Henry van de Velde: Kulturní politika

Nepochybuji, že „politika kultury“ může věc uspíšiti. Obávám se jenom, aby se nechýlila k přílišnému kvapu, a rád bych varoval ty, již se oddávají příliš velikým ilusím aneb přezírají nebezpečenství. Nebo! tu jde o to, že politika kultury je v poslední instanci „revoluční“. Muže totiž dosáhnouti cíle jen za hranicí „přehodnocení všech hodnot“. Nehlásal již Nietzsche tento program?
Kultura značí dokonalost, zevní zjemnělost a rafinovanost ve všech věcech. Provádění kulturní politiky znamená probouzení nebo oživení smyslu pro dokonalost, zjemnění a rafinovanost. V povaze této politiky leží samozřejmě, že pociťuje odpor ke všem zděděným názorům, neochvějným míněním a zakořeněným náhledům. Slepá horlivost nestará se o takové exponované postavení; a konečně, můj bože, vždyť žádná cena nabyla by příliš veliká za výsledek, jímž bychom postavili jedním rázem německou kulturu na roven kultuře francouzské a anglické.
Pozorujme však věc střízlivě. Podaří se nám pokus kulturní politikou, která by se snažila vyvolati kulturní vykrystalisování tlakem, tak jako vyvolává chemik tlakem krystalisaci hmot? Podaří se nám, když vyzněly hlasy Nietzscheho a Goethe na prázdno ? Neboť po smyslu pro dokonalost volá se již déle než od včerejška. Již Goethe pravil: Jest nám se naučiti tomu, abychom nenáviděli každou špatnou práci jako hřích.
Zde naskýtá se otázka: Na čí bedra máme složiti břímě tohoto odvážného podniku ? Na bedra horlivě hlásajících apoštolů nebo na bedra prozíravých, umírněných vychovatelů? Ruskin vzkřísil naši důvěru k poslání apoštolskému a k možnostem a prospěchům, jež by mohly býti vyvolány apelem na city množství; nesmíme však zapomínati, že hnutí, které vyvolal, bylo silně zbarveno časovým enthusiasmem romantickým, jež pobádal množství k dobytí krásy, tak jako ve středověku pobádalo náboženské blouznění zástupy k dobytí svaté země.
Ruskin měl dar, že dovedl ztělesniti krásu a bylo mnoho jeho následovníků v Anglii, kteří se domnívali o sobě, že jsou Rekové, uzavření v dřevěném koni, již chtějí podniknouti únos Heleny.
Dnes by došel takový romantismus sotva úspěchu. Víme, že vyvoláváme-li smysl pro dokonalost, chceme se dopracovati koncepce, která poskytuje největší a nejjistější výhody materielní; která dosahuje hluboké vzájemné úcty lidí na poli morálky a náboženství; která vytváří z výkonnosti našich schopností a z našich citů a pomyslů jakýsi „mécanisme de tout repos“, (bezpečnostní zařízení) jakýsi ochranný ventil, jejž může ovládati každé dítě. Zde musí prozíravost a rady vyvoleného vychovatele vésti a upevňovati snahy; a jeho chytrost musí dosáhnouti toho, aby si kultura dobyla pomalým, nepřerývaným a neochabujícím vnikáním toho, čeho nemůže dobýti útokem.
K povolání vychovatele a učitele kultury ve všech oborech intelligence, vnímání a smyslů lidských hodí se jen vyvolené osobnosti. Povolávejme tyto vůdce odkudkoli, třeba z ciziny, jen když jsou schopni; pravá kultura nemůže se vyvinouti jen na ohraničené půdě národní ; založme nějaký počet kulturních ohnisek na příhodných místech, na úrodné půdě.
A úkolem jednoho každého tohoto vychovatele, profesora, vojína a obchodníka bylo by, aby volil schopné nástroje, rozpoznával elementy, které by byly schopny přizpůsobiti se tomuto novému, nebezpečnému smýšlení. Neboť nelze si mysliti, že bychom mohli zasvětiti massy systematicky v toto zjemnění ducha, smyslů a citu. Vždyť nebyly by na to nikterak připraveny, a vznikl by tím jen nekonečný počet omylů a pokolení ztracených dekadentů.
Kdyby však někdo žádal ode mne Čarovný prostředek, tu odvažuji se říci to co vím a jmenovati prostředek, který by pozdvihl a zlepšil rázem úroveň naší kultury. Kdo nespozoroval ještě, že každý z nás, ať stojí na kterémkoli stupni sociálního postavení, zastával by mnohem lépe to neb ono nižší povolání, než ve kterém žije? V mnohých případech vyskytují se i vyslovené záliby; kolik osobností zaujímajících vysoká místa, věnovalo se náruživě nějakému řemeslu a přivedlo to v něm k dokonalosti!
Kdyby tedy jeden každý ve všech vrstvách společnosti sestoupil rázem o několik stupňů, ať již dobrovolně nebo z přinucení, tu, tímto všeobecným a náhlým sestupem vystoupila by zadržená kultura tak jako vystoupí nadržená voda nad jezem. Každý přinesl by do nižšího postavení a prostšího zaměstnání nadání, charakter, které si osvojil ve vyšším postavení životním, v němž se ukázal nedostatečným, a byl by v nynějších svých nižších životních podmínkách tím, co může požadovat vysoce kulturní společnost na každém jednotlivci.
Tímto postupem dosáhli bychom kouzlem, neb alespoň způsobem, neznámým dosud v dějinách, zedníků, truhlářů, typografů s nadáním a vkusem uměleckým, sedláků a dělníků s iniciativou a způsoby „grands seigneurů“.