O důležitosti vizí, architektuře a umění, o prostoru a světle s Michalem Kutálkem

Vize

Jana Kazimour Hladíková: Název Tvé architektonické kanceláře "Next Level Studio" není spojen pouze s Tvou praxí, projekt "Next level" jsi představil v roce 2008 jako urbanistickou vizi vývoje megacity. V novém neprobádaném prostředí geostacionární dráhy, s potenciálem stát se 7. kontinentem Země. Vize architektů jdoucí dál, za hranice domů a měst, nejsou obvyklé a jsou spíše výjimkou…
Michal Kutálek: Tento projekt započal jako semestrální práce v ateliéru FLO(W) doc. Miloše Floriána v roce 2005. Zvolil jsem si toto zadání z pocitu vnitřní potřeby vyjádřit se k letité problematice hledání "ideálního města". Projekt se odvolával na značný pokrok v nanotechnologiích, biotechnologiích a dalších technických oborech. Sběr, prostudování a vyhodnocení informací mi zabralo půl roku a teprve po vyjasnění si, zda se chci zabývat vizí technicky realizovatelnou v tu chvíli či výhledem do budoucna, jsem na projektu v následujícím semestru začal pracovat. Po odevzdání projektu následovala diplomka, kde jsem se raději vrátil na Zem. Po necelém roce jsem se ale k projektu vrátil a dále rozpracovával jednotlivé myšlenky.

Projekt získal významné ocenění!
Dostal se mezi TOP 10 v mezinárodní soutěži zaměřené na digitální architekturu FEIDAD Award pořádané v Hong Kongu.Soutěž byla tříkolová a přihlášení probíhalo formou webových stránek vytvořených vždy ke konkrétnímu projektu. Úspěch v široké konkurenci projektů digitální architektury byl pro začínajícího architekta samozřejmě velkým povzbuzením. (Projekt je dostupný online na www.nextlevel.xf.cz - pozn. aut.)

Čerpal jsi z Vitruvia,  C. L. Ledouxe, R. Herrona. Kdysi jsem viděla výstavu Frank Lloyd Wright and the Living City. Zaujalo mě jeho jasné, odvážné sdělení. Když si uvědomím, že tyto a podobně suverénní myšlenky byly představeny před padesáti, sto lety a následující generace architektů z nich žijí, co ty generace po nás. Jak důležité jsou pro architekta jeho vize?
Vize jsou důležité, i když se nezrealizují ani za 50 let, mohou svými náměty přispět k jinému pohledu na řešení běžných úkolů a rozvoji budoucí architektury. Bez Archigramu by asi stěží vznikl Centre Pompidou a Hi-Tech 80. a 90. let. Vize architektů před 50, 100 nebo 2000 lety jsou odlišné v tehdy aktuálních problémech, které se snažily překlenout, ale jsou stejné svým cílem - vytvořením bezpečného, dobře strukturovaného, zdravého města.

Dostávají vůbec odvážné vize v dnešní době dostatek prostoru?
Ideální místo pro život ještě nikdo nevytvořil, asi to ani nelze. To, co je pro někoho ideální je pro druhého nepřípustné. Takže snaha po nalezení optimálního řešení tu bude stále. Nedávno jsem si v Londýně koupil knihu Utopia Forever a byl jsem překvapený, kolik zajímavých projektů tam bylo. Většina byla školními pracemi z Bartlett School a Architectural Association.

Jakou úlohu zde hrají školy?
Škola by měla studentům nabídnout možnost i jiného než klasického pohledu na tzv. realizovatelnou architekturu. A především studenti by si sami měli vážit možnosti pracovat "svobodně" bez všech těch omezení, která přináší praxe. Měli by rozvíjet své schopnosti a snažit se překračovat běžné hranice. Pokud se budou držet již při studiu "při zdi" a budou k tomu vedeni, co potom budou dělat v běžné praxi? Zase to samé: slušnou architekturu, která neurazí, ale bude opakovat zajeté stereotypy. Studenti jsou prvními, kteří musejí vstřebávat nové podněty ze světa, technické postupy a metody - dokud na to mají ještě čas. Měli by sami vyvíjet snahu hledat informace. Myslím, že jakákoliv škola je vždy tak trochu zkostnatělý aparát. Ve velkých zajetých kancelářích, které mají své existenční problémy, je obtížné a nákladné pouštět se do experimentů. Netvrdím, že každý student se má zabývat přímo experimenty či vizemi, ale měl by se snažit z každého projektu vymáčknout maximum a nebát se jít dál k běžně nerealizovatelným tématům a postupům.



Tvým neméně výrazným školním projektem byly"Tears for Reconciliation", pracoval jsi na něm společně s Markem Růžičkou. Jde vlastně také o vizi.
Ano, v tomto případě ale více realizovatelnou. Jednalo se o soutěžní projekt vyhlášené mezinárodní soutěže "Glasshouse - House for the New Millennium". Tehdy pod vlivem událostí z 11. září 2001 jsme navrhli skleněné objekty, kaple ve tvaru slzy. Jednalo se o určité spirituální "meditační" prostory, které měly být nositeli myšlenky vzájemného pochopení jednotlivých kultur a náboženství. Měly být rozesety po celém světě jako symbol usmíření. Celoskleněné unifikované objekty umožňovaly změnu typického zabarvení pro konkrétní náboženství. V neposlední řadě také "inteligentní sklo" s OLED vrstvou mělo umožňovat ztmavení se zachováním lokálních čirých průzorů, čímž by byla regulována světelná atmosféra v interiéru. Jednalo se tak o novodobou digitální vitráž.

Oba výše zmíněné projekty získaly ocenění v mezinárodních soutěžích. Další projekt "Take off House" byl nominován na školní cenu ČVUT Olověný Dušan. Troufám si říct, že vzhled a koncepce Tebou navrženého domu jsou velmi výrazně odlišné od tehdy odevzdávaných studentských prací.
Je to projekt z roku 2005, tehdy jsem začal více přemýšlet o vztahu oborů architektura vs. design vs. umění. Obecně je mezi ně kladena silná černá čára. Já práci architekta cítím jako určité propojení těchto oborů. Architektura má největší odpovědnost a jako jediná je schopna do sebe ostatní obory vstřebat a integrovat. V určitých momentech může používat technologické postupy aplikovatelné v průmyslových odvětvích zabývajících se výrobky denní spotřeby, automobilovém či leteckém průmyslu apod. Architektura se také může silně prolínat s uměním. Umění následuje architekturu od jejího vzniku. V církevních stavbách gotiky nebo baroka došlo k naprostému splynutí architektury se sochařstvím a malbou. V tvorbě Le Corbusiera nebo dnes třeba u Zahy Hadid je toto prolínání velmi výrazné ať už se jedná o jejich obrazy nebo plastiky, které jsou vloženy do staveb nebo samotné "zeskulpturnění" formy jejich staveb. Vždyť i Karel Honzík ve své knize Ze života avantgardy popisuje "generaci 1900" jako prvotní malíře a básníky, kteří se postupně vyvíjeli v architekty. Toto spojení tady bylo vždy, dnes se ale u nás architektura chápe jako ryze technický obor.

Odbočme tedy na chvíli k technice. Jako jeden z prvních jsi se na FA věnoval robotice. Už tehdy to nebyla vize budoucnosti, ale realita…
Budoucí vývoj architektury vidím právě v robotizaci a automatizaci výrobních procesů. Zavedení 3D softwaru a následná možnost parametrického navrhování spustilo revoluci, kterou bych přirovnal např. k objevení železobetonového skeletu. V současné době, při vzniku netradičních freeform objektů, ještě stále narážíme na ne/schopnost realizovatelnosti pomocí CAD/CAM systémů. Ty sice pracují precizně, ale jakmile se takto vyrobený dílčí komponent dostane na stavbu a dotkne se ho lidská ruka, nastává problém spojený s nepřesností, komplikacemi při uložení, návaznosti na další komponenty apod. Na stavbě by mělo dojít k zautomatizování a zpřesnění montážních procesů.

Ve své přednášce jsi zmínil, že jsi pro svůj diplomní projekt varšavského Muzea moderního umění musel hledat odborníky mimo fakultu.
Jednalo se o konstrukčně náročný projekt, kde jsem využil statika z fakulty stavební. Ten mi zpracoval posouzení metodou konečných prvků. Musel jsem projekt přepracovat tak, aby náročná železobetonová konstrukce nevykazovala nepovolené průhyby. Statika jsem si sehnal i pro projekt Take off House. Tam se jednalo o náročnou ocelovou konstrukci. Tehdy mi posudek zpracovával doc. Micka z Výzkumného leteckého a zkušebního ústavu. V tomto vidím nedostatek oficiální propojenosti jednotlivých fakult. Pokud se student chce zabývat jinou než běžnou architekturou založenou na obvyklém tvarosloví konstrukcí, nemá k dispozici odborníka, se kterým by mohl konzultovat. Je to pouze na něm a případně na úsilí vedoucího ateliéru, zda dokáže sehnat a domluvit externistu, který bude ochoten ve svém volném čase řešit nějaký "bláznivý" studentský projekt.

Byl jsi jedním z prvních absolventů ateliéru Miloš Floriána, jak na tu dobu vzpomínáš?
Při vzniku ateliéru v zimním semestru 2005, nás tam bylo asi šest. Čtyři projekty v kategorii jednotlivců a vlastně i samotný ateliér byl nominován na Olověného Dušana. Byl to úspěšný start ateliéru zabývající se, u nás, nekonvenční architekturou. Předtím jsem si udělal kolečko kvalitními ateliéry prof. Navrátila, doc. Kroupy a doc. Kouckého. Byla to hodnotná zkušenost poznat zblízka různé přístupy k výuce a přemýšlení o architektuře. Absolvoval jsem u doc. Floriána s projektem Muzea moderního umění do Varšavy. V tomto ateliéru mi vyhovovala určitá svoboda spojená s důvěrou ve schopnosti studenta a také podpora ve snaze o nalezení jiných, než běžně užívaných konstrukčních či technologických řešení. Miloš svým ateliérem do jisté míry žije a je ochoten studentům značně vycházet vstříc. Ať už se jedná o získávání informací ze zahraniční literatury, kterou systematicky nakupuje a která je většinou v knihovnách nedostupná, či finanční podporu pro vznik náročných modelů a podobně. O to větší je zklamání, když ne každý student se do své práce plně ponoří a výsledek nenaplní vysoká očekávání.

Architektura - umění - design

Za podstatné považuješ propojení architektury, umění a designu. Jak přistupuješ k jednotlivým projektům?
Záleží na druhu zadání, konkrétním restrikcím, požadavku klienta a oprávněnosti zásahu architekta. Vždy je ale na prvním místě funkčnost a logika provozu.


Jak Tvé projekty vlastně vznikají?
Na začátku, tak jako asi každý architekt, diskutuji s investorem, dělám si poznámky, zaznamenávám myšlenky, vyhodnocuju omezení a priority. Vždy hodně skicuju a to i při vzniku tvarově náročných objektů, jejichž morfologie by se dala lépe hledat v 3D rozhraní. Počítač ale přichází ve chvíli, kdy už tuším, kterým směrem se mám pohybovat. Více než samotný tvar skica předznamenává spíše princip nebo koncept. Vždy se ale snažím oddalovat moment, kdy vezmu tužku do ruky a udělám tu první skicu. Může se totiž stát, že špatně provedená čmáranice mě může přimět k opuštění myšlenky či principů, které by při delším zvážení a lepším domyšlení mohly být přínosné. Dokud nevím, kterým směrem se mám vydat, nechci se nechat svázat odbytou rychle nahozenou kresbou. Jakmile ji udělám, už mě někam vede, rozvíjím konkrétní princip. Je zde nebezpečí, že se do ní můžu zahledět, přestat být sebekritický a ztrácet čas na nesprávné cestě.

Obecně nedělám mnoho variant. Stojím si za jednou správnou, které věřím. Občas musím ale před klientem udělat trochu "divadýlko" a ukázat mu i jiné varianty. Ty ale udělám tak špatné, aby ta správná mohla být jednoznačně vybrána vlastním úsudkem samotného klienta (úsměv - pozn. aut.).


Možná to bude znít naivně, přesto se zeptám:  Je velký rozdíl mezi Tvými školními a nynějšími projekty?
Určitě jsou více realizovatelné a více racionální. Jsem nucen používat běžně dostupné materiály, abych se vměstnal do rozpočtu. Mám také daleko méně času na samotnou studii, ale na druhou stranu dokážu a musím pracovat rychleji. Spousta věcí se neřeší nad papírem nebo obrazovkou, ale přímo na stavbě nebo někde v dílně. Jezdím po stavbách velmi často, v tom je ta výhoda, že většina realizací je v okolí Uherského Hradiště.