Galerie Benedikta Rejta

Asi málokterá stavba se dočkala v polovině devadesátých let takového ohlasu, jako právě tato konverze bývalého pivovaru na galerii. Tuto galerii lze považovat za výjimečnou, právě tím, jak zde vyvstávají všechny teorie, které jsou obecně ctěny. Vše plyne přirozeně a jednoduše. Nejsou zde známky tvůrčího násilí. Zároveň je zde fakt, že se nejedná o novostavbu. Tedy snoubí se tu TA! historie ze které čerpáme s architekturou, kterou právě prožíváme. Je zde cítit respekt, pokora, ale nikoliv strach z nedotknutelnosti. Profesor Švácha říká, že „Galerie Benedikta Rejta se mu jeví jako uskutečnění snu Jindřicha Chalupeckého o svatyni moderního umění“. A opravdu tak funguje. Svědčí o tom stovky zápisů v knize návštěv. A jsou to zápisy nadšené. Pisatelé nejsou ani architekti a ani umělci. Tento mysteriózní prostor, modelovaný jen proměnlivým světlem a architektovou schopností dotvářet a umocňovat u staveb a věcí jejich geometrický řád, je skutečně uchvacující.

Tato galerie, specializovaná na nákupy českého abstraktního a minimalistického umění, se v 60. letech usídlila ve starém pivovaru v historickém jádru města Loun. Pivovar se pro ni začal upravovat, k jeho historické budově se měla přistavět nová, nižší část s atriem uprostřed. Do nástupu nové ředitelky galerie dr. Alice Štefančíkové v roce 1989 však stavební práce daleko nepokročily. V roce 1992 zadala Štefančíková novou studii přestavby architektům Emilu Přikrylovi, Tomáši Bezpalcovi a Tomáši Novotnému. Jejich návrh přenesl důraz na starou budovu pivovaru: z novější přístavby chtěli architekti ponechat jen tři křídla na způsob čestného dvora, jak to ukazují jejich publikované výkresy. Po poradách s klientkou se Přikryl nakonec rozhodl ponechat z přístavby jen jediné křídlo přiléhající k pivovaru a prázdný prostor před galerií opatřil prostou prkennou podlahou s vetknutými betonovými sloupy.

Celý objekt je situován ve svahu hradebního valu, který směřuje na tok Ohře. Nachází se v jedné z ulic vedoucí k náměstí. Několik metrů od objektu je kostel právě od Benedikta Rejta. Tedy umístění vskutku ideální.
Do objektu se vstupuje přes již zmíněnou palubu s rastrem sloupů. Tento úskok v uliční čáře ještě podtrhuje význam instituce a rozhodně nenechá procházejícího bez povšimnutí. Tedy přes palubu vcházíme jednoduchými dveřmi ze skla a oceli do galerie.
Objekt je dvojpodlažní. Druhé podlaží je zároveň vstupním. Ve foyer je pult pro nákup vstupenek a na druhé straně šatna. Prostor návštěvníka doslova vtahuje. Již od vstupu lze přehlédnout celou hloubku objektu. Je zde centrální osa, ze které vybíhají křídla galerijních prostor. Vše je jednoduché, přizpůsobené funkci. Po schodišti, či výtahem lze sestoupit o patro níže. Zde si návštěvník teprve uvědomí, že je v historickém objektu a začne chápat souvislosti. Výhled na řeku skrze špalety historických oken, esteticky využité části původní dispozice pivovaru, klenby a pilíře s hrubým osahaným kamenem.

Když objekt poprvé uvidíte, budete opravdu velmi mile překvapeni. Zvenku tak čistý objekt a tolik nápadů na jednom místě. Budete uchváceni flekatým betonem, vertikálně umístěnými tělesy topení i šachtami pro elektroinstalace. Fascinováni světlem, které vychází z neobjevitelných míst a dopadá přesně tam, kde je třeba. Zamilujete si ocelové rošty kolem bývalých výdechů pivovarského kotle. Pokusíte se rozluštit onu výhradu kritiků, že architektura galerie přebíjí vystavené umění. Ale je lepší potkat krásnou dívku v krásné zahradě, nežli na smetišti. Faktem je, že galerie by mohla existovat sama o sobě a vystavovat pouze sebe sama.

Je zde jasně znát úcta k historii. Tvary byly víceméně ponechány, jen materiál byl přizpůsoben současným požadavkům. Prostor díky použití světla jaksi graduje a když jste už úplně vpředu, přetáhne vás o podlaží níže. Sloupy dodávají prostoru rytmus členění. Je jasně patrné, kde se dá umístit jaké dílo. Vzhledem k tomu, že se jedná o galerii moderního umění, je prostor velmi flexibilní a umožňuje vystavit prakticky cokoliv a dokonce lze hledat to nejvhodnější místo jako doplněk. A to je možná stále ta jediná pochybnost a rozpor.