Jacob Javits Plaza

"Pro většinu lidí znamená krajina pouze lesy a oceány, klikatící se řeky, písečné duny, nekonečné prérie a další nedotčená, ryze přírodní místa. Má krajina je úplně jiná. Jsou to procházky mezi budovami, silnice, nákupní centra, parkoviště… vše, co obklopuje budovy ve městech. A vidím jako své poslání dělat takové veřejné prostory, kterých si budou lidí vážit a respektovat je – taková místa, kde by chtěli skutečně žít. To je největší problém z hlediska udržitelných měst – vytvořit obyvatelné město“

Jacob Javits Plaza je náměstí v dolním Manhattanu, které spolu s budovami The Jacob Javits Federal Office Building a Court of International Trade, zbudovanými v roce 1969 tvoří jeden blok. Náměstí spolu s těmito nevzhlednými objekty kdysi časopis Time označil za nejošklivější veřejný prostor v Americe. Nepomohla mu ani socha Richarda Serry 'The Tilted Arch' (téměř čtyřicet metrů dlouhá nakloněná stěna z cortenu) nainstalovaná v roce 1981. Ta si našla dokonce více odpůrců než obdivovatelů a po osmi letech soudních pří byla odstraněna. Opravdový design a funkce přišly až s projektem Marthy Schwartz.
Cílem bylo propojit neatraktivní prostor s okolím a vytvořit lidem nespočet možností k sezení, ať už za účelem tradičního newyorského obědvání, nebo jen pozorování okolního života, přičemž hlavními návštěvníky by měli být úředníci pracující v přilehlých budovách. Za účelem rozšíření pobytové plochy byly odstraněny rozsáhlé skupinové výsadby a velká nefunkční fontána zabírající jedinou slunnou část náměstí.
Hlavním prvkem náměstí jsou oboustranné lavice, které se klikatí tam a zpět a nabízejí celou řadu různých možností posezení. Vytváří intimní zákoutí pro skupinky lidí, ale také vedlejší oblouky pro ty, kteří chtějí posedět o samotě. Jejich linoucí se tvarování a jasně zelená barva vnáší do prostoru silnou dávku energie stejně jako krajkové stříhané ploty na francouzských parterre de broderie, jejichž hrany byly také definovány okolními stromy či budovami. Tyto stříhané ploty se zde mění ve funkční  mobiliář vyžadující místo pravidelného řezu pouze občasný nátěr. Zářivě zelená barva byla vybrána zcela záměrně, protože její svítivost pomáhá rozjasnit plochu náměstí, které se z velké části nachází ve stínu. Design laviček odkazuje na tradiční newyorské parkové lavičky, které ale modifikuje a modernizuje svým tvarem, délkou (celkem 518 m) a barvou. Nechybí zde ani další tradiční newyorské prvky jako modrá smaltovaná pítka, oranžové drátěné popelnice a typická pouliční osvětlení. Také jejich design je však, oproti těm od  Frederica Law Olmsteda, lehce pozměněn a vylepšen. Marta Schwarz chce tímto způsobem nastavit zrcadlo soudobé newyorské krajinářské tvorbě, která je, dle ní, s Olmstedem a jeho standardy z poloviny 19. století stále příliš svázaná. Lavičky se klikatí kolem šesti dvoumetrových kopců, jež byly původně zatravněny. V jejich vrcholcích byly mlžiče, které za parných měsíců celý prostor osvěžovaly. Později ale došlo k odstranění mlžičů a osázení těchto polokoulí zimostrázy.
I přes zjevnou jedinečnost návrhu jsou projektu vyčítány špatné provozní vlastnosti, absence stinných míst v čase oběda a s tím spojená nízká návštěvnost. Proto byl v roce 2009 pověřen další přestavbou náměstí Michael Van Valkenburgh (FASLA). Design se dle jeho slov bude držet některých prvků 'pop' krajiny Marthy Schwarz, hodlá ale zjednodušit sezení a pohyb po náměstí. Přestavbou a výsadbami chce posunout toto místo směrem k zelenější městské krajině. A tak dílo Marthy Schwarz, které bylo v roce 1997 oceněno American Society of Landscape Architects Honor Award a Phillip N. Winslow Landscape Design Awarda a je k nalezení v lecjaké učebnici krajinářské tvorby, vezme za své. Od odstranění Serryho skulptury The Titled Arch čeká toto bezmála akrové náměstí již čtvrtá úprava za posledních 20 let, a tak se i v jeho nekončících proměnách odráží stále se měnící představy o městském veřejném prostoru.