Swiss Re
Ztráty na burzách z července a srpna doléhají na špičky pojišťovacího sektoru. Druhá největší světová zajišťovna Swiss Reinsurance ztratila ve druhém čtvrtletí 91 procent svých zisků poté, co musela odepsat kapitálové investice za 670 miliónů dolarů. Její akcie klesly dvanáct procent a vedení pojišťovacího domu si netroufá odhadnout další vývoj.
Nové to celé zase tak není, ale odvážné to určitě je. Mnichovskou průmyslovou zónu Unterföhring obsadily už spousty mediálních a pojišťovacích firem, přesto je hlavní sídlo mezinárodní zajišťovny Swiss Re nápadné: budovu objímá na šest a půl metrové podnoži deset a půl metru vysoká ocelová konstrukce, kterou v následujících třech, čtyřech letech porostou rostliny a změní ji ve vznášející se zelenou fasádu. Člověk žasne: Když hamburští architekti BRT dostanou zelenou, pak i záhon zelí v bance vyhovuje společenským zvyklostem.
Za vším vězí architektonický prostor - oděv Země. V tomto případě stanuli tvůrci před čtyřúhelníkovou parcelou na pustém poli. Tak pustém jak jen může výrobní areál být. Forma kosočtverce zaznamenává směr dřívějšího pole. Do dvoupodlažních těles s vnitřními dvory umístili architekti společenská zařízení jako jsou foyer, knihovna, konferenční místnosti, kantýna nebo pošta. Na tomto čtyřúhelníku vyrostlo 16 dvoupodlažních kancelářských jednotek, které jsou seřazeny do čtyř skupin po čtyřech jádrech. Jsou posazeny na tenkých betonových nohách. Ční všude nad kosočtvercovou parcelou a pod svými "bříšky" nechávají vzniknout rozličným zákoutím. Na závěr obepíná tuto clusterovou architekturu "vznášející se keř".
Krajina jako architektonický prostor
Užití clusterů (pref. celých částí stavby) v architektuře je známé už přinejmenším z dob experimentálního domu na Habitat 67 v Montrealu. Clustery vznikly podle návrhů Kisho Kurokawy a Aldo von Eycka k jednotlivým stavbám nebo podle Jeana Renaudie pro celá městská centra (jeho pařížský projekt Villes Nouvelles v 60. letech). Clustery známe koneckonců z některých německých výstavišť nebo universit následujícího desetiletí. Problém je stále stejný - člověk v nich ztrácí orientaci. Také stavby na nožkách, které "podtéká" krajina, nejsou žádné novum. Le Corbusier se svým "Unités d´Habitation" jich několik postavil. Šarounovská "městská krajina" zůstává spíše vizí. Krajina těchto vizí obklopuje domy tak banálně, jak ukazuje většina postavených variant - spustlé ostrůvky zeleně se rozcuchanými korunami. Žádné jednoduché dědictví.
Snad proto má zmizet za zelenou fasádou. V historii existují spousty domů s rostlinným obalem, ručícím souhru mezi člověkem, domem a přírodou. Mezi ně patří islandské rolnické příbytky s travnatými střechami, břečťanem porostlé fasády městských domů ve střední Evropě a majestátné pergoly vinné révy či ovocných dřevin ve středozemské oblasti. To, že prvky architektury (fasáda) a krajiny (vegetace) často nespolupracují, ukazuje nejlépe zabedněnost zástupců obou profesí (architekti a zahradní architekti), kteří se na společném trhu domáhají svého podílu a osočují navzájem.
Od té doby, kdy Holanďané, Španělé a Francouzi předvedli, že krajina může být i pravoúhlá, nalezli architekti nesporné kvality zeleně. Kdo by se za úmorných letních veder neuchýlil do lesa a neužíval si všemi smysly chladivého vánku … podobné zážitky slibuje vznášející se keř v bezduchém průmyslovém území Unterföhring, který je - a to žádní architekti nikdy předtím nevytvořili - na dvou úrovních pochůzí. Konstruk- ce obklopuje únikové balkony, kancelářské jednotky a tvoří vnější únikové cesty do háje zahálky ve vzdušných výšinách.
Skutečné podmínky
Romantiku stranou. Máme zde co dočinění s 60,000 m² rozsáhlou užitnou plochou, vysoce technizovanou správní budovou a 17-ti metrovým (dvěma sty křovinami porostlým) lešením dlouhým čtyřikrát 150 metrů. Nová je monumentalita, se kterou tu proniká architektura s krajinou. Nová je odvaha - nebo koketérie? - ke spojení, se kterou byl poskytnut dům rostlinám. Popínavky žijí dlouze, možná ještě déle než samotný dům ..., obzvlášť, když vypoví technika a nejsou k dispozici žádné zahradnické nůžky. Ne bezdůvodně symbolizují zarostlé ruiny na Caspar David Friedrichových obrazech pomíjivost člověkem stvořeného světa. Jenže náš poměr k bujné vegetaci se změnil - už nikde nás neohrožuje jako nepřemožitelná síla, známe ji jen jako přátelskou ochočenou krajinu.
K ní koneckonců patří rostliny jen podmínečně. K exotice posunul monumentální keř ještě více fakt, že si kovaný zahradní architekt staré školy (Peter Kluska) přizval na svoji stranu k pojednání centrálních dvorů, volných ploch pod kancelářemi a střech designérku Marthu Schwartz. A vyřešil tak intuitivně problém, na kterých zůstávaly tekoucí modernistické zahrady stát. Místo aby upevnila protikladný pár Architektura-Krajina do obrazu bezforemné vegetace a formální stavby, řeší to Martha Schwartz na úrovni architektonicky formované krajiny, již materiály mohou posloužit stejně dobře jako může být rostlinný druh.
Umění umělého
Architektonické uvažování zahradní architektky ve skutečnosti vyřešilo polovinu problémů spojených s návrhem budovy. Například rozpoznala těžkou orientaci v clusterech. Čtyřdílnou strukturu Martha Schwarz uspořádala vně do čtyř barev. Červeně, zeleně, žlutě a modře zbarvený štěrk, skleněné střepy, kvetoucí rostliny, dlážděné plochy pravoúhle kultivované krajiny jasně vedou pozorovatele při každém pohledu z okna a má před očima vlastní stanoviště. Druhý problém viděla Martha Schwartz v zastíněných, utlačovaných volných prostorách pod "létajícími krabicemi od bot", kde nebudou rostliny nikdy růst. Jako zkušená zpracovatelka plastu navrhla umělecky ztvárněnou krajinu z anorganických materiálů, které sem mají přivádět světlo - barevný štěrk, sklo, vodní plochy. O estetické trvanlivosti stříbrných třpytivých koulí, červených kmenů nebo modrých skleněných kostek by se dalo pochybovat. Na přání stavebníka mohlo být použito jen "dobrých" materiálů (v žádném případě plast) a kvalitní materiály by podle něj měly být velmi trvanlivé. Martha Schwartz je pojmenovala "goodies" a tím prozrazuje, že tyto prvky jsou sladkým přívažkem její umělecké zručnosti.
Pravý létající keř, jak byl architekty původně naplánován, s rostlinami v zavěšených žlabech by v krajině konečně stvrdil svoji umělost - a byl by v tomto měřítku novum (až na Holanďany). Stavitel se na doporučení Petera Klusky nakonec rozloučil s tímto snem kvůli riskantnímu technickému zázemí a pochybnému vývoji rostlin. Vinná réva a břečťan nyní koření v zemi. Rozvětvený keř se přesto bude vznášet a za několik let vyroste nový druh zavěšených zahrad.
HN 30.08.02, s.24
Nové to celé zase tak není, ale odvážné to určitě je. Mnichovskou průmyslovou zónu Unterföhring obsadily už spousty mediálních a pojišťovacích firem, přesto je hlavní sídlo mezinárodní zajišťovny Swiss Re nápadné: budovu objímá na šest a půl metrové podnoži deset a půl metru vysoká ocelová konstrukce, kterou v následujících třech, čtyřech letech porostou rostliny a změní ji ve vznášející se zelenou fasádu. Člověk žasne: Když hamburští architekti BRT dostanou zelenou, pak i záhon zelí v bance vyhovuje společenským zvyklostem.
Za vším vězí architektonický prostor - oděv Země. V tomto případě stanuli tvůrci před čtyřúhelníkovou parcelou na pustém poli. Tak pustém jak jen může výrobní areál být. Forma kosočtverce zaznamenává směr dřívějšího pole. Do dvoupodlažních těles s vnitřními dvory umístili architekti společenská zařízení jako jsou foyer, knihovna, konferenční místnosti, kantýna nebo pošta. Na tomto čtyřúhelníku vyrostlo 16 dvoupodlažních kancelářských jednotek, které jsou seřazeny do čtyř skupin po čtyřech jádrech. Jsou posazeny na tenkých betonových nohách. Ční všude nad kosočtvercovou parcelou a pod svými "bříšky" nechávají vzniknout rozličným zákoutím. Na závěr obepíná tuto clusterovou architekturu "vznášející se keř".
Krajina jako architektonický prostor
Užití clusterů (pref. celých částí stavby) v architektuře je známé už přinejmenším z dob experimentálního domu na Habitat 67 v Montrealu. Clustery vznikly podle návrhů Kisho Kurokawy a Aldo von Eycka k jednotlivým stavbám nebo podle Jeana Renaudie pro celá městská centra (jeho pařížský projekt Villes Nouvelles v 60. letech). Clustery známe koneckonců z některých německých výstavišť nebo universit následujícího desetiletí. Problém je stále stejný - člověk v nich ztrácí orientaci. Také stavby na nožkách, které "podtéká" krajina, nejsou žádné novum. Le Corbusier se svým "Unités d´Habitation" jich několik postavil. Šarounovská "městská krajina" zůstává spíše vizí. Krajina těchto vizí obklopuje domy tak banálně, jak ukazuje většina postavených variant - spustlé ostrůvky zeleně se rozcuchanými korunami. Žádné jednoduché dědictví.
Snad proto má zmizet za zelenou fasádou. V historii existují spousty domů s rostlinným obalem, ručícím souhru mezi člověkem, domem a přírodou. Mezi ně patří islandské rolnické příbytky s travnatými střechami, břečťanem porostlé fasády městských domů ve střední Evropě a majestátné pergoly vinné révy či ovocných dřevin ve středozemské oblasti. To, že prvky architektury (fasáda) a krajiny (vegetace) často nespolupracují, ukazuje nejlépe zabedněnost zástupců obou profesí (architekti a zahradní architekti), kteří se na společném trhu domáhají svého podílu a osočují navzájem.
Od té doby, kdy Holanďané, Španělé a Francouzi předvedli, že krajina může být i pravoúhlá, nalezli architekti nesporné kvality zeleně. Kdo by se za úmorných letních veder neuchýlil do lesa a neužíval si všemi smysly chladivého vánku … podobné zážitky slibuje vznášející se keř v bezduchém průmyslovém území Unterföhring, který je - a to žádní architekti nikdy předtím nevytvořili - na dvou úrovních pochůzí. Konstruk- ce obklopuje únikové balkony, kancelářské jednotky a tvoří vnější únikové cesty do háje zahálky ve vzdušných výšinách.
Skutečné podmínky
Romantiku stranou. Máme zde co dočinění s 60,000 m² rozsáhlou užitnou plochou, vysoce technizovanou správní budovou a 17-ti metrovým (dvěma sty křovinami porostlým) lešením dlouhým čtyřikrát 150 metrů. Nová je monumentalita, se kterou tu proniká architektura s krajinou. Nová je odvaha - nebo koketérie? - ke spojení, se kterou byl poskytnut dům rostlinám. Popínavky žijí dlouze, možná ještě déle než samotný dům ..., obzvlášť, když vypoví technika a nejsou k dispozici žádné zahradnické nůžky. Ne bezdůvodně symbolizují zarostlé ruiny na Caspar David Friedrichových obrazech pomíjivost člověkem stvořeného světa. Jenže náš poměr k bujné vegetaci se změnil - už nikde nás neohrožuje jako nepřemožitelná síla, známe ji jen jako přátelskou ochočenou krajinu.
K ní koneckonců patří rostliny jen podmínečně. K exotice posunul monumentální keř ještě více fakt, že si kovaný zahradní architekt staré školy (Peter Kluska) přizval na svoji stranu k pojednání centrálních dvorů, volných ploch pod kancelářemi a střech designérku Marthu Schwartz. A vyřešil tak intuitivně problém, na kterých zůstávaly tekoucí modernistické zahrady stát. Místo aby upevnila protikladný pár Architektura-Krajina do obrazu bezforemné vegetace a formální stavby, řeší to Martha Schwartz na úrovni architektonicky formované krajiny, již materiály mohou posloužit stejně dobře jako může být rostlinný druh.
Umění umělého
Architektonické uvažování zahradní architektky ve skutečnosti vyřešilo polovinu problémů spojených s návrhem budovy. Například rozpoznala těžkou orientaci v clusterech. Čtyřdílnou strukturu Martha Schwarz uspořádala vně do čtyř barev. Červeně, zeleně, žlutě a modře zbarvený štěrk, skleněné střepy, kvetoucí rostliny, dlážděné plochy pravoúhle kultivované krajiny jasně vedou pozorovatele při každém pohledu z okna a má před očima vlastní stanoviště. Druhý problém viděla Martha Schwartz v zastíněných, utlačovaných volných prostorách pod "létajícími krabicemi od bot", kde nebudou rostliny nikdy růst. Jako zkušená zpracovatelka plastu navrhla umělecky ztvárněnou krajinu z anorganických materiálů, které sem mají přivádět světlo - barevný štěrk, sklo, vodní plochy. O estetické trvanlivosti stříbrných třpytivých koulí, červených kmenů nebo modrých skleněných kostek by se dalo pochybovat. Na přání stavebníka mohlo být použito jen "dobrých" materiálů (v žádném případě plast) a kvalitní materiály by podle něj měly být velmi trvanlivé. Martha Schwartz je pojmenovala "goodies" a tím prozrazuje, že tyto prvky jsou sladkým přívažkem její umělecké zručnosti.
Pravý létající keř, jak byl architekty původně naplánován, s rostlinami v zavěšených žlabech by v krajině konečně stvrdil svoji umělost - a byl by v tomto měřítku novum (až na Holanďany). Stavitel se na doporučení Petera Klusky nakonec rozloučil s tímto snem kvůli riskantnímu technickému zázemí a pochybnému vývoji rostlin. Vinná réva a břečťan nyní koření v zemi. Rozvětvený keř se přesto bude vznášet a za několik let vyroste nový druh zavěšených zahrad.
- V roce 1997 byla v soutěži na novou správní budovu udělena dvě první místa: projekt od Allmann, Sattler, Wappner z Mnichova a ten od BRT. Koncept vznášejícího se keře kolem návrhu BRT nakonec rozhodl, kdo zakázku získá.
- Dva roky vyrůstalo dvě stě popínavek v toskánské školce do výšky jedenácti metrů, než byly v chladicích boxech převezeny do Mnichova. Později budou rostliny od země až po spodní hranu lešení zbaveny listí, aby byl pocit vznášejícího se keře co nejdokonalejší.
- 580 zaměstnanců bývalého Bayerischer Rück (dnes Swiss Re) muselo opustit čtyři kancelářské budovy u Englischer Garten (1970-76/1992; Uwe Kiessler) a přestěhovat se do průmyslové zóny. Parková krajina a keře před okny jim mají ulehčit navyknutí.
- Martha Schwartz z Cambridge společně s Peterem Kluskou vytvořili z vnějších ploch systémy záhonů. Umělé (i umělecké) zahrady laděné vždy do jedné barvy mají usnadnit orientaci uvnitř budovy. K tomu patří i světlík, který za pomocí osvětlení zavádí barvu zahrady až do podzemních garáží.
- Pod vykonzolovanými stavebními díly, kde by beztak nic nerostlo, nahrazují rostliny postříbřené koule, zelené skleněné střepy nebo načerveno natřené kmeny stromů. Péče o venkovní prostor vnitřního dvoru je lehká: byl zatopen.
0 komentářů
přidat komentář
