MEZI VERTIKÁLOU A HORIZONTÁLOU

SÍDLIŠTĚ — VERTIKÁLA

Nedávno jste jak známo projektovali výškovou budovu pro Jižní Město. Co pro vás téma výšky ve městě znamená?
Matyáš Sedlák: Jsme v tomto oboru v podstatě nováčci. Výškové stavby mají smysl, pokud se nacházejí v místě, které je k tomu příhodné a pokud je jejich výška daná vnějšíma podmínkami. Ty jsou konkrétně na Jižním Městě příznivé a v podstatě stavbu samy formují. Výškovým stavbám tedy říkáme ano. Jde ale o to, jak, a kdy a kde.

Existují v Praze hranice, kde je povoleno výškové budovy stavět?
M. Sedlák: Teď nevím, jestli máte na mysli regulaci výškovou nebo polohovou…

Litochlebský park - objekt zabírá 10 % stavební parcely

Spíš polohovou, ale jde samozřejmě i o limit výškový.
M. Sedlák: Vše funguje pouze na konkrétních příkladech. Je asi jasné, že nebudeme bavit o Malé Straně a mrakodrapech, ale na druhou stranu nelze asi říct, že existuje nějaká hranice, přes kterou nelze jít. Vždycky je špatně, pokud jsou regulace dané absolutně. Je zde zpracovaná metodika od Olega Hamana, v celém procesu jsme se s ním však nesetkali – nakonec je o vztahu výškových budov a Pražské památkové rezervace – a Jižní Město je opravdu velmi vzdálený horizont
Milan Jirovec: Otřepaná poučka o Praze říká, že metropole je vyjímečná právě tím, jak je různorodá. Že věže z panoramatu porůznu vystupují... A tento princip se může objevovat i dál na periferii, na okraji města. Kde nemá vyrůst kompaktní město mrakodrapů, ale naopak není na škodu, když tu a tam nějaký výškový objem vykoukne. Nicméně nemluvíme teď o centru. Třebaže i tam by se našla zajímavá místa.

A vybavujete si taková?
M. Sedlák: Pamatuju si například některé zajímavé projekty pro Holešovice – Havlův dodnes nedoceněný workshop z počátku 90. let, které určitě jsou blízko centra, ale pro celkové panorma nejsou zraňující. Jde také o otázku distribuce výškových staveb. Příkladem může být pankrácká pláň. V současné době jde především o otázku, zda zde má vzniknout koncentrace výškových budov nebo nikoli. Osobně se domnívám, že jejich distribuce je pro město lepší.
Miroslav Holubec: Navíc Pankrácká pláň je na kopci. A Cimrman říkal, že rozhledny je zbytečné stavět na kopci, odkud je stejně vidět dobře. Mrakodrapy například dole v Holešovicích udělají s městem něco úplně jiného...
M. Jirovec: Existuje ovšem ještě jedna nesmírně důležitá věc ve vztahu k pražskému centru. A to není výška, ale hmota. Krásná elegantní štíhlá budova může do panaromatu krásně zapadnout, průšvihem ale může být ohromná stavba třeba jen o málo vyšší než své okolí – viz neslavné dopravní podniky Na Bojišti nebo i budova odborových svazů na Žižkově. To jsou domy, které změnily pražské panorama více než kterákoli výšková budova.
M. Sedlák: U výškových staveb hrozí jedno: Jde totiž o jejich koncept. Proč vlastně vznikají. Někdy je věž dána vnějšími okolnostmi prostředí, ve kterém se nachází; jindy jde však o čistě marketingové gesto.
Připomenu zkušenost z Paříže: věž Montparnas, doslova průlomová záležitost, která byla postavena v blízkosti centra: dnes už je součástí Paříže, přesto polovině pařížanů neskutečně leží v žaludku jako věc, která se nepřiměřeně přiblížila centru – na jejím základě byl nakonec vydán zákaz další podobné výstaby v centru. Na druhé straně je La Défense, která je už sama o sobě známým a docela fungujícím centrem... a její vzdálenost od centra je najednou v pořádku. Má už svůj vlastní charakter a nachází se v dostatečné vzdálenosti.
Vraťme se ale k našemu projektu pro Jižní Město: nestavíme výškovou budovu proto, že by nám někdo zadal, že máme postavit výškovou budovu. Je to výsledek vztahů v území a zároveň i názor na to, jak řešit problém téhle lokality.

Litochlebský park - svislý řez

Můžete tedy konkrétněji vysvětlit vztahy a vazby k okolí? Proč jste se tedy pro výškové řešení rozhodli?
M. Holubec: Jak už bylo zmíněno, řešení samo vygradovalo. Zjednodušeně řečeno: pozemek je natolik složitý a je na něm tak málo místa, kde se dá stavět, že nás situace dotlačila k velice malé základně. Kýžený objem tedy nemohl být jako obykle dole – tedy v poloze i pro investora příznivější – ale vytlačil se do výšky. Uprostřed stavební parcely se nachází lipová alej s památníkem padlým ve světové válce a celým územím probíhají stezky, užívané obyvateli. Obytná zástavba je tak blízko, že z hlediska zachování oslunění okolních bytů lze na celém pozemku stavět prakticky jen do výše tří pater a pouze na jeho velmi malé části tyto limity nejsou. Tato všechna omezení nás postupně sama vytlačovala vzhůru. Forma prostě vzešla z jednoduchého vzorce: možná plocha k zastavění krát potřebná výška k dosažení požadovaného objemu.
M. Jirovec: Toto řešení stavebního objemu vyplynulo nejen jako nejpříznivější k okolí, ale v podstatě jako jediné možné. Navíc si všichni myslíme, že rozbití monotónnosti Jižního Města je potřebné. Že vnesení lokální dominanty je naprosto žádoucí. Kvůli projednávání projektu jezdím do této oblasti už více než rok –postupně jsem se s ní seznámil, ale ze začátku jsem opakovaně bloudil. Projekt by tedy měl fungovat také jako jakási ikona místa – identifikační bod. Něco k čemu se lze z okolí vztáhnout.
M. Sedlák: Protože se tomuto místu věnujeme už déle, dospěli jsme postupně k poměrně jasnému názoru, jak pracovat s podobnými plochami. Sídliště potřebuje denní život občanů – hlavně něčím zaměstnaných, ať už v administrativě nebo jinde. Je tedy nutné namíchat alespoň určitým procentem městský koktejl. A k tomu je tam spousta vhodných ploch, například parkovišť nebo jiných dosud nezastavěných ploch. A je také záměrem městské části takové funkce v území budovat. Nicméně z pohledu vzájemných vztahů, oslunění, otépéček... je to složité.

Jan Krásný, Jiří Lasovský, Miroslav Řihošek: model navrhované podoby Jižního města, 1968

V jaké fázi se dnes projekt nachází?
M. Holubec: Je vydané územní rozhodnutí.
M. Jirovec: Mimochodem, v průběhu projednání jsme se z celopražského hlediska nesetkali ze strany odborníků nebo úřadů s žádnými negativními ohlasy na záměr zrealizovat na Jižním Městě výškovou stavbu. Z hlediska místního to samozřejmě tak jasné nebylo.
M. Sedlák: Jde jen o ukázku toho, že Jižní Město je na okraji zájmu. Při projednání mezi místními se nicméně jednoznačně projevily negativistické tendence vůči jakékoli nové výstavbě. Tyto tendence jsou pak využívány různými skupinami či politiky v rámci boje o moc. My si přesto myslíme, že bez výstavby je Jižní Město odsouzeno k sociálnímu propadu. A to si v místě málokdo uvědomuje.

Ani samospráva?
M. Holubec: Ta jistě ano. Od ní máme naopak velkou podporu. Chtěla by tu dobudovat moderní město.
M. Jirovec: V podstatě to, které tam mělo stát už podle původních plánů. Mimochodem, jak v původních studiích Jižního Města, tak ve studii "Bulvár" se v tomto místě objevují výškové stavby...

95 metrů...?
M. Sedlák: Výška je drahá. Pro investora. Musí existovat určitá vnější síla, která formuje dům. Pokud není pozemek extrémně malý a drahý, pak je to nevýhodné nebo v rovině gesta.
M. Jirovec: Jako si to dělají šejkové.

Rozvoj sídliště bývá problematizován podmínkou výstavby garáží...

SÍDLIŠTĚ — HORIZONTÁLA

M4 pracují také na rekonstrukcích sídlišť. Jak se na otázku sídlišt dnes díváte?
M. Sedlák: Stejnou hodnotu jako tradiční město mít určitě nebude. České sídliště dnes musí řešit řadu problémů. Hlavně dožilý bytový fond. Mimochodem, jedna z nejhorších věcí, která se sídlištím stala hned v polistopadové éře, bylo vyjádření Václava Havla, že paneláky jsou králíkárny… Ostatně, srovnejte je s dnešními developerskými projekty – nakrášlené barevné fasády někde na Hůrce, bytovky plné rozesmátých lidí, kteří tu parkují i své lesklé automobily… Za těmito obrázky se skrývá mnohdy mnohem horší dispoziční řešení bytů, než mají klasické paneláky. Kvalita zpracování panelových domů je někde jinde, než běžná produkce dnešních developerských projektů.
Tehdy téma dispozic řešily celé týmy. Jinou práci mnohdy architekti prostě neměli a výsledkem je  velmi dobře promyšlené fungování bytů. Druhé téma je sídlištní hustota: tehdy se stavěly příliš velké domy. Na druhou stranu je pravda, že díky tomu jsou dnes sídliště často plná vzrostlé zeleně. Jsou to oázy klidu… A pravda také je, že dnešní developerské projekty tuto hodnotu často nenabízí. Těží z metru čtverečního, takže vzniká poměrně hustá struktura, která ale efekt Starého Města nepřináší … neboť jsou to stále tytéž monofunkční struktury bez vztahu k veřejnému prostoru, který už nemá na rozdíl od sídlišť ani ambici zeleně. Developerské projekty jsou mnohdy prakticky horší než sídliště – jen se snaží tvářit lépe. V 90. letech tým kolem bratrů Sedlákových a Ivana Plicky, jehož jsem byl tehdy mladou  součástí, studoval, jak se s paneláky zachází v Německu: modernizovali je, vytvářeli pro nájemníky společné prostory, objevovaly se opravené fasády… V Česku se šlo spíš cestou negace. Doplní se šikmá střecha nebo se tam namaluje hruštička...
M. Holubec: Sám o sobě byl panelák skvělý, logický pokračovatel vývoje předválečné moderny. Ale komunista už neuhlídal kvalitu – prostě špatný standard. Vlastní byty jsou jejich majiteli regenerovány, jenže společné části domů, včetně fasád – trochu se sanují, ale zásadně se s tím nic moc nedělá. A posadit na panelový dům červenou šikmou střechu s valbičkami celé věci opravdu nepomůže…
M. Sedlák: V Německu například snižovali podlažnost příliš vysokých objektů odebráním určitého počtu podlaží, čili snížili počet obyvatel na jeden vchod, což například pomůže změnit sociální atmosféru domu.

Jižní Město - rozsah ploch veřejné zeleně je neudržovatelný...

Sociální?
M. Sedlák: Pomůže to proto, že toto místo na okraji města, valem ztrácí bonitu. A to proto, že snižováním velikosti domu, měníte v domě sociální klima. Jeden panelák například v Drážďanech obývá dvanáct  rodin;ale jiný dům na Jižním Městě třeba šedesát. Můžeme jít ovšem i dál: město v Německu vám zajistí kvalitní parkování a navíc třeba slušné služby a trochu městského života. A to je to hlavní: sídliště se ve dne vylidňuje, nejsou tu lidé, kteří by sem chodili za prací, a tudíž se ve dne ztrácí sociální kontrola a pohybují se tu podivná individua, která nemají nic na práci, a tak demolují. Ve svém důsledku nakonec začnou obyvatelé lokalitu opouštět, a následně ztratí lokalita punc a celé to ve výsledku znamená pád do spirály…

Hovoříte o tom všem s politiky, respektive zastupiteli?
M. Jirovec: Pokud máme možnost tak ano. Často to ale moc nejde, protože než věc sama je důležitější, zda se jedná o tendenci nebo opoziční názor.
Na Jižním Městě, ale přece jen diskutujeme; myslím, že si zde samospráva uvědomuje hrozbu sociálního propadu místa způsobeného odlivem střední třídy. Je zde snaha komplexně řešit kapacitní nedostatek parkování společně s možnou novou multifunkční výstavbou. Sídliště se budovalo v 70. letech, kdy se plánovalo, že socialistická rodina nebude vlastnit automobil nebo statisticky bude průměrně maximálně jeden automobil na tři rodiny. A dnes máte v rodině i dvě auta…

A co garáže pod zemí?
M. Holubec: Ano, to je samozřejmě jedna z cest. A zde určitě správná, protože zrovna místa na podzemní garáže, kterého se možná v jiných částech Prahy nedostává, je na Jižním Městě dost. Vznikla zde i obchodní společnost – právě  s tímto záměrem. Jenže bez developmentu nemají šanci. Město má peněz velmi omezeně a obyvatelé se nesloží…

Strahovský kilometr - ideové řešení velkého rozvojového území Strahov, soutěžní návrh

STRAHOVSKÝ STADION — PAMÁTKA

Jako jediní jste se v nedávné soutěži rozhodli zbourat Strahovský stadion a navrhnout nové řešení. Znamenalo by to, že společně se stadionem by padly i koleje a studentský život by se vystěhoval dál od centra?
M. Sedlák: Toto téma bylo v době zadávání soutěže opravdu aktuální. Cítili jsme jistý tlak, který směřoval k vystěhování studentů někam na Dědinu a který směřoval k přestavbě strahovské lokality na rezidenční byty. S tím se nicméně rozhodně nemůžeme ztotožnit. Svým návrhem jsme totiž říkali úplně jinou myšlenku: tak jak tu dnes studenti bydlí – čili v budovách pro cvičence – je špatně. Koncentrace a hustota je určitě nevyužítá, kampus by se dal vyřešit mnohem lépe. Otázkou je, zda má takový kampus vzniknout na Strahově. A my si myslíme, že klidně ano. Takto ale zadání formulováno nebylo.
Naopak jsme navrhovali, aby ČVUT, které vlastní řadu budov v centru města, jich využilo i k bydlení, k vytvoření opravdového kampusu pro studenty. Aby byl studentský život distribuovaný v samotném centru.

Kam byste tedy koleje nejraději v Praze umístili – pokud byste takovou pravomoc samozřejmě měli?
M. Jirovec: V té době, tedy před dvěma a půl lety se uvažovalo o Olympiádě v Praze. Jednou z možností se tehdy jevilo využít pro tento záměr lokalitu nádraží Bubny. A že tedy olympijské stavby, které by na místě vznikly, by mohly být následně využívány jako studentské koleje.
M. Sedlák: Zájem o odsun kolejí deklarovalo v době zadání ČVUT. My jsme jej tehdy vnímali jen jako určitou možnost. Konkrétní funkce na lokalitu jsme plánovat nechtěli. Řešili jsme dvě témata: jednak co se stadionem a potom co samotná budoucnost Strahova. Ten zmíněný tlak jsme cítili a vědeli jsme, kam spěje. Proto jsme říkali: pozor, tuhle šanci nesmí město promarnit. A proto jsme se taky snažili tyto tlaky usměrnit. A upozorňovali jsme hlavně na nezbytnost, aby město začalo konat. A mělo by konat stejně, jako konají jiná města všude ve světě – ladit poměr mezi zájmy soukromého sektoru a zájmem veřejným. Náš návrh vycházel z ekonomické rozvahy, konkrétně, kolik plochy, resp. kolik procent developerské rezidenční výstavby by se muselo postavit, aby se daly z utržených peněz za pozemky financovat skvělé věci pro město. To byl princip našeho návrhu – upozornit na dva protisměrné tlaky, kdy je úkolem města dát tyto tlaky do určité rovnováhy. A udělat z lokality, která je významná pro celou Prahu, skvělou věc pro pražany a zároven samozřejmě financovat demolice, přesuny majektu apod. Jinými slovy využít ten tlak pozitivně. To všechno by byl nicméně až druhý krok poté, co se rozhodne, co bude se Strahovským stadionem.

Jak by se dala vaše úvaha vztahu k památce Strahova ilustrovat?
M. Jirovec: Strahov je památka a nám se samozřejmě líbí. Pěkná, betonová stavba… Ale je pěkná taková, jak je teď - jenže už se začíná rozpadat před očima. A všechny snahy směrovaly k transformaci stadionu v něco jiného. Jenže naše analýzy nás utvrzovaly v tom, že tato cesta nikam nevede. Každá nová věc se stadionu musela přizpůsobit až příliš a pak už zase nebyla tím, čím by mohla být, kdyby se mu nemusela přizpůsobovat. A stadion už by taky nebyl to silné místo, které známe a které má svou hodnotu právě díky své autenticitě. Takže z každého pokusu vznikal jakýsi kočkopes – ve výsledku ani jedna z těch věcí nevycházela dobře. Pokud by se přistoupilo k myšlence odstranění stadionu, nad územím by se hlavně neměla ztratit kontrola. Je třeba z něj získat to nejcennější pro celé město. Proto by bylo třeba stanovit pevné hranice pro všechny alternativy vývoje. Neboli jasné regulativy, které by měly umožnit jednak přehled o všech akcích, ale hlavně zajistit udržení dlouhodobé strategie.
M. Sedlák: Jedna z cest byla v připomínce, že Strahov je tradiční místo sportu. Postupem času se ale stal místem sportu vrcholového, namísto toho, aby tu sportovali pražané a vůbec široká veřejnost. Naše myšlenka tedy vycházela z vybudování sportovně-rekreačního areálu tím spíše, že jde o centrum města, které je dobře dosažitelné ze všech stran.
M. Jirovec: Při přemýšlení o odstranění stadionu se ukázalo, že je vlastně žábou na prameni. Stadion je osazen ve zcela klíčové části území, všechny kompoziční a dopravní osy míří na jeho střed. Stadion dané území nepřekročitelně rozděluje a jakmile tam není, najednou se celé místo uvolní a vše začíná fungovat samo. Od doby přijetí myšlenky na odstranění stavby se naše další uvažování stalo radostnou prací.

Dojde-li k odstranění Strahovského stadionu, strhne se obrovská bitva o uvolněné území...

Víte, jaká je situace Strahova dnes?
M. Holubec: Proběhla soutěž a pak i výstava a čas od času téma někdo otevře. Přišla krize, developeři trochu ustoupili…
M. Sedlák: V souvislosti s pádem Sazky a stavem financování českého sportu a ČSTV se myslím opět objevují sporadická vyjádření o možnostech opustit Strahov. Mimochodem, také nedávno proběhla soutěž Univerzita Karlova vize 2030, kde studenti škol architektury hledali odpověď na formu existence univerzity ve městě. S Ivanem Plickou, kterému dělám asistenta na ústavu urbanismu FA ČVUT, jsme v rámci této soutěže zadali právě Strahov. Je ale potřeba, aby vedení města mělo a prosazovalo dlouhodobý zájem. Čili zájem, který v čase převyšuje běžné fukční období komunálního politika. Takže tady musí být někdo, kdo rozjede akci, která poběží ještě poté, co tento již zde nebude sloužit. A pak  tu musí být zájem ze strany investorů a developerů, který před dvěma lety upadl v důsledku krize. Ten sektor, který Strahov chce, musí tlačit na zástupce města a z toho se dá něco uplést. Prostě bez zájmu soukromého sektoru to nepůjde.
M. Jirovec: Je to asi perlička, ale Strahov je nutno také demilitarizovat. Strahovské bastiony jsou totiž ve vlastnictví Ministerstva obrany, dodnes jsou zde instalovány konstrukce pro komunistické radiové rušičky. A součástí našeho návrhu bylo krom hesla “demilitarizace”, také odstranění vysílačů v rámci těchto bastionů. Navrhovali jsme přeměnit prostor bastionů na kulturní zónu. Amfiteátr, galerie, muzeum Strahova – chtěli jsme nechat na památku odstraněné hmoty postavit betonový model Strahova - v měřítku 1:10 by byl model velký 30 x 40 metrů... Měli jsme takové pracovní heslo: “Hmotu odstraníme, myšlenku zachováme.” Jako takovou třešničku jsme pro lepší spojení centra s novým sportovním areálem navrhli lanovou kabinkovou dráhu z náměstí Kinských do centra strahovské pláně v místě současné Brány borců…

Děkujeme za rozhovor.
Kateřina Lopatová, Jiří Horský