Výstava představuje veřejnou plastiku z dob socialismu

Praha - Soubor modelů, které vznikaly v letech 1968 až 1989 jako návrhy soch ve veřejném prostoru v tehdejším Československu, představuje výstava v centru současného umění DOX. Jmenuje se Vetřelci a volavky, stejně jako dlouholetý projekt Pavla Karouse, který se normalizační plastikou ve veřejném prostoru zabývá přibližně šest let, jak dnes řekl na vernisáži, dnešní výstava společně s knihou by měla být asi závěrem celého projektu.
    "Chtěli jsme představit modely nejzajímavějších staveb té doby, což ale do důsledků nešlo, protože mnoho z modelů bylo sádrových, které se z různých důvodů nezachovaly nebo ztratily," řekla kurátorka výstavy Ivona Raimanová. Ve výstavě je nakonec 130 modelů od 47 autorů plastik, které se buď realizovaly, nebo prošly veřejnou soutěží, ale nebyly vybrány. Mnozí z autorů se dnes přišli na výstavu podívat. Pavel Karous také připomněl, že jen v Praze bylo v letech 1970-1990 realizováno 1500 plastik. Oproti tomu po roce 1990 z podobných soutěžích vzešlo jen 56 soch. Je to rozdíl nejen kvantitativní, ale také kvalitativní, neboť komise tehdejších soutěží přes veškerou ideologii tvořili odborníci, výtvarníci a sochaři, dnes o veřejných plastikách rozhodují především úředníci, řekl Karous s tím, že naopak 450 podobných uměleckých děl bylo za posledních dvacet let veřejného prostoru různým způsobem odstraněno.
    Monumentální umění procházelo v 70. a 80. letech po období velkého experimentálního kvasu 60. let normalizační stagnací. Zároveň se ale nikdy nepořádalo tolik soutěží a nebylo tolik objednávek společenského charakteru. Vzniklo tehdy mnoho kýčů a nekvalitních věcí, ale mezi nimi se objevily i plastiky, které reflektovaly aktuální světové trendy.
    Množství zakázek zajišťoval od roku 1965 zákon, podle něhož každá státní stavba musela dát jedno až čtyři procenta z rozpočtu na výzdobu. "Čtyřprocentní umění" pak tvořilo estetické dominanty vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů a dalších budov. Stát takto zajišťoval práci vystudovaným výtvarníkům, čímž si chtěl získat jejich loajalitu a zároveň je použít ke své propagaci. V záplavě stereotypních realizací vznikla také mimořádně kvalitní a odvážná díla, které předčila dobu svého vzniku.
    Pavel Karous normalizační plastiky dělí do kategorií podle přezdívek, které jim dala dobová lidová slovesnost. Dívka sedící v dřepu byla tak třeba lidmi označena jako Ztratila klíče. V ulicích lze potkat i Kyčelní kost mamuta, Triffidy či Vetřelce. Posledně zmiňovaného tvora vidí někteří ve vejcích, původně zamýšlených jako symbol plodivé komunistické síly a tvořivosti. Titulní Volavky pak zobrazují vodní ptáky rafinovaně kombinované s bazénky, vodními nádržemi a kašnami. Volavky ale podle Karouse měly dvojí význam - dokázaly v rámci plastiky odlákat pozornost od její odvážnější části, která by sama o sobě neprošla.
    Výstava je koncipována jako ateliér výtvarného umělce pozdní moderny, v němž jsou vystaveny modely objektů pro architekturu, s kterými umělci soutěžili. Na výstavě jsou práce českých a slovenských sochařů Miroslava Chlupáče, Evy Kmentové, Věry Janouškové, Karla Malicha, Jozefa Jankoviče, Márie Bartuszové Jaroslavy Brychtová a Stanislava Libenského, Karla Nepraše, Kurta Gebauera, Elen Jilemnické, Vratislava Karla Nováka, Stefana Milkova, Jaroslava Róny, Čestmíra Suška a dalších.