Café Una
Café Restaurant Kaan
"Při navrhování jsme se nechali inspirovat tureckou kavárnou, kde se lidé cítí velmi pohodlně, mohou tu dlouho posedávat a povídat si. Měli jsme k dispozici cihelnou klenbu a naším záměrem bylo jednoduše do tohoto prostoru zavěsit 'nebe'. Nebe představuje keramický obklad s orientálním motivem." Anne Lacaton
Za uplynulá tři století prošel areál bývalých císařských stájí ve Vídni řadou proměn. V roce 1713 císař Karlem VI. pověřil Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, aby před městskými branami vybudoval na pozemku bývalých císařských drůbežáren stáje pro 600 koní a 200 kočárů.
Návrh ideově vycházel z římského paláce Domus Aurea (Zlatý dům) císaře Nerona. Rozsáhlý areál s délkou průčelí přes 350 metrů dokončil až v roce 1725 syn Josef Emanuel Fischer z Erlachu, který musel původní ambiciozní záměr zredukovat. Jezdecký areál byl výrazně poškozen během Napoleonských válek na počátku 18. století a později během občanských nepokojů v roce 1848. Následně byla dostavěna novobarokní jízdárna (Leopold Mayer, 1850) a v 70. letech 19. století začlenil Gottfried Semper impozantní průčelí císařských stájí do svého projektu Císařského fóra. Na přelomu 19./20. století, kdy koňský pohon nahradila moderní technika, pozbyl areál na významu. Od roku 1921 do 70. let minulého století sloužilo místo k pořádání veletrhů. V 80. letech probíhaly diskuze o vhodném využití. Byla uspořádána soutěž, kam svůj návrh poslal i liberecký SIAL. V roce 1990 vzešel vítězný návrh na Muzejní čtvrť od místního ateliéru Ortner & Ortner. Areál o rozloze šesti hektarů, kde dnes sídlí šedesát různých institucí, byl veřejnosti zpřístupně v polovině roku 2001. Kromě bratří Ortnerů, kteří na nádvoří umístili černý a bílý kamenný monolit (MUMOK a Leopold Museum), se na ztvárnění rozsáhlého areálu podíleli další architekti (městský mobiliář od PPAG, knihkupectví Prachner od querkraft, Kunstraum od ARTEC a další). Součástí kulturně-muzejního okrsku je také Architekturzentrum Wien (Vídeňské architektonické centrum), které bylo založeno v roce 1993 a po osmiletém provizoriu se v roce 2001 nastěhovalo do MQ, kde vedle dlouhodobých instalací i dočasných výstav a knihovny čítající přes 50 tisíc svazků spravuje také chod restaurace, kterou navrhla dvojice francouzských architektů Anne Lacaton a Jean Phillippe Vassal. Na ornamentální výzdobě stropu se podílela vídeňská malířka Asiye Kolbai-Kafalier původem z Turecka a ručně malované čtvercové kachličky byly vyrobeny v Istanbulu. První kavárna nesla název Una (provozovala ji Una Abraham, jejíž otec byl světoznámý architekt Raimund Abraham, a v roce 2007 přestěhovala svůj podnik na Burggasse). S dalším provozovatelem se restaurace přejmenovala na Milo (spadala pod restauraci Tancredi ve čtvrtém vídeňském obvodu). Dlouhou dobu nesla restaurace název Corbaci (vídeňský rodák Attila Corbaci s turecko-ukrajinskými kořeny se k provozování kavárny v MQ dostal v roce 2011 čirou náhodou, když šel společně s hudebníkem a novinářem Thomasem Voburkou požádat spoluzakladatele AzW Dietmara Steinera o napsání předmluvy k jejich fotografické knize. Corbaci s Voburkou měli s gastronomií zkušenosti již ze Západního Berlína, kde v 70. letech provozoval restauraci Exil a po návratu do Vídně vedl restauraci Oswald & Kalb a stejnojmenný obchod s uměním). Následně zůstal prostor kavárny dlouho nevyužitý. V minulém roce proběhla rekonstrukce a také výběrové řízení na nového provozovatele, v němž zvítězil manželský pár Gökhan a Birgit Yolacanovi s konceptem turecké kuchyně. V létě 2023 byla u příležitosti třicetiletého jubilea AzW otevřena restaurace Kaan, pojmenovaná podle syna a "nejupřímnějšího kritika" nových provozovatelů, kteří předtím sbírali zkušenosti ve slavných vídeňských kavárnách Sacher, Plachutta nebo Schwarzenberg a rovněž provozovali ve druhém vídeňském okrsku vlastní kavárnu Intermezzo. V současnosti restaurace Kaan nabízí 60 míst uvnitř a 80 míst na venkovním nádvoří.
Za uplynulá tři století prošel areál bývalých císařských stájí ve Vídni řadou proměn. V roce 1713 císař Karlem VI. pověřil Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, aby před městskými branami vybudoval na pozemku bývalých císařských drůbežáren stáje pro 600 koní a 200 kočárů.
Návrh ideově vycházel z římského paláce Domus Aurea (Zlatý dům) císaře Nerona. Rozsáhlý areál s délkou průčelí přes 350 metrů dokončil až v roce 1725 syn Josef Emanuel Fischer z Erlachu, který musel původní ambiciozní záměr zredukovat. Jezdecký areál byl výrazně poškozen během Napoleonských válek na počátku 18. století a později během občanských nepokojů v roce 1848. Následně byla dostavěna novobarokní jízdárna (Leopold Mayer, 1850) a v 70. letech 19. století začlenil Gottfried Semper impozantní průčelí císařských stájí do svého projektu Císařského fóra. Na přelomu 19./20. století, kdy koňský pohon nahradila moderní technika, pozbyl areál na významu. Od roku 1921 do 70. let minulého století sloužilo místo k pořádání veletrhů. V 80. letech probíhaly diskuze o vhodném využití. Byla uspořádána soutěž, kam svůj návrh poslal i liberecký SIAL. V roce 1990 vzešel vítězný návrh na Muzejní čtvrť od místního ateliéru Ortner & Ortner. Areál o rozloze šesti hektarů, kde dnes sídlí šedesát různých institucí, byl veřejnosti zpřístupně v polovině roku 2001. Kromě bratří Ortnerů, kteří na nádvoří umístili černý a bílý kamenný monolit (MUMOK a Leopold Museum), se na ztvárnění rozsáhlého areálu podíleli další architekti (městský mobiliář od PPAG, knihkupectví Prachner od querkraft, Kunstraum od ARTEC a další). Součástí kulturně-muzejního okrsku je také Architekturzentrum Wien (Vídeňské architektonické centrum), které bylo založeno v roce 1993 a po osmiletém provizoriu se v roce 2001 nastěhovalo do MQ, kde vedle dlouhodobých instalací i dočasných výstav a knihovny čítající přes 50 tisíc svazků spravuje také chod restaurace, kterou navrhla dvojice francouzských architektů Anne Lacaton a Jean Phillippe Vassal. Na ornamentální výzdobě stropu se podílela vídeňská malířka Asiye Kolbai-Kafalier původem z Turecka a ručně malované čtvercové kachličky byly vyrobeny v Istanbulu. První kavárna nesla název Una (provozovala ji Una Abraham, jejíž otec byl světoznámý architekt Raimund Abraham, a v roce 2007 přestěhovala svůj podnik na Burggasse). S dalším provozovatelem se restaurace přejmenovala na Milo (spadala pod restauraci Tancredi ve čtvrtém vídeňském obvodu). Dlouhou dobu nesla restaurace název Corbaci (vídeňský rodák Attila Corbaci s turecko-ukrajinskými kořeny se k provozování kavárny v MQ dostal v roce 2011 čirou náhodou, když šel společně s hudebníkem a novinářem Thomasem Voburkou požádat spoluzakladatele AzW Dietmara Steinera o napsání předmluvy k jejich fotografické knize. Corbaci s Voburkou měli s gastronomií zkušenosti již ze Západního Berlína, kde v 70. letech provozoval restauraci Exil a po návratu do Vídně vedl restauraci Oswald & Kalb a stejnojmenný obchod s uměním). Následně zůstal prostor kavárny dlouho nevyužitý. V minulém roce proběhla rekonstrukce a také výběrové řízení na nového provozovatele, v němž zvítězil manželský pár Gökhan a Birgit Yolacanovi s konceptem turecké kuchyně. V létě 2023 byla u příležitosti třicetiletého jubilea AzW otevřena restaurace Kaan, pojmenovaná podle syna a "nejupřímnějšího kritika" nových provozovatelů, kteří předtím sbírali zkušenosti ve slavných vídeňských kavárnách Sacher, Plachutta nebo Schwarzenberg a rovněž provozovali ve druhém vídeňském okrsku vlastní kavárnu Intermezzo. V současnosti restaurace Kaan nabízí 60 míst uvnitř a 80 míst na venkovním nádvoří.
0 komentářů
přidat komentář
