Serpentine Gallery Pavilion 2014

Mnohamilionová britská metropole Londýn má s dvoutisícovou vesničkou Krumbach na východě Rakouska společné přinejmenším dvě věci, a tím jsou jména světoznámých architektů, kteří stojí za realizacemi posledních dvou letních pavilonů Serpentine Gallery. Zatímco londýnské pavilony mají již čtrnáctiletou tradici, tak ve východorakouské vesnici Krumbach letos na jaře otevřeli rovnou sedm autobusových zastávek od slavných tvůrců a v něčem se Rakušanům podařilo Londýn dokonce předběhnout: např. vedoucí madridského studia Ensamble Antón García-Abril nebo čínský držitel Pritzkerovy ceny Wang Shu si na rozdíl od Krumbachu musí na svůj Serpentine pavilon ještě chvíli počkat (výstava „BUS:STOP Krumbach“ proběhne v termínu 17.9. - 6.10.2014 ve vídeňském AzW).
Ale zpět do Londýna, kde byl minulý čtvrtek zpřístupněn čtrnáctý letní pavilon Serpentine Gallery. Na rozdíl od loňské instalace japonského architekta Sou Fujimota připomínající bílý oblak vznášející se nad trávníkem Kesingtonských zahrad, tak letošní pavilon od chilského architekta Smiljana Radiće působí naopak velmi archaicky a svými skalnatými základy je pevně spjatý s místem. Nebyl by to však Radić pokud by návštěvníky u něčeho podvědomého současně nezneklidňoval. Dočasnou stavbu na několik málo letních měsíců tvoří obří základy z lomového kamene působícího, jako by tu byl pavilon napořád. Na 'neolitickém nalezišti' se pak vznáší 'futuristický kruh' z laminátu. Z lehké 'translucentního kokonu' lze vyčíst jednotlivé vrstvy a jeho textilní charakter. Střed 'průsvitného dolmenu' zůstal prázdný. Doprostřed se lze dostat jedině tak, když pavilon podejdete a odtud z obřího plochého kamene můžete současně vnímat Radićův návrh i nerušeně podbíhající Kesingtonskou zahradu. Radić ke svému návrhu, který je na jedné straně tajemně archaický a zároveň v dobrém slova smyslu romanticky pošetilý, dodává: „Z venku návštěvníci spatří křehkou skořápku položenou na balvanech z lomového kamene. Tento bílý průsvitný plášť ze sklolaminátu bude vytvářet vnitřní prostor rozložený kolem prázdného nádvoří, kde se bude jevit nižší a zároveň působit dojem, že se celý vznáší. Průsvitná skleněná vlákna umožní, aby se objekt po setmění rozzářil a v noci žluté světlo přiláká kolemjdoucí podobně jako lampy přitahují můry.“



Každé léto je dobrý důvod zastavit se kousek za mostem přes jezero Serpentine v místech, kde si před Vámi lámal hlavu nejeden architekt - tušící, že právě Vy tu teď pobíháte s foťákem a snažíte se  pochopit jeho myšlenky. Letos tu přistála s velkou lehkostí jedna těžkopádná skořápka. Na fotografiích  působí těžce až archaicky, jako kdyby tu byla odjakživa. Při vlastní návštěvě ale zaujme svou nečekanou  lehkostí a křehkostí. Stejně tak jako působí ledabyle, je ukázkou citlivě a pečlivě komponovaného prostoru. Jednotlivé otvory do schránky se navzájem doplňují a propojují tak vnitřní a vnější prostředí. V takto vzniklých průhledech se lidé setkávají svými pohledy a navazují tak vzájemný oční kontakt, něco tak velmi hodnotného v každém velkém městě. Možná ideální místo pro schůzku s někým koho máte rádi a pozvali jste ji nebo jeho na procházku do létem prosluněného parku. Tropická teplota a výpary z laminátových lepidel pak v kavárně uvnitř pavilonu prověří každý vztah... Pokud ale znáte někoho, kdo s Vámi rád vyrazí do stejného parku i během toho nejsilnějšího deště, pavilon vás oba odmění úžasnou zvukovou kulisou a příjemným pocitem intimity a bezpečí, kde už není co prověřovat. A takový vnitřní pocit je možná tím nejlepším pocitem uvnitř každé skořápky.