Řešení centrální zóny v Peci pod Sněžkou

V roce 1973 jsme se s Emilem Přikrylem zúčastnili vyzvané urbanistické mini-soutěže do Pece pod Sněžkou, kde již tou dobou stál hotel Horizont. Úkolem bylo najít vhodné rozmístění pro další hotely, my jsme si však řekli, že se tam žádné další hotely stavět nemají a navrhli jsme uzavřít údolí asi kilometr dlouhou hmotou univerzálního objektu. Ten měl nahradit veškerou další rozptýlenou zástavbu v Peci, vstřebat davy automobilizovaných lyžařů a nabídnout jim všechno, co potřebují (bydlení, parkování, služby, indoorový sport, zábavu, restaurace atd.). Tímto řešením jsme chtěli dostat lyžaře přímo na sjezdovku a okolní krajina zachovat nedotčenou. Původní vesnice se měla v naší představě proměnit na skanzen pro potřeby společenského života. Přijíždějící auta měla mizet v našem superdomě do průběžných dvoupodlažních garáží. Nad nimi bylo navrženo v několika vrstvách bydlení a dole se nacházela obchodní pasáž, kterou po celé délce projížděla sedačková lanovka, vybíhající směrem ke sjezdovce na Liščí hoře.

Geometrické praformy prokazují silnou vůli k existenci i v těch Přikrylových projektech, které se mašinismu Školky SIAL přece jen podobaly. Taková byla architektova díla v první polovině sedmdesátých let. Polyfunkční městské centrum v Peci pod Sněžkou (1972) chtěli Emil Přikryl a Jiří Suchomel zaklesnout do údolí Krkonoš na způsob vizí italské neoavantgardní skupiny Superstudio. Své neuskutečněné dílo autoři pojali jako lineární víceposchoďové město-dům s mnoha parkovišti a službami pro návštěvníky hor a současně jako "salámovou architekturu", jejíž podélné, všelijak zaoblené tělo by se podle potřeby dalo prodlužovat nebo zkracovat.