Kunsthalle v Žilině aneb život jedné synagogy
Když se řekne Slovensko, představí si většina lidí spíše nádherné přírodní scenérie nežli kulturní památky přesahující svým významem hranice tohoto státu. Ovšem i takové se zde nacházejí, přestože povědomí o nich je i u samotných Slováků velmi malé. A tak podobně jako se Brno pyšní vilou Tugendhat od Miese van der Rohe, mohlo by i město Žilina založit svou kulturní propagaci na místní neologické synagoze německého architekta a designera Petera Behrense. Tato perla evropské moderní architektury v blízké budoucnosti ožije novým životem a ještě o ní určitě uslyšíme. Nejenže prochází podobně jako brněnská vila Tugendhat rekonstrukcí, ale s největší pravděpodobností se právě zde uskuteční na Slovensku tolik postrádaný projekt kunsthalle.
Peter Behrens (1868-1940) je dnes neodmyslitelně řazen mezi zakladatele moderní architektury, legendární se stala jeho továrna na turbíny v Berlíně, kterou projektoval pro společnost AEG (Allgemeine Elektricitäts-Gesellschaft). V této firmě byl zaměstnán jako umělecký konzultant a podílel se na tom, co bychom dnes nazvali corporate design, navrhoval od vzhledu reklamních materiálů a dopisních papírů přes logo firmy až po podobu prodejen, dílen a dokonce i výrobků.
Když v roce 1928 vyhlásila žilinská liberálně orientovaná židovská obec neologů soutěž na novou podobu synagogy, Behrens působil jako profesor na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Soutěže se kromě něj zúčastnili ještě vídeňský architekt Josef Hoffmann a architekt maďarského původu Lipót Baumhorn. Výstavba nové neologické synagogy proběhla v letech 1929-31 podle Behrensova návrhu. Architekt se ve svém projektu musel vyrovnat se složitou situací terénu, značně nepravidelná parcela je umístěna v mírném svahu mezi budovami pošty a banky. Behrens dokázal komplikace vyřešil vhodným půdorysem stavby a využil takřka celou plochu pozemku. Hlavní centrální část synagogy umístil v nejširší části parcely a na ni navázal z jižní strany křídlem zimní modlitebny. Nerovnost terénu vyrovnal ze severní strany terasou se schodištěm ve tvaru písmene L.
Zvnějšku působí budova monumentálně, ale zároveň elegantně a jednoduše. Přízemní část z režného kamenného zdiva vytváří masivní sokl stavby, ze kterého vyrůstá hladce omítnutá fasáda hlavního sálu s vysokými štíhlými okny a zvýšenými nárožími. Na první pohled diváka zaujme kontrast těchto dvou částí, dvou různých materiálů, jejich struktury a barvy. Toto rozdělení však není pouze estetickou záležitostí, ale ilustruje funkční rozvržení stavby na obslužné a komunikační prostory v přízemí a vlastní prostor modlitebny. Budovu korunuje železobetonová kupole o průměru 16 m a výšce 17,6 m, která byla podle všeho součástí zadání. Ústřední sál byl koncipován až pro 450 mužů, přičemž na emporách byl prostor pro 300 žen.
Synagoga sloužila svému účelu pouhých deset let. Zhoršení ekonomické situace židovské obce a vysoké náklady na výstavbu způsobily, že budova byla zatížena hypotékou cca 2 miliony korun. Druhou světovou válkou zdecimovaná židovská obec logicky nebyla schopná hypotéku splatit, a tak po válce synagoga připadla Národnímu výboru v Žilině. Krátce sloužila jako skladiště a později jako koncertní síň, od 60. let zde byla reprezentativní aula Vysoké školy dopravní. V roce 1963 se synagoga dočkala zapsání do Ústředního seznamu kulturních památek SR. Po revoluci až do nedávné současnosti sloužila jako kinosál. S touto pohnutou historií souvisí i více či méně invazivní stavební úpravy, které se týkaly především interiéru a zastřešení.
Město nakonec vrátilo objekt zpět do rukou Židovské náboženské obci, čímž se začíná psát nová etapa života této významné slovenské památky. V roce 2011 si za symbolické nájemné jedno euro budovu synagogy pronajalo občanské sdružení Truc sphérique, které vypracovalo projekt na její rekonstrukci a využití. Ideovými otci projektu jsou Marek Adamov a Fedor Blaščák, autorem studie přestavby architekt Martin Jančok, držitel architektonické ceny CE.ZA.AR 2011. Záměrem rekonstrukce přibližně za milion eur je očištění stavby od nepůvodních částí, jakými jsou např. hlediště, jeviště, obklady stěn či promítací kabina, a její přizpůsobení nové funkci. Stavební úpravy rovněž znovu otevřou pohled do kopule v rámci hlavního sálu.
Zrekonstruovaná budova žilinské synagogy bude sloužit jako kunsthalle, tedy výstavní instituce bez vlastní sbírky pořádající dočasné výstavy výtvarného umění. Autoři projektu chtějí využít výhodné polohy města na mapě střední Evropy, a proto počítají z velké části i se zahraničními návštěvníky. Kromě výstavní činnosti bude instituce sloužit i k neformálnímu vzdělávání a výzkumným aktivitám. Návštěvníci budou moct rovněž navštívit klubové projekce filmů, koncerty, konference či festivaly.
Pokud bude vše probíhat podle plánů, rekonstrukce by měla být dokončena v roce 2014. Její financování se uskutečňuje částečně z veřejných zdrojů a částečně ze zdrojů soukromých. V současné době se již rozběhly stavební úpravy, přičemž další možné sponzory sdružení stále hledá.
Peter Behrens (1868-1940) je dnes neodmyslitelně řazen mezi zakladatele moderní architektury, legendární se stala jeho továrna na turbíny v Berlíně, kterou projektoval pro společnost AEG (Allgemeine Elektricitäts-Gesellschaft). V této firmě byl zaměstnán jako umělecký konzultant a podílel se na tom, co bychom dnes nazvali corporate design, navrhoval od vzhledu reklamních materiálů a dopisních papírů přes logo firmy až po podobu prodejen, dílen a dokonce i výrobků.
Když v roce 1928 vyhlásila žilinská liberálně orientovaná židovská obec neologů soutěž na novou podobu synagogy, Behrens působil jako profesor na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Soutěže se kromě něj zúčastnili ještě vídeňský architekt Josef Hoffmann a architekt maďarského původu Lipót Baumhorn. Výstavba nové neologické synagogy proběhla v letech 1929-31 podle Behrensova návrhu. Architekt se ve svém projektu musel vyrovnat se složitou situací terénu, značně nepravidelná parcela je umístěna v mírném svahu mezi budovami pošty a banky. Behrens dokázal komplikace vyřešil vhodným půdorysem stavby a využil takřka celou plochu pozemku. Hlavní centrální část synagogy umístil v nejširší části parcely a na ni navázal z jižní strany křídlem zimní modlitebny. Nerovnost terénu vyrovnal ze severní strany terasou se schodištěm ve tvaru písmene L.
Zvnějšku působí budova monumentálně, ale zároveň elegantně a jednoduše. Přízemní část z režného kamenného zdiva vytváří masivní sokl stavby, ze kterého vyrůstá hladce omítnutá fasáda hlavního sálu s vysokými štíhlými okny a zvýšenými nárožími. Na první pohled diváka zaujme kontrast těchto dvou částí, dvou různých materiálů, jejich struktury a barvy. Toto rozdělení však není pouze estetickou záležitostí, ale ilustruje funkční rozvržení stavby na obslužné a komunikační prostory v přízemí a vlastní prostor modlitebny. Budovu korunuje železobetonová kupole o průměru 16 m a výšce 17,6 m, která byla podle všeho součástí zadání. Ústřední sál byl koncipován až pro 450 mužů, přičemž na emporách byl prostor pro 300 žen.
Synagoga sloužila svému účelu pouhých deset let. Zhoršení ekonomické situace židovské obce a vysoké náklady na výstavbu způsobily, že budova byla zatížena hypotékou cca 2 miliony korun. Druhou světovou válkou zdecimovaná židovská obec logicky nebyla schopná hypotéku splatit, a tak po válce synagoga připadla Národnímu výboru v Žilině. Krátce sloužila jako skladiště a později jako koncertní síň, od 60. let zde byla reprezentativní aula Vysoké školy dopravní. V roce 1963 se synagoga dočkala zapsání do Ústředního seznamu kulturních památek SR. Po revoluci až do nedávné současnosti sloužila jako kinosál. S touto pohnutou historií souvisí i více či méně invazivní stavební úpravy, které se týkaly především interiéru a zastřešení.
Město nakonec vrátilo objekt zpět do rukou Židovské náboženské obci, čímž se začíná psát nová etapa života této významné slovenské památky. V roce 2011 si za symbolické nájemné jedno euro budovu synagogy pronajalo občanské sdružení Truc sphérique, které vypracovalo projekt na její rekonstrukci a využití. Ideovými otci projektu jsou Marek Adamov a Fedor Blaščák, autorem studie přestavby architekt Martin Jančok, držitel architektonické ceny CE.ZA.AR 2011. Záměrem rekonstrukce přibližně za milion eur je očištění stavby od nepůvodních částí, jakými jsou např. hlediště, jeviště, obklady stěn či promítací kabina, a její přizpůsobení nové funkci. Stavební úpravy rovněž znovu otevřou pohled do kopule v rámci hlavního sálu.
Zrekonstruovaná budova žilinské synagogy bude sloužit jako kunsthalle, tedy výstavní instituce bez vlastní sbírky pořádající dočasné výstavy výtvarného umění. Autoři projektu chtějí využít výhodné polohy města na mapě střední Evropy, a proto počítají z velké části i se zahraničními návštěvníky. Kromě výstavní činnosti bude instituce sloužit i k neformálnímu vzdělávání a výzkumným aktivitám. Návštěvníci budou moct rovněž navštívit klubové projekce filmů, koncerty, konference či festivaly.
Pokud bude vše probíhat podle plánů, rekonstrukce by měla být dokončena v roce 2014. Její financování se uskutečňuje částečně z veřejných zdrojů a částečně ze zdrojů soukromých. V současné době se již rozběhly stavební úpravy, přičemž další možné sponzory sdružení stále hledá.
Martina Šišková
0 komentářů
přidat komentář
