Líbeznická novodobá sokolovna je výslednicí zápasu přirozené touhy lidí po sdružování s nedostatkem peněz. Nad všechna úskalí ční myšlenka přetvoření izolovaných jednotlivců na společnost pomocí školní tělocvičny, klubovny skuta, klubovny fotbalistů, šatny fotbalistů, posilovny, klubovny mateřského centra, kavárny, pingpongového klubu, hudebního sálu, tanečního sálu, kongresového sálu, přednáškového sálu, kinosálu. V architektonickém pojetí ji vyjadřuje dřevěná archa, oproštěna od technologických složitostí, postavena do volného prostoru v centru obce, správně nízká, uvnitř světlá a vzdušná, barevná, akustická a přirozeně konstrukční, s designem vůně, dotyku a struktury dřeva, zvnějšku lapidární. Spojení těchto abstraktních veličin pak vyústilo do soudobého výrazu. Líbeznický dřevák tak vplul do tříště vesnických domků jako Moby Dick, a zároveň jako tmel, svorník a společný jmenovatel komunity, konkurent závislosti na povrchních médiích, připravený svést zápas s neviditelnými chapadly chytrých telefonů o návrat generace dětí počítačů k míči.
Jan Hájek, Atelier M1 architekti