Ještěd f kleci 07 - ohlasy porotců

Viktor Vlach
Euforický příjezd do města utnutý nervní dámou v namačkaném autobuse. Řev kvůli batohu na zádech, pak kvůli courání téhož po zemi. Od té chvíle byla ostražitost na místě, hlava z oblak zpátky na krku. Obří společný ateliér z hlediska společného vystavování přesvědčil o svých výhodách. Někdy bych rád viděl i tu bzučící huť při práci. Model obřích kanceláří, ve kterých se ale vlk samotář příliš necítí. Projektů ze kterých by čišel zločin na roli papíru mnoho neviselo. Povzdechy odchovanců, že už to není co to bývalo. Vlastní zkušenost z masového školství takto radostná nebyla. Vyrovnaná bilance místních versus brněnských vedoucích ateliérů. O často chybějících textech, analýzách, schématech a štábní kultuře už bylo napsáno mnoho. V zadáních platí okřídlené „bližší košile než kabát“. Témata situovaná do české kotliny s možností nastudovat a ohmatat kontext místa vítězí. Příjemné překvapení z prváků, zadání od drobného předmětu denní potřeby po utopii, vyvážený průřez. Kéž jim energie vydrží a nenechají se semlít rutinou. Spousty motivačních nálepek. Dávná vzpomínka na vlastní spojování bodů A a B, u méně šťastných spolužáků dostavbu Staroměstské radnice. Jednotné a přehledné téma v ateliéru hostujícího Tomáše Pilaře, možná přílišná snaha přiblížit výsledky estetice vlastní kanceláře. Škoda neproměněných šancí v ateliéru Antonína Nováka, více přísnosti na ty dareby. Našlapaný ateliér Zdeňka Fránka. Práce, z kterých ani tak nedýchá rukopis vedoucího, jako snaha po poctivosti k přístupu. Počet studentů mluví za vše. Závěrem díky organizátorům za pozvání, porotcům za společně strávený den i noc, vítězce jak za kolumbárium, tak za oporu při kymácivém tanci a provozovatelům klubu U Hada za moudré rozhodnutí ukončit večírek pepřovým sprejem ještě před kuropěním.

Lukáš Brom
Do Liberce jsme zamířili v sestavě blízké vzpomínkovému večírku absolventů (platí pro 3 z 5 porotců). V mém případě vidět školu po 6 letech, vidět cenu, jenž jsem spolu zakládal, vidět Liberec. Drama plné vášně (atmosféra školy), zrady (souč. stavební produkce města) a napětí (JFK). Tak tedy, po setření slz, jaká je úroveň liberecké školy architektury, jejích ateliérů a studentů?
Celkově obecně dobrá. To je sice krásné, ale ve výsledku vlastně zklamání. My hledáme nápady a výjimečná řešení! To jistě není kopírování trendů a osvojování si prověřených metod. Naopak je to způsob práce s rizikem, je to cesta pokusů a omylů. A to vyžaduje také větší nasazení, pokud nehodláte riskovat na konci každého semestru vyhazov. Škola pak takové prostředí má stimulovat a na celém současném prvním ročníku je vidět, že je na čem stavět. Proč se tato energie vytrácí, až je v posledních ročnících téměř nehmatatelná?  Je zřejmé, že udržet jasnou myšlenku je u drobné architektury snazší, než u té velké. Pro připomenutí toho, že to jde a má cenu i u velkých projektů, pak libereckým studentům stačí pohled na vrchol jednoho kopce. Každý den jednou povinně!
Nuže drazí, kolik z nich vzhlédlo od Kousala pod kopcem k Hubáčkovi na kopci? Nemnoho - 33 růžových lístečků od poroty jsou toho důkazem, 7 z nich pak jako užší výběr byl snadný a vítěz – projekt Milady Vorzové povstal bez hlasování, pouze po diskuzi!  Je jednoznačný nikoliv banální. Je sebevědomý, odvážný, ne však arogantní. A především je interpretací skutečné myšlenky, názoru. Jak cenné v dnešní době vysokorychlostních keců.

Ondřej Busta
Návrat na místo činu jako jeden z otců JFK - otec je ale vždy nejistý. Rychlé prozření, že často se opakující podobné hodnocení porot předchozích ročníků - vysoký standard ale v celku šedý průměr, je pravdivé... Toto zdánlivě si odporující tvrzení, ale přesně vystihuje představu absolventů o své alma mater. Musí být nejlepší, ne pouze dobrá. Že nikdy nebyla? Není možné... A co není, může = musí být. A dnes? Problém v nevizi, oddělení výtvarných směrů, absence fakultní mezioborové komunikace a vzajemného obohacení, má to vlastně takto ještě smysl? A přitom stále kvalitní liberecká líheň a ne jen ordinérní fakulta architektury, která zapadne mezi ostatní české techniky, žádný mletý standard. A proč se v prváku objevuje něco, co směrem ke starším ročníkům mizí? Touha experimentovat, hledat, nebát se jit sám, nenechat se vést, nenechat se svést...  Nelítat nízko! Apropo, finální prezentace není finální bez skic a pracovních modelů ...

PS: je neuvěřitelné, jak JFK vyrostl od prvního ročníku resp. nultého, kdy nebylo nic až po dnešní autorské zápisníky, sponzory, hostinu ... respekt všem kreátorům, minulým i budoucím!