Ležáky, kam kráčíte?
Aneb konec odkazu architekta Žáka v Ležákách.
Psal se rok 1947. Bylo smutné výročí připomínky ležácké tragédie. Byl vysvěcen základní kámen kaple pro Ležáky. Na podzim téhož roku byly pod vrcholem kopce Zárubky vykopány sondy. Byly provedeny čtyři výkopy v rozích obdélného půdorysu, jeden výkop v průsečíku úhlopříček. V roce 1948 dokončil architekt Ladislav Žák s inženýrem Jiřím Paličkou projekt kaple pro Ležáky. Byla dokončena vize, kterou Žák představil ve skicách již roku 1946. Byl dokončen projekt, ke kterému se těžko v Česku i ve světě hledá srovnání. Byl zpracován projekt, jehož realizaci přervala doba a z kterého zůstaly realizovány náhrobky vyvražděných osob, rodin a zničených domů. Náhrobky jsou desetinovou zmenšeninou zamýšlené kaple s průhledným a vzdušným křížem proseknutým do tíže obklopující hmoty. Tedy symbolu, který měl prorůst celou pietní krajinou. Dodnes upoutávající uměleckou a architektonickou hodnotou, neobyčejným duchovním rozměrem. Bylo z části realizováno, co mělo původně zůstat pouze v objetí krajiny a mělo být součástí přírodního chrámu bez hospod a muzeí a kaplemi pod zemí. Díry v zemi na ležácké Golgotě či Kalvárii, kterou pokryl les, přečkaly minulý režim a jsou tady dodnes. Jsou němými svědky lidské omezenosti a hlouposti. Díry v zemi na Zárubce jsou němou připomínkou uvažovaného poutního místa.
Území od roku 1948 trpí nekoncepčností, zbytky původních myšlenek roztroušené v území jsou od tohoto roku pouze mrzačeny. Vytrácí se síla prožitku, myšlenková jednoduchost a konzistence, symboly jsou drobeny. Bohužel to ukazují i realizace v území po roce 1989. Tato stavební činnost a její koncepce je analogií a obdobou činnosti po roce 1948. Lidé se v různých dobách chovají podobně. Každá doba si tady v nejlepší své víře odloží kus své nesourodosti. To, že Ležáky jsou územím bez koncepce, ukazuje i soutěž na ležáckou kapli a především samotná zadávací dokumentace. Ta je textem spíše pro právníky. V textu je zakódovaná zodpovědnost a úroveň odbornosti české komory architektů a památkářů. Území by se především mělo očistit, zbavit věcí, které do něj nepatří, mělo by odkrýt a připomenout život lidí, který je dodnes pohlcován nálety a lesem. Méně je někdy více, ale každý má potřebu po sobě zanechávat stopy, je úplně jedno v jakém režimu.
Nejsem zastáncem návratů a historizmů v architektuře. Ani oprašování minulosti, ale doporučuji lidem, aby se seznámili s původním projektem. Když budou mít více času i s ostatními projekty pro Ležáky. Neodpustím si poznámku k umístění kaple. Řešení se přímo nabízí. Ostatně na podobném principu řešilo návrh více ateliérů. Ovšem ono nejde vůbec o to postavit na špatném místě pokud možno nenápadnou stavbu schovanou v zemi. (Doporučuji se seznámit se socialistickými projekty pro území.) Ze stavebně historického pohledu vývoje pietního území to mohu nazírat jako na křesťanskou a demokratickou tečku umělé socialistické kompozice, která prokořenila původní myšlenky a pietní krajinu. Problém nové kaple je půdorysná a stavební podoba toho co bude nad zemí s hrobodomy. Kaple je umístěna v socialistickém point de vue, umělé pohledové ose ležáckého údolí, která vznikla po dokončení muzea dle projektu arch. Drimla z r. 1966 a byla nedávno podpořena necitlivou pásovou holosečí či průsekem pro očekávané elektrické vedení. Jakou osu mělo původní uskupení domů v ležácké kotlině? Byl zvážen myšlenkový zmatek prapodivného propojení? Škoda pane architekte Žáku.
Dřívější kaple, byla nejen stavebně, ale především symbolicky a myšlenkově úplně o něčem jiném.
Co je Žákova kaple? Kaple je památníkem zavražděných, místem krypty s uložením jejich popela. Sarkofág, resp. tumba byla umístěna ve středu památníku v ose stavby pod oltářem kaple.
Kaple je ale především kněžištěm, je oltářem přírodní otevřené chrámové lodi na temenu Zárubky! Představuje defacto archetyp kaple i oltáře, je daleko blíž krajině i křesťanským tradicím, než soutěžní kaple utopená v zemi. (V tomto ohledu stojí za to se podívat na Žákovo řešení propojení kaple s exteriérem). Žákova kaple je oltářem, který sestoupil v podobě jednotlivých náhrobků do údolí. Je místem pro setkání s Bohem pod širým nebem v chrámu krajiny.
Údolím prostupuje symbol křesťanství, vrcholí kaplí na ležácké Golgotě. Žákova kaple je navržena jednoduše a přesvědčivě s maximálním ohledem k použitým atributům křesťanské víry. Nakolik jsou dnes tyto hodnoty vyčpělé? Kaple byla místem pro bohoslužby a církevní obřady. Ležácká Kalvárie měla být místem národních poutí. Počítá nová kaple s tím, že by v den smutné připomínky 24. června 1942 zde byla pro několik set lidí sloužena bohoslužba, tak aby nemusela být sloužena u hospody a muzea?
Čas ani lesem zarostlá Zárubka neubraly myšlenkám návrhu na aktuálnosti. Snad právě naopak. Žákovo řešení propojuje rovinu připomínky děsivých událostí se sílou prostředí. Tedy nikoli soutěžní porotou vyzdvihovanou potřebou meditace někde v intimním uzavřeném prostředí pod zemí, ale v prostředí přírodního chrámu, přeneseně celé pietní krajiny. Proto by měl být jakýkoli zásah do krajiny tak citlivě vnímán a pečlivě zvažován. Což až pedantsky vyžadoval Žák. Troufám si tvrdit, že Žák by nikdy neumístil kapli do ležáckého údolí. Nadčasovost a jednoduchost původních myšlenek a zbytků pietní krajiny spočívá snad právě v tom, že myšlenky nebyly stravitelné pro komunisty a nejsou stravitelné po 63 letech ani pro dnešní konzumní společnost a její potřeby meditace. Nelze zkrátka ponechat vzpomínku na tragedii pouze otištěnou a pevně prorostlou do krajiny.
Jedinečnost místa se vytratila. Ležáky budou třeba jednou připomínat Lidice. Pietní krajina se rozpadá, autor zůstal nepochopen (slovo, které lze číst tam a zase zpátky, aniž by se omrzelo).
Oknem vzdušného kříže je možno vidět hospodu, muzeum, deset typů informačních systémů, deset typů městského mobiliáře, nepokoru provedení i různorodost stavebních detailů, nevhodné cesty a jejich materiálové provedení, neproporční jehlan v údolí z roku 1960, nevhodný stav vegetačních prvků, nevhodné průseky a pěstební zásahy, nové meliorační koryto odvodu vody z rybníka . . . . .a bude vidět i nová kaple zářící do údolí. Další příspěvek nesourodosti? Třeba časem přibude i hotel spojený s nějakou galerií. Z pietní krajiny, která potřebuje očistit, se pomalu stává komerčně pietní disneyland se zážitky, které se musejí vejít do krátkého okamžiku návštěvy.
Stále je upozaděna přírodní a vegetační složka pietní krajiny. Člověk se otiskl svou činností do krajiny. V průběhu historie, své životní pouti a generací předků, tady zanechal stopy. Špatně udržované a zanedbané krajinné dědictví je na hranici rozpadu. Památka na lidi, jejich práci, životy, na to, co tu po nich skutečně zůstalo, je na pokraji zničení. Při mazání svých stop a kulturního dědictví, totiž člověk ani přírodě neumožnil, aby se sama v krajině mohla stabilně rozvíjet. Svým postojem dělá mrzáka jak z přírody, tak ze svého dědictví. V náletech osik se rozpadají poslední zbytky kamenných zídek, poskládané po původních hranicích pozemků, okrajů polí a luk. V náletech se ztrácejí pastviny, louky, pole, cesty, meze, a další krajinotvorné prvky původního života. Rozpadá se němá paměť, mlčící svědkové časů původního života a živé krajiny. Z krajiny se vytrácejí lidské osudy a příběhy. Je třeba provést digitalizaci katastru a změnu katastrálních údajů. Celá pozemková mapa je neaktuální, s plochami pro těžbu přímo v prostředí národní kulturní památky!
Pietní krajině a Žákovu odkazu přeji hodně vnímavých lidí. Soutěž mě utvrdila v tom, že ideální pro projektování, je neznalost místa a uplynulých souvislostí.
poznámka na konec
V nepochopení se uzavírá podoba pietního území. Souhrou ironie osudu stála tehdejší Společnost pro obnovu Lidic u zrodu Žákovy realizace, tedy toho, co se z původního záměru podařilo udělat a co komunisté nezničili svými "kaplemi". Dnešní památník Lidice, který spravuje území, je u konce jedné koncepce, je u konce toho, co z Žáka ještě zbylo. Pokud je někde v hodnocení návrhů na kapli zmíněna Žákova koncepce, možná že porotci ani neví, o čem mluví. Žák byl degradován na kameníka, na autora ležáckých náhrobků v prostředí, které se čím dál víc vzdaluje a odcizuje původní myšlence, jednoduchosti a duchovní síle prožitku. Torzo realizovaného, což je dnes možno nahlížet rovněž jako kulturní dědictví, se ocitlo v nepřátelské krajině. Památník Lidice je mj. příspěvkovou organizací MKČR.
projektová dokumentace Ladislava Žáka je uložena v:
Státní oblastní archiv v Praze, SOkA Kladno, nám. Starosty Pavla 11, 272 01 Kladno
NPÚ ÚOP Pardubice, Zámek 4, 531 16 Pardubice
Národní technické muzeum, Kostelní 42, 170 78 Praha 7
V. Koupal
+420 731 056 510
vlasta@koupal.cz
Území od roku 1948 trpí nekoncepčností, zbytky původních myšlenek roztroušené v území jsou od tohoto roku pouze mrzačeny. Vytrácí se síla prožitku, myšlenková jednoduchost a konzistence, symboly jsou drobeny. Bohužel to ukazují i realizace v území po roce 1989. Tato stavební činnost a její koncepce je analogií a obdobou činnosti po roce 1948. Lidé se v různých dobách chovají podobně. Každá doba si tady v nejlepší své víře odloží kus své nesourodosti. To, že Ležáky jsou územím bez koncepce, ukazuje i soutěž na ležáckou kapli a především samotná zadávací dokumentace. Ta je textem spíše pro právníky. V textu je zakódovaná zodpovědnost a úroveň odbornosti české komory architektů a památkářů. Území by se především mělo očistit, zbavit věcí, které do něj nepatří, mělo by odkrýt a připomenout život lidí, který je dodnes pohlcován nálety a lesem. Méně je někdy více, ale každý má potřebu po sobě zanechávat stopy, je úplně jedno v jakém režimu.
Nejsem zastáncem návratů a historizmů v architektuře. Ani oprašování minulosti, ale doporučuji lidem, aby se seznámili s původním projektem. Když budou mít více času i s ostatními projekty pro Ležáky. Neodpustím si poznámku k umístění kaple. Řešení se přímo nabízí. Ostatně na podobném principu řešilo návrh více ateliérů. Ovšem ono nejde vůbec o to postavit na špatném místě pokud možno nenápadnou stavbu schovanou v zemi. (Doporučuji se seznámit se socialistickými projekty pro území.) Ze stavebně historického pohledu vývoje pietního území to mohu nazírat jako na křesťanskou a demokratickou tečku umělé socialistické kompozice, která prokořenila původní myšlenky a pietní krajinu. Problém nové kaple je půdorysná a stavební podoba toho co bude nad zemí s hrobodomy. Kaple je umístěna v socialistickém point de vue, umělé pohledové ose ležáckého údolí, která vznikla po dokončení muzea dle projektu arch. Drimla z r. 1966 a byla nedávno podpořena necitlivou pásovou holosečí či průsekem pro očekávané elektrické vedení. Jakou osu mělo původní uskupení domů v ležácké kotlině? Byl zvážen myšlenkový zmatek prapodivného propojení? Škoda pane architekte Žáku.
Dřívější kaple, byla nejen stavebně, ale především symbolicky a myšlenkově úplně o něčem jiném.
Co je Žákova kaple? Kaple je památníkem zavražděných, místem krypty s uložením jejich popela. Sarkofág, resp. tumba byla umístěna ve středu památníku v ose stavby pod oltářem kaple.
Kaple je ale především kněžištěm, je oltářem přírodní otevřené chrámové lodi na temenu Zárubky! Představuje defacto archetyp kaple i oltáře, je daleko blíž krajině i křesťanským tradicím, než soutěžní kaple utopená v zemi. (V tomto ohledu stojí za to se podívat na Žákovo řešení propojení kaple s exteriérem). Žákova kaple je oltářem, který sestoupil v podobě jednotlivých náhrobků do údolí. Je místem pro setkání s Bohem pod širým nebem v chrámu krajiny.
Údolím prostupuje symbol křesťanství, vrcholí kaplí na ležácké Golgotě. Žákova kaple je navržena jednoduše a přesvědčivě s maximálním ohledem k použitým atributům křesťanské víry. Nakolik jsou dnes tyto hodnoty vyčpělé? Kaple byla místem pro bohoslužby a církevní obřady. Ležácká Kalvárie měla být místem národních poutí. Počítá nová kaple s tím, že by v den smutné připomínky 24. června 1942 zde byla pro několik set lidí sloužena bohoslužba, tak aby nemusela být sloužena u hospody a muzea?
Čas ani lesem zarostlá Zárubka neubraly myšlenkám návrhu na aktuálnosti. Snad právě naopak. Žákovo řešení propojuje rovinu připomínky děsivých událostí se sílou prostředí. Tedy nikoli soutěžní porotou vyzdvihovanou potřebou meditace někde v intimním uzavřeném prostředí pod zemí, ale v prostředí přírodního chrámu, přeneseně celé pietní krajiny. Proto by měl být jakýkoli zásah do krajiny tak citlivě vnímán a pečlivě zvažován. Což až pedantsky vyžadoval Žák. Troufám si tvrdit, že Žák by nikdy neumístil kapli do ležáckého údolí. Nadčasovost a jednoduchost původních myšlenek a zbytků pietní krajiny spočívá snad právě v tom, že myšlenky nebyly stravitelné pro komunisty a nejsou stravitelné po 63 letech ani pro dnešní konzumní společnost a její potřeby meditace. Nelze zkrátka ponechat vzpomínku na tragedii pouze otištěnou a pevně prorostlou do krajiny.
Jedinečnost místa se vytratila. Ležáky budou třeba jednou připomínat Lidice. Pietní krajina se rozpadá, autor zůstal nepochopen (slovo, které lze číst tam a zase zpátky, aniž by se omrzelo).
Oknem vzdušného kříže je možno vidět hospodu, muzeum, deset typů informačních systémů, deset typů městského mobiliáře, nepokoru provedení i různorodost stavebních detailů, nevhodné cesty a jejich materiálové provedení, neproporční jehlan v údolí z roku 1960, nevhodný stav vegetačních prvků, nevhodné průseky a pěstební zásahy, nové meliorační koryto odvodu vody z rybníka . . . . .a bude vidět i nová kaple zářící do údolí. Další příspěvek nesourodosti? Třeba časem přibude i hotel spojený s nějakou galerií. Z pietní krajiny, která potřebuje očistit, se pomalu stává komerčně pietní disneyland se zážitky, které se musejí vejít do krátkého okamžiku návštěvy.
Stále je upozaděna přírodní a vegetační složka pietní krajiny. Člověk se otiskl svou činností do krajiny. V průběhu historie, své životní pouti a generací předků, tady zanechal stopy. Špatně udržované a zanedbané krajinné dědictví je na hranici rozpadu. Památka na lidi, jejich práci, životy, na to, co tu po nich skutečně zůstalo, je na pokraji zničení. Při mazání svých stop a kulturního dědictví, totiž člověk ani přírodě neumožnil, aby se sama v krajině mohla stabilně rozvíjet. Svým postojem dělá mrzáka jak z přírody, tak ze svého dědictví. V náletech osik se rozpadají poslední zbytky kamenných zídek, poskládané po původních hranicích pozemků, okrajů polí a luk. V náletech se ztrácejí pastviny, louky, pole, cesty, meze, a další krajinotvorné prvky původního života. Rozpadá se němá paměť, mlčící svědkové časů původního života a živé krajiny. Z krajiny se vytrácejí lidské osudy a příběhy. Je třeba provést digitalizaci katastru a změnu katastrálních údajů. Celá pozemková mapa je neaktuální, s plochami pro těžbu přímo v prostředí národní kulturní památky!
Pietní krajině a Žákovu odkazu přeji hodně vnímavých lidí. Soutěž mě utvrdila v tom, že ideální pro projektování, je neznalost místa a uplynulých souvislostí.
poznámka na konec
V nepochopení se uzavírá podoba pietního území. Souhrou ironie osudu stála tehdejší Společnost pro obnovu Lidic u zrodu Žákovy realizace, tedy toho, co se z původního záměru podařilo udělat a co komunisté nezničili svými "kaplemi". Dnešní památník Lidice, který spravuje území, je u konce jedné koncepce, je u konce toho, co z Žáka ještě zbylo. Pokud je někde v hodnocení návrhů na kapli zmíněna Žákova koncepce, možná že porotci ani neví, o čem mluví. Žák byl degradován na kameníka, na autora ležáckých náhrobků v prostředí, které se čím dál víc vzdaluje a odcizuje původní myšlence, jednoduchosti a duchovní síle prožitku. Torzo realizovaného, což je dnes možno nahlížet rovněž jako kulturní dědictví, se ocitlo v nepřátelské krajině. Památník Lidice je mj. příspěvkovou organizací MKČR.
projektová dokumentace Ladislava Žáka je uložena v:
Státní oblastní archiv v Praze, SOkA Kladno, nám. Starosty Pavla 11, 272 01 Kladno
NPÚ ÚOP Pardubice, Zámek 4, 531 16 Pardubice
Národní technické muzeum, Kostelní 42, 170 78 Praha 7
V. Koupal
+420 731 056 510
vlasta@koupal.cz
4 komentáře
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
!!!
Tomáš Vích
12.12.11 09:36
KONTINUITA JAKO KONTEXT?
jakub chvojka
13.12.11 11:09
Na co byla soutez?
takyarchitekt
14.12.11 12:43
Co na to experti?
Vích
30.12.11 03:13
zobrazit všechny komentáře
