Ještěd f kleci 11 - ohlasy porotců

Zdroj
Lenka Juchelková, JFK
Vložil
Tisková zpráva
08.05.2014 09:10


V porotě JFK#11 společně zasedli (zleva): David Kraus (Architektura s.r.o.), Jana Moravcová (Jana Moravcová architektonická kancelář), Pavel Joba (M1 architekti), Petr Štefek (HOK Architects) a Martin Jančok (P-L-U-R-A-L).



David Kraus


Jakou má podle tebe Liberecká škola pověst?
Slyšel jsem, že je to umělecká, dobrá, komunitní škola menšího charakteru.
Něco negativního?
Občas si mi studenti stěžovali, že kantoři nejsou stále k mání, ale z mé zkušenosti z VŠUP vím, že je těžké být  100% k dispozici.
Jak ses cítil v porotě?
Atmosféra skvělá. Vždycky to začne trochu studeně, než se lidi poznají, ale myslím, že jsme si rozuměli. Všiml jsem si, že tady práce mají průměrně vysokou úroveň, ale osobně jsem tam postrádal nějaké extrémy, něco, co vybočí z řady. Je to takové, že lidi nechybují, ale zároveň ani nevystoupají do neznáma. Možná je to tím komunitním duchem Liberce. Ne vždy je sladká atomosféra motivující.
Ty máš hodně rodinných domů i jiných staveb na vesnici, baví tě stavět v takovém kontextu?
To množství rodinných domů je spíš náhoda. Ale jinak, na dálku je to na vesnici určitě lákavé a romantické, ale na druhé straně to nebývá taková idyla, jak si mnoho lidí představuje, občas za tím je blbý příběh. Moc osobní. Zrovna u školy v Hradišťku to nebylo lidsky úplně ok. Bydlím ve vedlejší vesnici, takže se do toho promítala osobní nedorozumění.
Na čem pracuješ teď?
Děláme teď třeba něco do Ománu.
Je to těžší, navrhovat do tak cizího prostředí?
To je brutálně jiné prostředí, samozřejmě.  Je to těžší v tom, že jste v rozpacích, nejste si jistí, jak se tam můžete chovat. Ale pro mne skvělá zkušenost. Také kvůli současné antipatii Islámu a Západu, o které hodně čtu a hodně přemýšlím.
Strávil jsi několik semestrů v ateliéru profesora Šika. Ovlivnilo tě to nějak?
Tak tehdy jsem měl pocit, že musím všemu vzdorovat, že se tím nechci nechat ovlivnit.  Čím jsem starší, tím víc ho ctím především lidsky. Předtím jsem v tom neviděl to, co si uvědomuju až teď, díkybohu, že jsem to zažil.
Řekl bys nám něco na závěr?
Myslím, že nejdůležitější na škole je ta cesta, váš osobní příběh, ne cena či uznání učitelů.  Na konci semestru si někdo může říct „Skvělý půlrok, naučil jsem se něco“ a na výsledku to třeba není vidět, my si ho v porotě ani nevšimneme. S Pavlem Jobou jsme měli na vejšce období, kdy jsme naplno dřeli, prožívali to a žádné uznání z toho nebylo. Samozřejmě, že jsme byli hrozně frustrovaní, ale o tom to v životě není.  Ti, kteří kdysi vyhrávali ceny a měli jedničky, už třeba dneska architekturu ani nedělají. Je to tak strašně relativní, že si vždy říkám, že už nikdy v žádné porotě nebudu. Čím déle dělám tuhle práci, tím méně o ní vím.



Jana Moravcová


Jsi dneska v Liberci poprvé? Jaký je Tvůj první zážitek, co Tě na první pohled zaujalo?
V Liberci poprvé nejsem, ale na Fakultě ano. První dojem, na který už jsem byla připravená, je tato velká hala. Potvrdilo se mi, že je to velké plus vaší fakulty, společný prostor, společná práce 24 hodin denně atd. Co se týče projektů, po úvodní procházce jsem měla obavu, jak budeme hodnotit, překvapilo mě, kolik témat tady vlastně zpracováváte.
Zdá se ti, že je jich hodně?
Přijde mi, že když každý vedoucí vypíše šest témat, tak je to hodně. Nejen pro mě jako porotce, který má zhodnotit sto projektů, ale i z pohledu vedení ateliéru. Jedno téma může jít mnohem víc do hloubky, studenti si něco ujasní i na konzultaci někoho jiného, navzájem se projekty podporují. Zároveň si myslím, že i v rámci jednoho tématu si každý student může najít svoje jedinečné pole.
Zdá se ti, že nějaký ateliér má vyhraněný styl, tendenci?
Fránek směřuje k mezioboru, k designu, umění a tak dále. Potom je tam jeden urbanistický ateliér, jeden ateliér, který zpracovával bienále, jeden pro prváky. Zbytek mi z tohoto hlediska splynul.
U Fránka si myslíš, že je dobré, mít tady na škole ateliér, který se takto profiluje?
Proč ne. Textil mi přijde dobré téma pro architekty a rozhodně k Liberci patří. S jídlem, tam si nejsem jistá, podle mě nesplněné zadání, kromě jednoho projektu mi ve zpracování chyběl architektonicky zpřízněný prostor. Celkově mě výsledky ateliéru nepřesvědčily.
Ještě bych se zastavila u Hejla, který řešil bienále, co si myslíš o něm?
Hodně práce, spousta materiálu, ale buď nám to neřekli, nebo opravdu neví, jak bienále bude vypadat. Téma je to skvělý. Možná by bylo silnější nedrobit téma individuálním bydlením, ale nechat vyniknout rozsah panelových sídlišť, jak plošný, tak typologický a architektonický.
Já bych se ještě vrátila víc k tobě, zaujal mě tvůj projekt do soutěže na smuteční síň do Roudnice nad Labem. Narazila jsem i na návrh Ivana Kroupy do stejné soutěže. Děláš asistentku u něho v ateliéru na Uprum, takže jsme čekala, že tam bude nějaký podobný postoj, že z toho poznám nějak spřízněné myšlení. Ale ty projekty jsou diametrálně odlišné jak formou, tak myšlenkou, čím si myslíš, že to je? A napadá mě k tomu, jak se ti s Kroupou pracuje?
My měli koncept založený na cestě truchlícího směřující k finálnímu aktu rozloučení, na tom, že člověk se obrací do sebe a nechce být rušen impulsy zvenčí. Ivan smuteční síň navrhl jako vzducholoď, která tě odpíchne do jiného světa.
Zajímavá otázka. Já jsem u něho v kanceláři začínala před více než 10 lety ještě při škole, teď mám svoji kancelář, ale myšlenková spřízněnost tam pořád je. To, že děláme každý svou architekturu neznamená, že si nerozumíme ve škole. Ve škole se dost shodujeme, ne stoprocentně, ale funguje to. Opačně než třeba Jiří David s Milanem Salákem, kteří si v jednom kuse oponují.
Na čem zrovna pracuješ?
Já tím, že mám mladou kancelář, stavím menší věci pro soukromé osoby - nábytek, byty, rekonstrukce,… Chtěla bych se postupně rozvíjet od individuálních zadání k většímu měřítku, typovějším úkolům.
Chtěla bych nám říct ještě něco na závěr?
Mínusem soutěže pro mě byla nepřítomnost studentů - autorů, nemohla jsem se doptat, když mi něco nebylo jasné nebo jsem chtěla vědět víc. S tím souvisí to, že jsme díky množství projektů a limitovanému času nemohli jít moc do hloubky, takže nám určitě unikly nějaké super myšlenky a koncepty, které něšlo rozkrýt.
Plusem vaší školy je komplexnost, v procesu i prezentaci - plachty, modely, případně portfolio. Když jsem něco nepochopila na plachtě, mohla jsem se kouknout do modelu a naopak. K tomu bych možná vypíchla Radkův ateliér, tam jsem ocenila to, že plachty měly jednotné a stručné schéma, dobře se mi v tom orientovalo, skvělá výpovědní hodnota.



Pavel Joba


Ty jsi v Liberci dneska poprvé? Jaké jsou tvé první dojmy?

V Liberci určitě poprvé nejsem, ale tady na škole ano.
Velká hala a celý dění kolem toho je jako model školy skvělý. Slyšel jsem vyprávět, jak tady všichni pracují pohromadě, hraje se tady ping pong a fotbal, a na záchod se jezdí na skateboardu. Já jsem si prošel ČVUT, když byl ještě ve staré budově, a potom AVU. Na obou školách jsme byli úplně separovaní. Tady se mi zdá, že studenti fungují dohromady. Nevím, jestli vás stmeluje to, že jste mimo hlavní město, nebo velikost školy. Nejste úplně malá ani úplně velká škola, to mi přijde pro architekturu ideální. Takže ten model mě velice potěšil.
Má to podle tebe nějaký zádrhel, něco na čem bychom měli ještě zapracovat?
To už je spíš k metodice výuky a bylo to vidět i na projektu, který získal ocenění. Tento ateliér udělal jedno stěžejní téma s jednotnou formou prezentace. U ostatních ateliérů jsem si toho nevšiml, ale myslím si, že když vedoucí ateliéru zvolí jednotné téma a jednotnou formu prezentace, tak tím vznikne silná synergie návrhů a téma může ještě ve škole dál rezonovat.  
My jsme s Davidem Krausem studovali dva semestry v ateliéru pana profesora Šika. Ten byl v tomto striktní a myslím, že nám to prospělo. Měl vždy jedno zadání, jednotný harmonogram, bylo jasně dané, co máme odevzdat a výsledky byly vždy skvělé.
Nemyslíš si, že ta absolutní jednota může omezovat individualitu?
Vůbec ne, je to podobné jako školní uniformy. Odstraní se nepochopení a všichni se soustředí na obsah. Spoustě lidí to usnadní rozhodování a jsou produktivnější.
Zaujalo mě, že tvá kancelář má sídlo na Břevnovském klášteře, jak se ti tam pracuje?
Stalo se to vlastně shodou okolností, ale člověk vždycky musí jít štěstí naproti. Před pár lety jsme řešili revitalizaci zahrad a rekonstrukci oranžérie Břevnovského kláštera, a protože v části nebylo úplně jasné využití, využili jsme ji k pronájmu vlastní kanceláře. Bylo skvělé, že jsme díky tomu měli vazbu se vším, co jsme tam navrhli.
Je to nádhera, když se člověk ráno projde tou zahradou. A hlavně je tam všechno úplně odfiltrované od ruchů a můžeš se soustředit jenom na to, co potřebuješ.
Máte docela dost prací ve veřejném sektoru …
My jsme vyšli ze školy a neměli žádné vazby na klienty přes rodiče nebo kamarády, takže nám nezbylo nic jiného, než dělat soutěže a výběrová řízení. Ve veřejném sektoru je těžší se k zakázkám dostat, ale ve chvíli, kdy je člověk trpělivý a obesílá soutěže, tak nakonec třeba jedna z deseti vyjde. Nám moc jiná volba nezbývala.
Je to tak, že když už nějakou zakázku získáte, je to pak snazší získat další?
Člověk se na zakázkách učí, my jsme se dostali k několika rekonstrukcím kulturních památek, takže jsme se postupně o rekonstrukcích víc dozvídali a měli víc co nabídnout. Ale každá zakázka musí projít výběrovým řízením, takže získání zakázky je stejně těžké.
Chtěl bys ještě říct něco na závěr?
To jsem asi nezmínil, že na vaší škole mě těší její celkový dojem. Jdete tady prostou českou cestou. Nenašli jsme jediný projekt v internacionálním stylu do Dubaje nebo do Šanghaje. Je potřeba ocenit, že to tady takto není, protože to chce určitou míru sebezapření, vzdát se části svého ega a netvořit na  efekt ale do hloubky.



Petr Štefek


Ty jsi v Liberci studoval, zdá se ti, že se škola od té doby někam posunula?
Určitě se změnila. Řekl bych, že hlavní posun je v měřítku řešených témat. Ubylo zadání typologicky komplikovaných a objemem rozsáhlých budov. Měl jsem možnost vidět mnoho projektů menšího měřítka pro opomíjené vesničky a města. Všechny tyto úlohy mají hluboký smysl ve svém regionálním kontextu, škola tak plní svou funkci jako tvůrčí dílna, která je nezatížená krátkodobými komerčními zájmy. V jiném ateliéru mne zaujala rozsáhlá analýza bytové výstavby. Ta bezesporu obohatila i všechny ostatní studenty, jen se ještě stále těším na její výsledné sdělení. Ve stejnou chvíli mi na škole chyběly radikálnější experimenty, výrazná - třeba i nevyzrálá gesta hledající něco úplně nového. Prostě témata, která by se v dobrém slova smyslu konfrontovala třeba s událostmi ve světě, možná i trochu provokovala. Otázkou samozřejmě je, zda má smysl zabývat se v Liberci problematikou rozrůstajících se asijských velkoměst, intenzivní výstavbou v arabských pouštích nebo třeba změnou chování obyvatel měst vlivem užívání mobilních aplikací na telefonech. Já si myslím, že to smysl má. Vše je dnes navzájem propojené, každý nový podnět tak dokáže obohatit a rozšířit uvažování o aktuálních tématech i v regionálním kontextu. Škola se myslím snaží motivovat studenty k cestám do světa a doplňuje tak tento velmi důležitý nadhled tou nejlepší cestou. Mnoho mých spolužáků - absoloventů se už dnes vrátilo a své zkušenosti tak úspěšně předává.
Ještě bych se vrátila k tvému studiu v Liberci. Kdyby sis mohl vybrat znova, studoval bys v Liberci, nebo bys šel jinam?
Tehdy v osmnácti letech vlastně člověk moc netušil do čeho jde. Já se byl v předstihu v Liberci podívat. Jelo nás vlastně víc, cestou jsme ale rozmlátili kamarádovo auto. Já pak dojel do školy stopem až kolem půlnoci. Okamžitě jsem byl pohlcen tou půlnoční atmosférou, diskuzemi se studenty jezdícími po škole na skateboardech, jiné jsem viděl spát pod stoly. Tu atmosféru jsem potom zažil ještě u přijímaček. To vše mne tehdy přesvědčilo ke studiu ve městě, kde je to buď do kopce a nebo prší. Samozřejmě, že určitou roli hrála i finanční dostupnost v porovnání s nejdražšími světovými školami. V českém kontextu jde ale myslím o dobře vybavenou školu, která svým relativně malým měřítkem umožňuje častou interakci s učiteli. Ta je spojena s osobní atmosféru, kde se všichni znají jménem. Svůj rozhled jsem si pak doplnil v zahraničí, studiem u Farshid Moussavi na Akademii výtvarných umění ve Vídni, nebo třeba studentskou praxí v různých ateliérech ve Švýcarsku a Rakousku. Školy, které se nachází v evropských centrech mají samozřejmě ty nejaktuálnější informace, multikulturní přesah a dokáží masivně investovat do přednášek i své mediální prezentace. To vše je ale spojené s větší finanční náročností. Myslím si, že vnímavý člověk dokáže mnoho dohnat i během dobře zvolené profesní praxe v ateliérech mimo tyto školy.
Pracuješ ve velké kanceláři v Londýně, která má pobočky v několika světových městech a mnoho zaměstnanců,  jak se ti v takové firmě pracuje?
I v těchto velkých firmách se pracuje na projektech v menších týmech. Dříve jsem měl možnost pracovat na úspěšných soutěžních návrzích přímo s Normanem Fosterem nebo Chrisem Wilkinsonem. V jejich blízkosti a především v týmu mých kolegů – absoloventů škol z celého světa jsem asi nasbíral nejvíce zkušeností. Trochu jsem ale trpěl výraznou firemní hierarchií, která neumožňovala vykročit zcela proti proudu nastaveného systému tak velkého stroje. Dnes působím ve společnosti HOK, kde jsem dostal velkou volnost a důvěru. Společně s kolegy jsem si tak mohl začít ještě více hrát a navrhnout pro centrum Londýna nádherný bytový dům Fisher Street OSD, jehož podzemím budou jednou projiždět vlaky železničního systému Crossrail. Důležitá je ale v Londýně především spoupráce s lidmi z různých kultur, kde každý obohacuje projekt i lidi kolem sebe něčím, co si přinesl ze země svého původu. Myslím, že i dům Fisher Street má v sobě něco, co jsem přinesl do Londýna z Čech, ze střední Evropy.
Jsi v Londýně spokojený? Plánuješ se vrátit do Česka?
Jsem v Londýně spokojený, ale zároveň necítím tohle místo jako definitivní destinaci. Tohle město je něco jako přestupní stanice, velká letištní hala, kde člověk potkává úžasné lidi z celého světa, ve stejnou chvíli cítí, že se každý z nás jednoho dne posune někam dál a město opustí. Je to místo neustálého poznávání se a loučení. Plánuju se vrátit vlastně už několik let, jen jsem tu profesně docela spokojený, což mne tu drží. Hodně věcí v Čechách, tak jak je vnímám skrz média samozřejmě dost děsí. Ve stejnou chvíli si ale stále více uvědomuji obrovské hodnoty, které v stále máme. Každá návštěva tak na mne působí velmi citově, pokaždé jsem unešený z otevřené a stále ještě prostupné krajiny, z našich organicky rostlých měst a vesniček. Přiznám se, že v prostředí, které mi je tak blízké se pak i velmi snadno do někoho zamiluju. Mám zároveň trochu pocit, že už dnes nepatřím na jedno místo. Má italská kamarádka seděla kdysi v kanceláří vedle Jana Kaplického a říkala mi, že po každém návratu z Prahy o Čechách neustále mluvil. Když se jej zeptala, proč se tam nevrátí, tak dlouze mlčel. Mám pocit, že něco takového tu pozoruji na mnoha lidech, kteří si občas koupí letenku do Čech. A já si ji kupuju stále častěji ...
Máš nějaký vysněný projekt, něco co sis vždycky chtěl zkusit?
Myslím, že ne. Určitě ne v podobě nějakého velkolepého projektu. Zjednodušeně řečeno, ty největší projekty na této planetě jsem si díky mým šéfům vyzkoušel hned po škole. Zrovna teď máme na stole studii, která možná promění infrastrukturu jedné významné světové metropole na další staletí. Paradoxně mi tak trochu chybí právě intimita těch menších projektů. Osobní kontakt s klienty, které můžu potkat každý druhý den na ulici a vedět tak i něco o jejich životě. Měl jsem možnost to zažít v ateliéru u Petra Stolína a vidím to teď u mnoha kamarádů, kteří si založili svá maličká studia. Prostě prožívat architekturu přímo v místě jejího vzniku. Mojí skutečně velkou ambicí je pak dokázat svou prací dobře komunikovat, rozproudit dialog a obohatit tak prostředí kolem nás o rozmanitost, která pak vede k větší toleranci a otevřenosti mezi lidmi. Vidím jak mnoho mých talentovaných kolegů v Čechách doslova bojuje proti lidské neznalosti, rychlým krátkodobým ziskům, někdy možná snad i obyčejné hlouposti. Volná ruka trhu může být v architektuře velmi nebezpečná, pokud přestaneme používat také hlavu a srdce. Kdyby se mi jednou podařilo přispět k rozvoji dalších takových měst a míst jako je dnes v Čechách třeba Litomyšl, tak bych měl určitě radost. Nešlo by mi snad ani o návrh nějakého konkrétního domu, ale o podporu prostředí, kde mohou dobré věci vznikat.




Martin Jančok


Jsi dneska v Liberci poprvé?

Bol som tu před šiestimi alebo siedmimi rokmi prvýkrát na pozvanie Martina Hejla, ktorý tu organizoval cyklus prednášok.
Jaké jsou tvé dojmy z Liberce?
Môj prvý dojem bol a v podstate pretrváva, že Liberec je dobrý model školy. Fungujú tu ateliéry, jednotlivé ročníky sú v kontakte a navzájom sa od seba môžu učiť, je tu tá telocvičňa ... to tvorí komunitu, ktorá tu tvorí a navzájom sa ovplyvňuje. Vyzerá to, že to funguje. Keď som študoval v Bratislave, tak sme vôbec nemali takúto možnosť, skončili prednášky a išli sme domov.
Zdá se ti, že to tady skutečně tak funguje, že se ten společný ateliér a společná práce nějak propisuje do našich návrhů?
Keď sme sa o tom bavili, vyslovil som hypotézu, že to súvisí s tým, že je tu taký všeobecný charakter prác a nie sú tu žiadne príliš překřikující sa alebo výraznejšie. Ja to vnímam ako kvalitu, že sa tu tvorí nejaká stabilnú úroveň. Myslím, že to súvisí s tým, že študenti fungujú ako jeden tím, navzájom spolu komunikujú a nepotrebujú si navzájom dokazovať, kto je lepší. Je dobre, že to takto funguje.
Napadá tě naopak něco, co není úplně dokonalý, na čem bychom měli ještě zapracovat?
No, možno to, že Liberec je pomerne malé mesto, sú tu tí istí ľudia a nie je veľká možnosť výberu. Na škole je podľa mňa dobré, keď si človek absolvuje rôzne veci, vyskúšajú si rôzne prístupy ... nie je najideálnejšie stráviť v jednom ateliéri celú školu.
Když už jsme jednou zmínili Martina Hejla, co říkáš na jeho ateliér, který se v tomto semestru zabýval českou expozicí na bienále?
Z toho, čo sme videli, za sebou majú neuveriteľné množstvo práce, s ktorou zatiaľ nie je úplne jasné, ako sa bude ďalej pokračovať. Bolo ťažké to hodnotiť, z predstaveného materiálu sme nedokázali nijako posúdiť výkony študentov. Martina poznám, viem co robí a verím, že dokáže obohatiť školu o skúsenosti a prístup, čo má zo zahraničia. 
Ty ses shodou okolností podílel celkem úspěšné československé expozici na Bienále v roce 2008. V čem si myslíš, že byl váš úspěch?
Ja k tomu mám ambivalentný postoj. Na jednej strane mám problém s tým, že obsah za našim návrhom nemá dostatočnú hĺbku, na druhej strane je to stráviteľné, ľahké a to na bienále funguje. Keď tam človek strávi ten deň, dva, tri a chodia z jedného pavilónu do druhého, tak ho poteší taká jasná, zrozumiteľná vec. Ale moc by sem ten náš návrh nepreceňoval.
Chtěl bys nám ještě něco říct na závěr?
Držím palce.
0 komentářů
přidat komentář

Související články