Hotel Sotelia

Dean Lah a Milan Tomac z ateliéru Enota patří mezi generaci nejmladších slovinských architektů, kteří založili svoji vlastní praxi hned po ukončení studia na lublaňské univerzitě v roce 1998. Jejich kritický postoj k architektonickým soutěžím má za následek, že se jich prakticky neúčastní. K osvíceným klientům si dokázali najít cestu sami. Za své návrhy už sklidili mnohá ocenění. Průlomovým by se dal považovat rok 2006, kdy jejich ateliér získali významnou Piranesiho cenu a za projekt hotelu Sotelia obdrželi Plečnikovu cenu, která je ve Slovinsku nejvyšším architektonickým oceněním.
Hotel Sotelia leží v údolí lázeňského města Podčetrtek přímo na hraničním přechodu do Chorvatska. Pokud si chcete prohlédnout lázeňský a hotelový s větším odstupem z protější svahu údolí, potom musíte při překračování drobné říčky přejít také Schengenskou hranici. Na chorvatské straně si okamžitě připadnete, jako byste se vrátili v čase o několik desetiletí. Zatímco se kolem Sotelie buduje ambiciózní lázeňské centrum přinejmenším regionálního významu, Chorvati se unáší tempem ospalého vesnického života. Najednou cítíte, jak je Slovinsko malé. Když chcete získat od věcí odstup, musíte přejít do cizí země. Slovinské ambice však zároveň neznají hranice.

Nedávno otevřený hotel Sotelia v Podčetrteku je součástí většího lázeňského komplexu ležícího na východě Slovinska přímo na hranici s Chorvatskem. Hotel je situován na okraji lesa a je posledním z řady hotelů, které byly postaveny každý v různé době a různém architektonickém stylu. Hotely vytváří kolem centrálního termálního bazénu přirozený amfiteátr. Sotelia se svojí “organickou“ formou pokouší splynout s okolní krajinou, ale přesto je z okolních staveb nejvýraznější. Autoři – mladá dvojice architektů Dean Lan a Milan Tomac, vedoucí v Lublani architektonickou kancelář Enota – museli při navrhování čelit hned několika protichůdným požadavkům. Na jedné straně to byly ekonomické požadavky hotelu na co největší kapacitu: více pokojů, větší restaurace a více hostů... Hosté však na druhou v současnosti vyžadují pravý opak – rádi by pocítili individuální přístup, sami by rádi využívali osobní zacházení. Aby architekti vyřešili tento problém, pokusili se rozdělit stavební program do několika částí a vytvořit tak dojem menšího měřítka stavby. Hotel je nakonec rozdělen do dvou paralelních pokojových traktů, které přirozeně využívají výhody umístění stavby ve svahu. První trakt je orientován pouze na jednu stranu a jsou v něm větší apartmány, zatímco ve druhém traktu jsou klasické pokoje s výhledem do údolí i do lesa. Druhý trakt chytře převyšuje ten první. Mezi oběma trakty vzniklo atrium využívané pro masáže, které vyžadují větší intimitu. Přizpůsobení se krajině mělo za následek rozbití dlouhé hmoty budovy a tím zdrobnění měřítka fasády. Střechy vynořující se z okolních luk jsou pokryté travami a matou, kde ve skutečnosti leží první podlaží. Člověk má při pohledu z lodžie pocit, že jeho hotelový pokoj leží v nižším podlaží a téměř se dotýká země. Pokoje jsou také vyznačeny na fasádě: tam, kde jsou soukromé pokoje, je fasáda vytvořena ze dřeva, zatímco veřejné prostory mají prosklenou fasádu. Fasádu rozdělují svislé dřevěné sloupky, které velmi dobře souzní s kmeny stromů v lese za hotelem a dodatečně přibližují stavbu krajině. Když se člověk vykloní z balkonu, tak může vidět jen řadu dřevěných sloupků. Svislé dřevěné sloupky jsou umístěny také před skleněnou fasádu veřejných prostor, kde jsou v nižších partiích na skleněné plochy natištěny květinové motivy. Tyto vzory jsou na sklo vytištěny z venkovní strany a snižují tak odlesky, což je obtěžující vlastnost mnoha skleněných fasád. Z vnitřní strany tyto tištěné květinové motivy uzavírají vnitřní prostor a zabraňují tak nechtěnému “úniku“ přes skleněnou fasádu. Velký přístřešek vyznačující vstup do hotelu je jediným prvkem, který vystupuje ze zbytku fasády. Proti obvyklým pravidlům na něm nelze najít název hotelu. Tabule se jménem hotelu je umístěna na vrchu schodiště vedoucího na plošinu před hotelem. Hosté tak při svém fotografování mohou schodiště využívat jako scénu a bez problému filmovat hotel v pozadí.
V interiéru se architekti museli rovněž potýkat s velkými objemy hotelu a potřebou intimnosti. Za tím účelem vznikly sloupy obložené kousky bambusových stvolů. Tyto sloupy nejsou konstrukční součástí stavby; jejich jediným účelem je rozdělovat prostor do menších a více intimnějších částí. Uvnitř těchto sloupů jsou nainstalovány světla, reproduktory, klimatizace a další obdobná vybavení. Navíc jsou zde umístěny také menší prvky – vázy s obarvenými větvičkami, které pomáhají v interiéru navozovat přívětivou atmosféru. Použitím dřeva se přírodní námět objevuje také v interiéru. Bambusové sloupy, kterých je v hotelu něco přes stovku, jsou nepřehlédnutelné a mohou tak lehce převládat nad plakáty, tabulemi, reklamami a dalšími nekontrolovatelnými prvky, které se tak často a neočekávané objevují v podobných turistických místech. Interiéry jsou jinak velmi jednoduché a účelné a nelze z nich pociťovat finanční limity, s nimiž se architekti museli potýkat.
Mladým architektům se použitím organického architektonického jazyka podařilo dát hotelu Sotelia výraznou tvář. Výsledný tvar však nebyl zvolen z formálních důvodů; pomáhá řešit problémy velkého měřítka, soukromí a kontextu místa. Architektura hotelu navozuje přívětivou atmosféru lákající hosty, aby se sem opět vrátili. Místo se téměř okamžitě stalo komerčně úspěšným a navíc architekti získali v květnu 2006 Plečnikovu cenu, což je ve Slovinsku nejvyšší architektonické ocenění.