Depo úklidových služeb města Berlína

Garáže a dílny pro berlínské úklidové služby, které v 70. letech navrhl architekt Josef Paul Kleihues, působí dojmem novodobé katedrály, kde se opravuji a parkují zametací vozy. Přes industriální vzhled, který u svých staveb adoroval především Mies van de Rohe, se opakováním řádu a jasným horizontálním členěním Kleihuesova stavba odvolává na Schinkelův klasicismus nebo dokonce k antickým chrámům. Kleihuesova tvorba se od většiny berlínských racionalistů (především žáků O.M.Ungerse z berlínské techniky) odlišovala především technickým řešením. Na příkladu dílen berlínské úklidové služby lze vysledovat odkaz na Behrensovu turbínovou halu AEG, která je kromě historických reminiscencí především ukázkou inženýrského umu. Stavba může zároveň evokovat utopické projekty italského architekta Antonio Sant'Elia z počátku minulého století. Kleihuesova stavba je však především odpovědí na poválečnou modernu beroucí si na pomoc příklady klasické architektury. Výsledná forma však zůstává v abstraktní rovině a nevydává se postmoderní cestou doslovné citace historických prvků. Sídlo berlínských úklidových služeb je toho nejlepším příkladem.
V roce 1969 proběhla vyzvaná soutěž mezi šesti architektonickými kancelářemi, kam J.P.Kleihues zaslal dva návrhy. První varianta bezezbytku splňovala všechny soutěžní podmínky, ale ve druhém návrhu si Kleihues dovolil nabídnout alternativu vůči požadované centrální hale, kterou lineárně rozdělil do více menších místností. Výhodou druhé varianty byly kratší obslužné trasy a větší přehlednost celého provozu. Díky kratším rozponům bylo také levnější konstrukční řešení a porota se rozhodla vybrat Kleiheusovo alternativní řešení, které nesplňovalo původní podmínky soutěže.
Ze severní strany k pozemku přiléhá městská okružní třída, která se v té době projektovala, a na východě se nachází tehdy strategické letiště Tempelhof zásobující celý Západní Berlín. Zbytek okolí pak dotvářely průmyslové objekty, nájemní domy a zahrádkářská kolonie. Do této heterogenní struktury Kleihues vložil více než čtvrt kilometru dlouhý objekt, který vznikl ve dvou etapách: západní část (1970-74) a východní část (1977-78). Celá stavba přitom vychází z drobného čtvercového rastru 12,5 x 12,5 cm. Opakující se prefabrikovaná železobetonová konstrukce vytváří servisní kóje o rozměrech 5 x 20 m, kde mohou zaparkovat nákladní automobily o délce 15 metrů. Mechanici mají v garážích dostatek světla nejen díky kompletně prosklenému obvodovému plášti (izolační skla Okalux), ale také prostřednictvím střešních světlíků. Uprostřed trojlodní dispozice se nachází zázemí zaměstnanců (šatny, koupelny, kanceláře, jídelna). Mezi zdvojenými nosnými sloupy jsou umístěny všechny rozvody (média, vzduch, topení, sanita, elektro a potrubní pošta).