Impulszentrum IP.TWO
 |
Přes den se dům tváří jako hranatý černý monolit, ale v noci jiskří jako křišťál: některé znaky (jako například “šikmá“ kavárna, reprezentativní foyer, atrium s přirozeným osvětlením, světlá výška místností 2,8 m, vlastní podzemní garáže jako i fasádní systém s ochranou proti slunečnímu záření) vyzdvihují impulzní centrum po funkční ale i výtvarné stránce vysoko nad úroveň běžných kanceláří a výrobních staveb. Páteř domu, světlem zalité schodiště, má na starosti vizuální a komunikační průlom v centru mnohavrstvého pracovního prostředí.
Gabriele Kaiser, AzW, 14.09.2003
Vídeňský Ring. Jeho noblesa a dimenze odpovídají veřejným a státním institucím stojícím v jeho blízkosti. Vnější okruh vznikal později a slouží hlavně automobilům. Všechno zde plyne možná ještě rychleji. Jeho význam pro město je srovnatelný, není však místem k příjemnému městskému životu. To si uvědomují také architekti z BKK-3, kteří necelý rok po dokončení IP.TWO umístili na chodník před domem obyvatelnou plastiku Grashopper, aby současnou situaci alespoň trochu napravili.
Seznam realizací vídeňských architektů Sumnitsche a Wintera není objemný. S každým projektem jdou hluboko pod povrch a chtějí si ho v kanceláři užít stejně tak dobře jako jeho budoucí nájemníci. Nejinak tomu bylo u IP.TWO - druhého impulzního centra. První projekt toho druhu vznikl o dva roky dříve na vídeňské periferii. Vnější výraz, vnitřní dispozice i celková naplň domu se od svého okolí výrazně liší. Také druhé centrum, postavené na daleko lukrativnějším pozemku, se snaží pokračovat v rozvoji dřívějších výrobních dvorů (Werkhof) a nově pohlížet na administrativní typologii. Od dnešních kancelářských budov je všeobecně požadovaná flexibilita, což však většinou znamená jen široké rozestupy mezi sloupy, aby nepřekážely při hospodárném umisťování pracovních stolů. Racionální uvažování a sterilní prostory mají za následek, že nájemci o sobě vědí pouze ze zvonků u vchodu a cedulek rezervovaných stání v podzemních kanceláří. Po práci pak už nikdo nevidí důvod zůstávat v tomto jednosměrně orientovaném a omezeném světě.
Budova IP.TWO na vídeňském Lerchenfeldergürtel dokazuje, že kancelářské stavby lze pojímat také zcela jinak, aniž by však musely investiční náklady vystoupat do astronomických výšek. Administrativní a živnostenské centrum IP.TWO nabízí svým obyvatelům daleko více než pouhou infrastrukturu. Pojem flexibility zde byl chápán po obsahové i formální stránce - ve smyslu funkční přizpůsobivosti jako i elastického tvaru. Multifunkčnost spočívá v propojení veřejných, společných a soukromých provozů a je tak docílena komunikace mezi všemi uživateli domu. Vstupní část je navržena jako krémově zbarvená krajina, kde ulice plynule přechází do vnitřku a poté terén vyskládaný z trojúhelníků pokračuje na dvůr za domem. Celá vstupní část působí vzdušným a reprezentativním dojmem a nechává zapomenout na prašný a hlučný svět přede dveřmi. V poloptatře je veřejně přístupná kavárna, do níž se vchází po mírné rampě se zakomponovaným nábytkem (autoři jej pojmenovali jako zálivy nebo ouška divé zvěře). Prosklená a kompletně vybavená konferenční místnost v přízemí je k dispozici všem nájemcům.
Určujícím tématem byl podle Johanna Wintera zcela jednoznačně městský okruh - nehostinné místo na široké ose v revitalizovaném pásu blízko centra i městské dráhy. Místo v mnohém vábí. Z kancelářského domu lze jasně vnímat urbánní silové pole. Vnější prostředí je v interiéru daleko více patrné než u klasických průčelí dělených otvory. Průhledy hrají významnou roli také v samotném interiéru. Vstupní dveře tvoří prosklené dveře. Tím získají i ty nejmenší pronajímatelné jednotky pocit příslušnosti k celku. Ještě působivější je “páteř“ domu. Tato provozně i společensky komunikační část slouží jako centrální světlík lemovaný parapetními pásy obíhajících chodeb. Díky světlíku mohou být kanceláře větrány dovnitř a držet se tak před škodlivinami z městského okruhu.
Když BKK-3 propagují myšlenku „skoncovat s šedým betonem a pracovat barevně“, tak proč je jejich dům na vídeňském okruhu černý? Celkem logicky totiž došli ke smutnému faktu, že ať už bude mít dům jakoukoliv barvu, tak se místní znečištěné ovzduší postará o to, aby fasáda brzy zšedla a později zčernala. Vypustili tedy vývojové fáze a navrhli rovnou černou fasádu. Výsledná krystalická forma není výsledkem jejich svévole nebo snah dráždit za každou cenu svoje okolí. Původním záměrem města bylo zastavět pozemek kompletně několikapatrovými garážemi. V průběhu úvah jak zatraktivnit dopravní okruh bylo všem jasné, že by mělo místo sloužit důležitější funkci. Plná výška domu mohla být ještě patnáct metrů směrem do Grundsteingasse, ale pak bylo nutné výškově se přizpůsobit nižší zástavbě ulice. Aby zamezili tomuto zářezu, rozhodli se Sumnitsch s Winterem „nejít tvrdě přes roh“, ale vytvořit jemný přechod. Aby ještě více nezhoršili oslunění sousední stavby na městském okruhu, ponechali před domem zelený pás a zarovnali svůj návrh s ustupující fasádou sousedící stavby. Vzniklé místo posloužilo k pozdější instalaci městské plastiky Grashopper představující malou oázu v dopravním chaosu.
K netradičnímu návrhu byl zapotřebí pochopitelně nebojácný stavebník. Stala se jím firma Prisma Holding AG, která již na mnoha projektech ve Vídni a Vorarlbersku prokázala, že se inovací neobává. Drží se hesla, že výrazná a nadstandardní architektura si svoje zákazníky vždycky najde.
 |
Seznam realizací vídeňských architektů Sumnitsche a Wintera není objemný. S každým projektem jdou hluboko pod povrch a chtějí si ho v kanceláři užít stejně tak dobře jako jeho budoucí nájemníci. Nejinak tomu bylo u IP.TWO - druhého impulzního centra. První projekt toho druhu vznikl o dva roky dříve na vídeňské periferii. Vnější výraz, vnitřní dispozice i celková naplň domu se od svého okolí výrazně liší. Také druhé centrum, postavené na daleko lukrativnějším pozemku, se snaží pokračovat v rozvoji dřívějších výrobních dvorů (Werkhof) a nově pohlížet na administrativní typologii. Od dnešních kancelářských budov je všeobecně požadovaná flexibilita, což však většinou znamená jen široké rozestupy mezi sloupy, aby nepřekážely při hospodárném umisťování pracovních stolů. Racionální uvažování a sterilní prostory mají za následek, že nájemci o sobě vědí pouze ze zvonků u vchodu a cedulek rezervovaných stání v podzemních kanceláří. Po práci pak už nikdo nevidí důvod zůstávat v tomto jednosměrně orientovaném a omezeném světě.
Budova IP.TWO na vídeňském Lerchenfeldergürtel dokazuje, že kancelářské stavby lze pojímat také zcela jinak, aniž by však musely investiční náklady vystoupat do astronomických výšek. Administrativní a živnostenské centrum IP.TWO nabízí svým obyvatelům daleko více než pouhou infrastrukturu. Pojem flexibility zde byl chápán po obsahové i formální stránce - ve smyslu funkční přizpůsobivosti jako i elastického tvaru. Multifunkčnost spočívá v propojení veřejných, společných a soukromých provozů a je tak docílena komunikace mezi všemi uživateli domu. Vstupní část je navržena jako krémově zbarvená krajina, kde ulice plynule přechází do vnitřku a poté terén vyskládaný z trojúhelníků pokračuje na dvůr za domem. Celá vstupní část působí vzdušným a reprezentativním dojmem a nechává zapomenout na prašný a hlučný svět přede dveřmi. V poloptatře je veřejně přístupná kavárna, do níž se vchází po mírné rampě se zakomponovaným nábytkem (autoři jej pojmenovali jako zálivy nebo ouška divé zvěře). Prosklená a kompletně vybavená konferenční místnost v přízemí je k dispozici všem nájemcům.
Určujícím tématem byl podle Johanna Wintera zcela jednoznačně městský okruh - nehostinné místo na široké ose v revitalizovaném pásu blízko centra i městské dráhy. Místo v mnohém vábí. Z kancelářského domu lze jasně vnímat urbánní silové pole. Vnější prostředí je v interiéru daleko více patrné než u klasických průčelí dělených otvory. Průhledy hrají významnou roli také v samotném interiéru. Vstupní dveře tvoří prosklené dveře. Tím získají i ty nejmenší pronajímatelné jednotky pocit příslušnosti k celku. Ještě působivější je “páteř“ domu. Tato provozně i společensky komunikační část slouží jako centrální světlík lemovaný parapetními pásy obíhajících chodeb. Díky světlíku mohou být kanceláře větrány dovnitř a držet se tak před škodlivinami z městského okruhu.
Když BKK-3 propagují myšlenku „skoncovat s šedým betonem a pracovat barevně“, tak proč je jejich dům na vídeňském okruhu černý? Celkem logicky totiž došli ke smutnému faktu, že ať už bude mít dům jakoukoliv barvu, tak se místní znečištěné ovzduší postará o to, aby fasáda brzy zšedla a později zčernala. Vypustili tedy vývojové fáze a navrhli rovnou černou fasádu. Výsledná krystalická forma není výsledkem jejich svévole nebo snah dráždit za každou cenu svoje okolí. Původním záměrem města bylo zastavět pozemek kompletně několikapatrovými garážemi. V průběhu úvah jak zatraktivnit dopravní okruh bylo všem jasné, že by mělo místo sloužit důležitější funkci. Plná výška domu mohla být ještě patnáct metrů směrem do Grundsteingasse, ale pak bylo nutné výškově se přizpůsobit nižší zástavbě ulice. Aby zamezili tomuto zářezu, rozhodli se Sumnitsch s Winterem „nejít tvrdě přes roh“, ale vytvořit jemný přechod. Aby ještě více nezhoršili oslunění sousední stavby na městském okruhu, ponechali před domem zelený pás a zarovnali svůj návrh s ustupující fasádou sousedící stavby. Vzniklé místo posloužilo k pozdější instalaci městské plastiky Grashopper představující malou oázu v dopravním chaosu.
K netradičnímu návrhu byl zapotřebí pochopitelně nebojácný stavebník. Stala se jím firma Prisma Holding AG, která již na mnoha projektech ve Vídni a Vorarlbersku prokázala, že se inovací neobává. Drží se hesla, že výrazná a nadstandardní architektura si svoje zákazníky vždycky najde.
0 comments
add comment
