Henry van de Velde: Tři hříchy proti umění

Ačkoliv nevyrostl jsem v žádném nádherném prostředí, vzpomínám si přece jasné, jak jsem v otcovském domě trpěl tím, ze jsem se nemohl připojiti ku žádnému předmětu, který by byl jednoduše a přirozené přizpůsoben svému určení, jako lidé, dívky a služebné, s nimiž jsem se sbližoval, protože byli jednoduší a prostí a jelikož vykazovali svým obličejem a svým pravým cítěním splnění úloh, které převzali. Ale maska našeho nábytku a předmětu mé od nich vzdalovala a změť jejich forem budila ve mně hlubokou nespokojenost, jež shroutila se žáky v hluboký odpor a v hluboký zmatek.
Právě ve chvíli, kdy jsme se již vzdávali každé myšlenky na odpor, pronikla k nám na kontinent ozvěna slov Ruskinových, který tam za kanálem kázal náboženství krásy. A tuto krásu mohli jsme pozorovati, mohli jsme rukama se jí dotýkati na dílech jeho žáka Morrise, jež ze všech ostatních výtvorů devatenáctého století vynikaly neobvyklou dokonalostí jak v provedení, tak i ve kvalitě materiálu.
 Zjevení takového zázraku vrátilo nám důvěru v život a zvítězilo nad mdlobou našeho srdce: podle Danta hříšnou mdlobou srdce těch, »kteří dobrovolně žijí ve smutku«. Dal naší existenci znovu smysl existence a zdůvodnil jedním rázem poslání, jež potom stalo se vedoucí silou našeho života, úlohou, jíž jsem od té chvíle věnoval všechny své schopnosti a síly.
Roku 1892 apelovali jsme po prvé na obecenstvo a zdvihli jsme hlasu, aby probuzeno bylo svědomí a sebevědomí vlastní duchové důstojnosti. Nevládli jsme ani výmluvností, ani poetickým nadáním, ani neúnavným zápalem nebo hmotnou neodvislosti Ruskinovou. Také chyběly nám důkladné praktické vědomosti o různých řemeslech, jež Morris znal. Nesdíleli jsme také jeho víry, že vše ošklivé zmizí se socialismem. Morris a jeho angličtí žáci snadno slibovali, co nikdy skuteční zakladatelé nového učení neslibovali. Tím vydali socialismus nezaslouženým výtkám, když zázrak nenastal.
Já osobně vážně věřím, že problém šerednosti a krásy produkce v oboru stavitelství o průmyslu není odvislým od socialismu a od zevšeobecnění socialistického režimu. Tím, že anglická skupina spiala problém se socialistickou naukou, nejen že ho nezjednodušila, ale ještě jeho řešení oddálila.
Nuže, my sami byli velmi netrpělivými a ačkoliv byli jsme si vědomi, čím může nám socialismus pomoci, aby za vlády mašinismu propůjčena byla práci opět důstojnost, kterou měla ruční výroba v ceších, nechtěli jsme od počátku našeho vystoupení zaplésti problém lidské důstojnosti s problémem šerednosti neb krásy strojových výrobků a pracovních podmínek za režimu kapitalismu.
 A přece podepisujeme bez výhrady požadavky, které vytyčil W. Morris ve své přednášce »Umění a socialismus« : Tamtéž tvrdí, že
»jest nutno a spravedlivo, aby všichni lidé vykonávali vlastní práci.
Avšak předně: tato práce musí býti hodna provedení.
Dále : tato práce musí poskytovati potěšení tomu, kdo ji provádí.
A po třetí : tato práce má býti provedena za takových podmínek, aby nebyla ani úmornou, ani aby nepůsobila úzkost.«
Tyto požadavky vyznačují, podle našeho názoru nikoliv s dostačující zřetelností, co jest hodno provedení, neposkytují však žádné postačující záruky, ze výrobky, jež za těchto podmínek vzniknou, dosáhnou stupně dokonalosti a krásy, po němž toužíme.
Jestliže za účelem splnění těchto podmínek musíme nejprve odsunouti stranou stroje a intensivní produkci, opouštíme dobrovolně oblast hospodářské skutečnosti a bezprostředních výsledků.
V době, kdy Morris kázal socialismus, bylo možno klamati se snad o stupni moci této reality. Přece však John Stuart Mill nezanedbal vysloviti pochybnost, zdali stroj vynalezen jest proto, aby poněkud ulehčil námahu dělníka. Ale dnes, po třech čtvrtích století mašinismu a průmyslového režimu známe již dokonale moc této skutečnosti. V těchto poměrech bude se socialismus dále vyvíjeti a bude zjednávati znovu důstojnost práci, jak jest to přímo v jeho moci, kdežto důstojnost výrobku jest závislou na jediné podmínce, kterou později určíme, a podle našeho názoru lze této důstojnosti dosáhnouti ihned, bez zavedení socialistického režimu.
Nám jedná se o vítězství krásy nad šeredností, jež všude vnikla a jež zničila vše, nejen snahu a vkus výrobců, ale i konsumentů, obyvatelstva celého světa.
Častěji ukázali jsme naše sympatie socialismu, který činí přítrž brutalitě nejbezohlednějšího vykořisťování proletariátu a obnovuje lidské důstojenství dělníka, aby nemajetným poskytl možnost rozvinou ti jejich duchovní sily.
Ale vedle tohoto postoje, který, znovu opakuji, není v přímém vztahu s problémem, jejž nám jest řešiti, nebo s apoštolátem, který jsme si zvolili, chceme daleko příměji jednati nežli naši slavní předchůdci a jelikož necitelnost srdce našich současníků jest nám jasnou, pokusíme odvolati se nikoliv k jejich citu, ale k jejich rozumu.
Z toho přímého apelu k rozumu odvozuji, že hnutí, které jsme na pevnině vyvolali, uplatňovalo se rychleji a pádněji, docílilo spolehlivějších výsledků, nežli jich dosáhli moji slavní předchůdci v Anglii. Ano, připisuje tento úspěch okolnosti, že rozpoznali jsme pravdu i dnešní pokolení jest nakloněno dáti se přesvědčiti rozumem a dobrými důvody, spíše než pohnouti a dáti se vésti impulsy srdce.
Ruskin a William Morris věřili, že proti šerednosti lze bojovati krásou. My trváme na neúprosném, bezprostředním užití hygieny, která rušíc jedovatost šerednosti, dovede účinněji připraviti návrat krásy a dokonalosti nežli nejskvělejší vyhlášky fanatické touhy po kráse, nebo výjimečné vzory výrobků, které vznikly mimo dobu a její dané pracovní podmínky.
Aby byl odstraněn úpadek a bloudění, k nimž nepomíjející snahou po kráse po staletí byv veden, dospěl vkus obecenstva, musela se proti této snaze postaviti nová disciplina. Tato disciplina, daleko jsouc
vzdálena lákajících a falešných slibů krásy, zakládající se v zastírání všech tvarů a zjevů, musela sáhnouti zpět k instinktivním, vrozeným schopnostem duševního pojímání, musela opět prosaditi rozumné, správné pojetí všech věcí, pochopení pro věcný, určitý a čistý tvar.
Nová disciplina, použita jako hygienické přikázání, byla programem, který, dle mého cítění, měl odstraniti zlo a čeliti veškerému neštěstí, které vzniklo tím, ze se fantasie vměšovala do oblasti v nichž neměla co činiti.
Nestačilo však pouze vytýčiti si program; bylo ještě zapotřebí uklidniti mysle, vzbuditi cit pro důstojnost a ukázati, že náš lepší úsudek byl znásilněn a to tenkráte, když jej korupce připravila o příslušející mu místo a vyzvedla na trůn libovolné city místo něho.
Abych tedy mohl dokonaleji přesvědčiti ty, na něž jsem se obrátil, a abych mohl lépe, určitěji a jasněji zobraziti duševní zblouděnl a nedostatek důstojnosti, které spočívaly v »zastření* všech tvarů, sáhl jsem po t. zv. informačním prostředku: popsal jsem totiž slovy určité pokusy současné neb dřívější architektury, jisté obzvláště obdivované kusy nábytku a objektů, které byly uloženy v našich museích, kdež sloužily za vzor a předlohu.
Ku zdaru pokusu není zapotřebí účastenství jakýchsi předsudků aneb zlých úmyslů. Jedná se zde pouze o dokonalý popis ― o velmi přesné podrobný t. zv. inventární popis.
Představte si jakoukoliv stavbu, kus nábytku, průčelí, tepanou práci ze zlata, kus porcelánu, aneb osvětlovací těleso a pokuste se dokonale popsati to co vidíte. A jestliže jste až do této chvíle nikterak nepochybovali o kráse předmětu, který máte popsati, sázím se, že během popisu se určité dostaví pochybnosti. Neboť budete míti toho tolik co říci o průčelí, o skříni, o polévkové míse a podnosu, že se dojista konečně sami sebe otážete: »Zdaliž pak tato stavba, toto průčelí, tato skříň jsou tím vším; jestliže však tato polévková mísa a tento talíř a tento lustr a tato nástěnná lampa jsou vším tím což slovy popisuji, tu ještě tato stavba nemusí odpovídati účelu, k vůli němuž byla vystavěna, toto průčelí nemusí se hoditi ku žádné stavbě, tato skříň není vůbec žádnou skříní a nic z toho, co jsem až dosud pokládal za krásné, není takovým, jakým by to mělo býti«.
Sestavil jsem si celou sbírku podobných nesouhlasností a doplňuji ji s trochou škodolibosti. Vždycky, když jsem slovy popsal nový předmět, řeknu si:«To jest ale opět nejnevkusnější předmět mojí sbírky«. Ale vždy ještě jsem se zmýlil; neboť vždy ještě po nějakém čase jsem buď na ulici, v museu, anebo v paláci, nebo v soukromém domě, objevil něco, co pokud se týče nevkusu, převyšovalo vše, co jsem byl dosud sebral. Tak na př. mám v tomto archivu četné popisy skříní, jež jsou vším možným jenom ne skříněmi. Když jsem však před nedávnem navštívil museum v Basileji, odkryl jsem zde skříň na mince a památné peníze, která převyšovala moji nejšílenější fantasii.
Před tímto předmětem byl bezmocným každý popis; nejpilnější kancelářský úředník marné by se namáhal a vynakládal veškeré své znalosti.
Veškeré prvky, sloupy, vikýře, zarámování, nedohledné perspektivy na vymydlená místa a zahrady; veškeré tyto prvky, které jindy i u nejnesouvislejších exemplářů tohoto druhu zachovávají přec vždycky jakési zdání organické existence, smyslu a vzájemných vztahů, vystupují zde na sobě zcela nezávisle a též bez jakékoliv byť i předstírané funkce anebo vztahu. Tato spleť mohla býti dílem pouze divoké a zrádné náhody, při níž si člověk zcela maně představoval, že buď zemětřesení, anebo orkán odsunuly tyto sloupy ze spod vikýřů a hodily je na obé strany nábytku, kdež, hlídkám podobní, střeží vchod ku zakletému místu, v nímž celičký svět tvorů z bájesloví snažil se ze všech sil o chaotické přemístění zásuvek skrytých v nejspletitější, opravdu tropické vegetaci (Tato skříň náležela kdysi doktoru Remigiu Esschovi, a dovídáme se též, že ji zhotovil Franz Pergo a Grand' Fontaine u Pruntrut na poč. 17. stol. Jistá jména musí v dějinách žiti ....).
Nemylme se však; útěk k tak bezuzdné fantasii znamená na konec vždy nedostatek vynalézavé síly a tvořivé schopnosti a zbabělost 1 Neboť, oč by bývalo těžším a odvážnějším hledati takové rozluštění, jež by co nejlépe odpovídalo opravdovému účelu tohoto nábytku, určeného ku přechovávání mincí a památných penízů a jez by co nejkrásněji ztělesnilo jeho nejvěcnější, nejpřesvědčivější tvar! Jen tehdy, když cestou normální, rozumové koncepce nenalezneme ničeho, co by odpovídalo našemu krasocitu, utíkáme se do říše fantasie. To jest ona nevěstka, která kladouc ruku svoji na čelo těžce zápasícího umělce namlouvá mu, že, jsa pouze inspirován, již jest i tvůrcem!
Jest bezpochyby snadnějším postaviti skleněnou anebo kovovou mísu na hlavu císaře oděného v brnění a opírajícího se slavnostně o svůj štít; anebo položiti plovoucí mušli na hlavu negra; anebo spodek lodi vstaviti na hlavu stojícího heraldického lva, jenž předními tlapami chytá zlatou kouli ; anebo něco podobného posaditi na ocas delfina, anebo na parohy vzpínajícího se jelena ― vše to a tisíce jiných vynalézavostí z téchže sfér ― opravdu vše to jest dojista nepochybné snadnějším, nežli nalézti rozluštění, jak by se organicky spojil prvek s prvkem jiným: nožka s mísou, s lampou aneb jakoukoliv nádobou, rozluštění, jak by bylo lze, aby funkce orgánů různých hladce bez nárazu (otřesů) a přerušení do sebe přecházely (se včleňovaly), neboť podobné rozluštění uskutečňuje problém absolutního, věčného tvaru, jehož nejdokonalejší příklady nalézáme na uměleckých výtvorech praehistorického člověka, na dokonalých průmyslových výrobcích divokých a primitivních národů v umění starořeckém a staročínském, románském umění a všude tam, kde tvořivý genius člověka nenechal se ničím vetřelým odvrátiti od cíle vytčeného svým rozumem. Nuže, ve světě tvarů jest toto cílem: totiž dosažení výsledku nejvěcnějšího, nejpřesvědčivějšího a zamýšlenému účelu nejpřiměřenějšího.
 Připouštím, že jest jisté tuze mnoho žádáno, jestliže vyžaduji, aby se upustilo od tisícenásobné lži, k níž braly útočiště dosavadní slohové druhy. Oblékaly se přece v tak svůdné roucho, přioděly se duchem tak lákajícím, že mohly zcela počítati s naší shovívavostí. Připouštím též, že proti veškeré této bezstarostnosti a lehkomyslnosti stavím velmi nemilosrdné pravidlo a přísnost tak nesmlouvačnou jako sama morálka, jejíž vládu ohlašuji.
Pravím-li vám však, že doba, trvání vlády neutrálního zjevu, znovu nalezeného pratvaru odpovídá pouze sečtěným hodinám krise, tedy budete dojista trpěliví. Snesete pak zkoušku tím ochotněji, jestliže získáte přesvědčení, že krása může nové povstati pouze z harmonie prostředí neutrálních zjevů a sílou jediného vztahu, jenž pojí všecky předměty. Tento vztah nám zjeví, že tvar a vzhled všech těchto předmětů jest bezprostřední výslednicí jedné a téže snahy, jedné a téže myšlenky, a že nesou všecky na sobě pečeť oné, rozumu odpovídající a správné koncepce, která jest nejnormálnější funkcí našeho rozumu. Díky takovéto harmonii a příbuznosti pozvedne se krása opět jako za časů nejranějších : jednoduše, prosté, přirozené, vesele a hrdé; poněvadž neděkuje ničeho zkázo nosné fantasii. Objeví se nám v zářící nahotě svého těla a svých údů, jichž jedinou okrasou jest jejich vlastní proudící život!
Mezitím bude udušen každý zárodek ošklivosti, a během vlády tohoto neutrálního stavu obdržíme veškeré záruky oproti možnosti recidivy. A ony síly, jez jsme ― aniž bychom si to byli uvědomili, museli vynaložiti ku odvrácení ošklivosti, budou nyní uvolněny ku klidnému užívání vroucích, normálních vzájemných vlivů, jež se mezi námi a naším okolím konečné opět vytvoří na základě souhlasu podrobení se služeb prokázaných a vzájemné důvěry.
Při takovéto intimnosti vztahů budeme s to přiblížiti se dostatečně ku předmětům a naše schopnost cítění bude participovati na jejich bytí. Tvary jejich činností budou tvary našeho cítění, čímž organické a funkční určení předmětů přejde ze studeného neosobního automatismu ku činnosti objímající celé naše bytí ― ku živoucí síle, v níž znovu nalezneme zázrak a div celého našeho vlastního života.
Pokud se týče výchovy lidstva, lze se dovolávati jeho rozumu právě s týmž výsledkem ― tak jako když vychovatel apeluje na rozum dětí. Jest však třeba čekati, až lidé i děti dosáhnou věku rozumu, až se stanou zralými ku chápání.
Za časů Ruskinových, v období prvých přeměn, které se I počátku týkaly pouze železnic, strojového provozu v průmyslu a objevení se továrního komínu v scenerii krajiny, bylo jistě snadné a omluvitelné mýliti se pokud se týkalo smyslu, významu a určení i dosahu takových přeměn. Ruskin tohoto práva vydatně a široce využil: vytvořil si z nedorozumění svoje vynikající postavení.
Avšak nám pozdějším nemohlo se přiznati toto přednostní právo na podobné omluvy.
Dnes můžeme je pozorovati v celém dosahu a rozsahu : tyto stavby ze železa a betonu, tisíce průmyslových a hospodářských strojů, vynálezy na poli transportu, vzduchoplavby, elektřiny ― veškeré tyto novoty, které dříve povstávaly pouze v dlouhých, časově od sebe vzdálených obdobích.
Tyto výtvory mužů nového povolání, inženýrů, tvoří svět nových tvarů a souzvuk tvarů nového světa.
Jejich jednotnost jest tak nápadná a zřídlo, z něhož povstaly jest tak zřejmě všude totéž, že lze z toho usuzovati, že duch, jenž se jeví ve všech těchto novotvarých věcech, nalezl konečně svoji cestu.
Vzhled veškerých těchto výtvorů jest pouze výsledkem zcela rozumného a správného pojímání; výtvory byly tak jak právě jsou, vymyšleny s tím úmyslem, aby se pokud možno bezprostředně přizpůsobily našim potřebám.
Tím uskutečňují onen neutrální stav na kterýžto se odvoláváme v boji proti ošklivosti a zbloudilému vkusu.
V oboru inženýra a stavitele strojů nejjasněji a nejpřesněji poznáváme neutrální stav všech věcí: stav v němž jsou veškeré věci takovými, jakými býti musí a nechtějí ani býti jinými. Není nižádné ošklivosti v tomto světě technických vynálezů, strojů a tisíců užitkových předmětů, jež slouží účelům právě tak důležitým jako architektura a umělecký průmysl. Ano, jeho tvary, zdrcující svoji pravdou a odvahou, vymokly si nejvyšší obdiv všech, kteří vášnivě očekávali novou budoucí krásu. J. K. Huysmans, Emile Zola, Octave Mirabeau a jiní zvěčnili stavby jako Forthův most, strojnický palác na pařížské výstavě, onromné stroje ze závodů Kruppových a vysoké pece z Oberhausenu, které ve své podstatě jsou podobny zvířatům z Apokalypsy, zdánlivé se usadivším na naší zemi.
Nuže přejeme si, abychom vidéli vedoucí princip takovýchto výtvorů použitý i v celém oboru architektury a uměleckého průmyslu tak, aby vše cokoliv nás obklopuje, objevovalo se našim zrakům ve tvarech nejpravdivějších, nejčistších a specielním účelům nejpřiměřenějších.
V     tom pak liší se náš program od programu Ruskina a Morrise, že, abychom znovu prorazili návrat krásy, přijali jsme právě tento princip ― princip to rozumného a správného pojetí, jehož projev u jedněch vyvolává 1 tolik odporu a u jiných opět tolik starostí o budoucnost uměleckého průmyslu. (Hopes and Fears for art«; přednáška W. Morrise). Znamení divů spatřujeme, neboť shledáváme, že právě z půdy Ruskinem do klatby dané, klíčí první sliby krásy nové, současného slohu.
A zdaliž to není s druhé strany nápadné, že ona dokonalost, k vůli níž nás Morris chtěl vésti zpět ku slohu gotickému, jest nejelementárnější, nejbezprostřednější a nejméně postrádatelnou prvou podmínkou všeho toho, co moderní technika přináší.
Neboť zajisté nemohlo vám uniknouti, že kovový průmysl, optika, elektřina, přístroje hygienické, chirurgické náčiní a nástroje atd. skýtají nám výrobky svědčící o takové dokonalosti použitého materiálu, o takové jemnosti provedení, že můžeme předpokládati, že dělník provedl svoji práci bez tížícího neklidu a trpkých myšlenek o ceně a opravdovém užitku svého zaměstnání.
Zdaliž neodpovídají všechny tyto věci požadavkům, které William Morris uvedl ve jménu umění a socialismu pod 1. a 2.?
Za prvé: že jsou hodny toho, aby byly provedeny;
za druhé: že ten který je vytvářel, měl radost ze své práce.
A zdaliž bychom nebyli pohnuti skutečností, že byly opravdu provedeny bez jakékoliv vedlejší vzpomínky na umění a socialismus ? !
Avšak tato jistota nemá způsobiti, aby usnula naše snaha ku zlepšení sociálních podmínek práce, aniž aby zrezavěla zbraň, kterou má jedenkaždý dělník v ruce a která pozůstává v tom, že odmítne dáti veškerý svůj čas, veškerou svoji sílu k výrobě věcí, které urážejí jeho rozum a které nemají žádného práva na existenci.
V    ten den však, kdy by veškerá snaha, přemítání a uvědomění všech architektů, všech inženýrů a kreslířů, jichž výtvory vztahují se na výrobky umělecko-průmyslové, aneb zcela jednoduše na průmysl, byla obrácena ku stejnému společnému cíli, tu nebylo by ani více zapotřebí takovéhoto odmítnutí, a nadále by se vše uskutečňovalo dle rozdělení a volné ujednaného přijímání rolí: vytvářejícího a provádějícího za tím účelem, aby původní myšlence byla zachována její úplná morální čistota, význam a působnost.
Vynasnažil jsem se objasniti, jaké jsou základní rozdíly mezi pohnutkami, které vedly Ruskina a Morrise v Anglii ku jejich poslání a těmi, které určovaly moji činnost na kontinentě. Ku konci budiž ještě poznamenáno, že nám všem byl společným odpor proti velikému hříchu.
Ruskin polekán ošklivostí ocelových drátů, telegrafních tyči, továrních komínů, které se tenkráte po prvé objevily v obraze krajiny ― byl hrůzou jat. Vzpíral se tíži tohoto hříchu oproti přírodě. Jeho hněv a zoufalství byly podobny výlevům milujícího a jeho pathetické naříkání bylo zcela v tonu oné romantické, effekt milující doby.
Morris pociťoval vpád machy, špatného materiálu, láce a nevkusu práce řemeslné a průmyslu za hřích vůči důstojnosti dělníka a řemeslníka. Pociťoval tím intensivněji tento hřích, že jeho přesvědčení a jeho názor světový jej přivedly k tomu, aby považoval řemeslo za nejdůstojnější zaměstnání jemuž se může člověk věnovati.
A ― pokud mne se týče ― tedy jsem cítil, že zkaženost, jež nás přivedla k tomu, že jsme pojímali předměty, stavby a vše zobrazené i tvarové bez logického smyslu a bez účelně určené zákonitosti ― znamenala ohromný hřích proti lidskému rozumu.
Jako uvědomělý svědek pokračujícího úpadku, který konečné v naší době dospěl k úplnému nedostatku slohu a k nebi volajícímu nevkusu, nepřestával jsem zdůrazňovati, že vyloučeni rozumu z oblasti, kde jest rozhodujícím, tvůrčím a neskonale plodným, neznamená nic jiného, nežli vyloučeni a hanebné snížení naší nejvznešenější schopnosti. ― On jediný může svět znovu stvořiti. Představí-li se jedenkráte věci našim zrakům a našemu duchu jednoduše, bez masky a bez nesmyslné nadsázky, tak jak právě jsou a mají býti, nebude nic překážeti kráse a tomu, aby se navrátila prostá a zářící v atmosféře nejvyšší rovnováhy a nejvyššího souzvuku, kde to co se líbí našim zrakům, libí se též našemu rozumu a kde opět náš rozum ničeho nenamítá proti tomu ― na čem naše oko nalézá zalíbení.