Gipsoteca Canoviana

„Ve velkém výstavním sálu jsem si představoval světlo dopadající shora, ne však obvyklými otvory, které jsou zpravidla nevyhovující, poněvadž jsou … na první pohled ... chápány jako negativní prostory. Proto jsem vymyslel tento druh okna – propisující se dovnitř, aby se dalo vyhnout venkovnímu zasklení. Spíše než vybudovat čtyři souměrná ona (neměl jsem k dispozici čtyři stejné výšky, s nimiž bych mohl pracovat), navrhl jsem jejich uspořádání na výšku, což mi připadalo spíše evokující. V den oficiálního otevření byla modrá obloha; a poněvadž zasklení bylo velmi dobře vyleštěné a zcela průhledné, tak obloha působila jako rozkrájená do kostek. Objem jsme přirozeně komponovali s velkou péčí, usilovně jsme také pracovali na perspektivě, aby byl celek srozumitelný na první pohled. V malých výkladních skříních jsou terakotové modely, velice roztomilé. Zdálo se mi logické snoubit novou stavbu se starší, spojit je dohromady. Jistě chápete, že před zahájením stavby, bylo muzeum oddělené od ostatních budov a starý výstavní sál byl větší než je teď ten nový, nebyli jsme nijak šetřeni, ale ani tato historická stavba nebyl bezchybná a nedotknutelná. Jsou zde určitě nesrovnalosti – například okapní roury. Bylo by lepší je zamaskovat, ale nechci nést žádnou zodpovědnost za vměšování se do minulosti.“

V roce 1955, u příležitosti dvoustého výročí narození klasicistního sochaře Antonia Canovy, byl Carlo Scarpa požádán, aby rozšířil Canovovo muzeum stojící v jeho rodišti Possagno u města Bassano, kam se měly přestěhovat umělcovy kopie, originální sádrové odlitky, mramorové sochy a terakotové návrhy, které byly až doposud příliš těsně namačkány v původním muzeu. Historickou bazilikální stavbu navrhl v letech 1831-36 Giuseppe Segusini a jednalo se o první objekt původně určený jako muzeum.
Podlouhlý pozemek, který dostal Scarpa k dispozici, nebyl příliš velký a navíc ležel při cestě svažující se do údolí. Scarpa navrhl střechu, která se podobá vodní kaskádě začínající na vrcholu hlavního sálu, pokračuje pak stále dolů mezi dvojicí sbíhajících se stěn a je zakončena prosklenou stěnou s výhledem do venkovního bazénu. Tím Scarpa násobil počet možných výhledů a zároveň posiloval kontrast mezi abstraktní bílou sádrou a realismem ležících nebo vzpřímených ženských těl. V této spojitosti Scarpa hovoří o tzv. účinku rámování. Na samý konec dlouhé přístavby, kde je vodní hladina čeřena větrem a odráží sluneční paprsky, Scarpa umístil sousoší Tři Grácie. Váhavá záře vodní hladiny dokonalým způsobem interpretuje bájnou ženskost těchto tří tanečnic.
Aby se podařilo ve výstavních sálech dosáhnout dobře modulované a rozmanité světlo, umístil Scarpa okenní otvory do rohů jednotlivých místností. Světlo se tak lépe rozptyluje a významným způsobem snižuje přímé pronikavé osvětlení známé u běžných oken. Scarpa však tento netradiční architektonický prvek popisuje poetičtěji: „Přál jsem si ukrojit kus modrého z nebe.“