DŮM JE VYTESANÝ Z LIMITŮ PARCELY

Oba jste studovali na UMPRUM, i když v jiné době. Jan Šesták architekturu, Marek Deyl design a posléze na stáži v Berlíně interiérový design. Máte v kanceláři podobně rozděleny role?
Marek Deyl: Začínali jsme v Libni v Gabčíkově ulici, v budově, kde sídlily dvě firmy. Po nějaké době jsme usoudili, že bude potřeba se více oddělit a přesídlili jsme sem na Prahu 1. Co se týče specializace, fungujeme v docela vzácné symbióze. Honza byl ale samozřejmě vždy tím, kdo byl na poli architektury déle. Pro mě, který přišel ze školy, byl zdrojem každodenních zkušeností.
Jan Šesták: Podstatná je tvorba. Ideální se mi zdá, když jsou na ni dva. Tři mi už připadají moc, jeden málo. Je to alchymie.
Potkali jsme se před patnácti lety, když jsme jeli oba nezávisle na sobě do Milána – na veletrh Salone de Mobile. Vzal jsem Marka – tehdy ještě studenta – do auta. Od té doby jsme se od sebe v podstatě nehnuli.
V rámci kanceláře děláme skutečně na všem společně, ale každý má svoji zakázku – buď ve vztahu ke svému klientovi, nebo jde o osobní vztah k projektu.
M. D.: Koukáme si přes rameno, ne proto, že bychom se špehovali, ale z lásky k tématu. Do práce chodíme rádi. Inklinujeme spíš k rodinnému typu kanceláře.

Bytový dům Radlická 142, Praha, 2016

V kolika lidech dnes pracujete?
M. D.: Stav se proměňuje, ale přibližně v osmi. Každý má svou roli. Před dvěma lety jsme například přibrali kolegu Honzu Škodu, prostřednictvím kterého nabízíme investorům službu dozoru na malých vilách a domech. Český výraz jsme zatím nenašli, jde o „project management – cost management“, což se nám velmi osvědčilo. Je schopen zorganizovat výběrové řízení, uzavřít smlouvu, hlídat stavbu, organizovat kontrolní dny, psát reporty…

Tuto službu nabízíte i pro cizí stavby?
M. D.: Výhradně pro naše domy. Jde dál za pravomoce běžného stavebního dozoru, například právě tím, že hlídá ceny. Ve výsledku pomáhá nejen klientovi ale i nám.


ZAKÁZKY

Na čem v kanceláři aktuálně pracujete? Co momentálně pokládáte za svůj nejzásadnější úkol?
J. Š.: Dokončujeme dokumentaci pro stavební povolení na bytový dům Holečkova, což byla velmi komplikovaná parcela s mnoha limity. Nejen stavebními, ale i sousedskými a podobně. Takže máme radost, že se projekt daří správně administrativně protlačit. Protože etapa vymýšlení domu a jeho architektury je dávno za námi… Osobně mě činí i šťastným, že to vůbec půjde.
Dokončili jsme, již poněkolikáté včetně zmíněného dozoru zajímavou vilu v Praze, kterou ale bohužel nemůžeme prezentovat.
A konečně se také dokončil a obydlel bytový dům Radlická 142 pro RT Reality, který je sice domem pro standardního investora, ale podařilo se udržet řadu zásadních věcí, které byly v projektu od začátku.
Jde o velmi obtížnou parcelu: extrémní svah nad opěrnou zdí, která zařezává hlučnou Radlickou; pozemek navíc stoupá nahoru po svahu a pokud možno měl být využitý celý…

Bytový dům Radlická 142, Praha, 2016, skica ukončení opěrné stěny

Jak jste pro tak složitý pozemek hledali architektonické řešení?
J. Š.: Výsledná hmota domu reflektuje všechny zmíněné limity. Stavbu jsme se rozhodli rozdělit do tří částí: se stávající opěrnou zdí jsme se rozhodli ustoupit do svahu – a věnovat tak v podstatě kus pozemku investora veřejnému prostoru, protože v tomto místě byla Radlická ulice v podstatě zaškrcena. Rozhodli jsme se, že v této části se k domu budeme chovat jako k opěrné stěně, která pokračuje od ČSOB až ke stávající škole. První tři podlaží stavby jsou tedy součástí objektu, který je opěrnou stěnou. Nad ní jsou položena dvě patra kanceláří – v přední části jsme tak vytvořili hmotu čtyř až pěti pater, která jsou v této ulici běžná a zároveň hmotu, která odstínila byty umístěné po svahu výš. Stavba se do Radlické také mírně rozevírá, a tím jsou byty jednak alespoň částečně odkloněny od hluku a také orientovány na východ a západ – tedy od komunikace. Byty obrácené na jih, k Radlické, jsou pro změnu chráněny objektem kanceláří a také pomocí poměrně hlubokých lodžií. Dům navíc obsahuje atrium, kde o hluku ulice nemáte tušení. Skrývá tedy překvapivě intimní prostor.
Zlomený dům, možná až trochu agresivní tvar není naše svévole. Dům je vytesaný z limitů parcely.

Výstavní stánek Lasvit via lucis, Palazzo Serbelloni, Miláno, 2016

Mění se postupem času charakter a velikost úkolů?
M. D.: V kanceláři máme docela pestrou skladbu zakázek. Dlouhodobě pracujeme například také pro firmu Lasvit. Ukazuje se, že i malé zakázky mohou mít do budoucna velký význam. Když jsme udělali v roce 2004 první pilotní interiér pro zastoupení firmy Scott, nebyla to práce objemem zásadní, ale přesto se na malém půdorysu podařilo udělat poměrně výraznou věc, která poté prošla i světovými architektonickými servery a časopisy, učilo se o ní ve škole. Těší nás, když má naše práce dopad do širších sfér.
Podobně nedávno realizovaná prezentace zmíněné firmy Lasvit v Miláně, v historickém paláci Serbelloni.
J. Š.: Stále v sobě živíme chuť dělat věci dobře, i trochu experimentovat. Naše země ale bohužel není při navrhování velkých staveb tak velká, aby si experiment mohla dovolit. Rozpočty bývají utažené. I proto máme v oblibě tyto malé zakázky, protože tam je experiment často ještě reálný. Je možné udělat věc výraznou, neobvyklou, něco nového si na ní vyzkoušet. Zaujmout širší veřejnost.
M. D.: Česká společnost je navíc ve vztahu k architektuře velmi konzervativní.

Můžete uvést příklad?
M.D.: Vždycky když tady mohla vzniknout výraznější světová architektura… například Kaplického knihovna.
J. Š.: Mnohokrát zmiňovaná záležitost.
M. D.: Ale je to příklad, který symbolizuje pocit, který tady podle mě přetrvává dodneška. Já jsem na tom vyrostl. Honza vlastně taky – byl na stáži ve Francii, já jsem byl na stáži v Berlíně. Kontakt se světem byl pro mě vždycky nesmírně důležitý. Neustále se potvrzuje, že intelektuální potenciál českých architektů je naprosto srovnatelný se světovým, rozdíl je jen v možnostech. Možná i proto vkládáme energii do menších projektů – což je kromě už zmíněných prací aktuálně například také vysílací studio rádia Wave.
J. Š.: Podobný prostor skýtá i třeba zmíněná vila – soukromý investor bývá většinou vstřícnější. V Čechách je ale poměrně málo státních zakázek. Navíc u větší architektury je malá ochota a odvaha společnosti a investorů jít do něčeho, co je riskantnější. Nakonec jde vlastně o peníze.
Když se podíváte na blízký východ, do zemí dotovaných tryskajícími přírodními zdroji a levnou pracovní silou, kam se teď sjíždějí architekti z celého světa k velkým experimentům. Které já osobně považuji mnohdy i za přehnané. Ale to tady vlastně vůbec nejde.

Vila v Praze, 2016

REFLEXE

A kde vidíte důvody naznačeného stavu?
J. Š.: Ekonomika je malá. Pokud sem přijde nadnárodní firma, nebude zdejší pobočku považovat za natolik reprezentativní, aby byla hodna experimentu. Tu si zřídí ve Frankfurtu nebo v Londýně. Česko není trh ani lokalita, kde by zahraniční investoři chtěli být odvážní. Podobně ani čeští.
M. D.: Faktorů je ale víc, problém je to i historický. Společenská poptávka, vzdělanost společnosti v oboru… Ostatně celé dvacáté století jsme se v umění drželi o dvacet let pozadu ve srovnání s tím, co se v Evropě dělo. Od roku 1989 je to i poměrně krátká doba na to, aby přišla radikálnější změna. Chce to vývoj, konfrontaci se světem.

Dvacet let trvala ale například první republi- ka, čili tak krátké období to zase není…
M. D.: Problém je širší – muselo by se změnit celé fluidum společnosti. Konkrétně v Praze se dvacet let celá debata točí kolem toho, že určitá skupina by chtěla město zakonzervovat a druhá část, která touží tuto strnulost nějak narušit, přichází s různými tématy jako panorama Prahy. Například dodnes společností rezonuje otázka, zda žižkovská věž panorama narušuje či nikoli. Na těchto tématech vidím, že názor společnosti se prakticky nikam neposouvá.
J. Š.: Česká společnost je opatrná. Například ve Francii lidé vědí, co se bude v metropoli dít, media je o tom poměrně svědomitě informují a běžní lidé diskutují v kavárnách o tom, co se bude stavět, staví nebo se právě postavilo. Tady je to velmi okrajová záležitost a pouze následně někdo vykřikne, že je to velké, hnusné a podobně.

Máte tedy pocit, že stav je dán i úrovní informovanosti?
J. Š.: Určitě. Tady má společnost dluh sama k sobě. Už před nějakou dobou jsem přestal hledat viníky. Pokud máme hledat vinu, pak všichni. U sebe a u všech. Je pravda, že společnost je dynamický organismus, který nelze řídit. Do diskuse o veřejném prostoru by měl přispět každý z nás. Sám za sebe se snažím přispívat doma – a moc se mi to nedaří. (smích) Moje žena – byť je inteligentní – neustále vidí, že zase někde něco zastavují… A mně se kolikrát nedaří vysvětlovat, že město roste, že se zahušťuje, že je to organismus. Ona ale vidí nedostatky v municipalitě. Můžeme postavit dům, docela přiměřeně velký – ostatně se na něm účastníci řízení dohodli, ale má na něj navazovat infrastruktura, školky a další vybavení – na které však už město nemá. Společnost zaostává v údržbě a doplňování právě městské infrastruktury. A to už po soukromých investorech chtít nemůže. Tady vidím deficit: měli bychom se více informovat a především žádat informace relevantní. My všichni bychom měli tlačit na své zastupitele, aby se stav zlepšil.

Rekonstrukce a dostavba lokality Buďánka v Praze, model

A děláte to?
J. Š.: Vždycky si říkám: Měl bych. Ale podobně jako celá řada architektů toho mám nad hlavu. Není na to čas. Člověk by si ho ale měl udělat. Architekti by měli vstoupit do politiky.
Ale snažíme se. Dělali jsme například veřejně velmi sledovaný projekt na Buďánka. Projekt, který byl od počátku odsouzen k zániku. Za starosty Jančíka jej získala firma Geosan. Udělali jsme je poctivě, se stavebně-historickými průzkumy, modely, snažili jsme se vyjít vstříc občanským iniciativám – a byli jsme různě napadáni, vysvětlovali jsme na zastupitelstvech… Pamatuju si, že jsem se doma neustále připravoval, co a jak budu lidem o projektu v rámci obhajoby vyjasňovat.

Ale vysvětlovat je určitě důležité…
J. Š.: Určitě, nelze se jen urazit. Nejprve bychom se měli snažit pochopit názory lidí, kteří v daném prostředí žijí…

Rekonstrukce a dostavba lokality Buďánka v Praze, skica

A o co byl tedy u Buďánek hlavní názorový střet?
J. Š.: Potřebovali jsme, aby se kromě obnovy původních domků postavily i domy nové. Aby vznikl finanční model, který vůbec umožní projekt realizovat. Většině lidí se ale nové stavby zdály příliš veliké. Domnívali se, že budou vytvářet nepřiměřený zisk…
Míra, do jaké je třeba Buďánka rekonstruovat, se neustále hledala. Navíc v období lehké hysterie, s pocitem, že už pomalu padají a zaniknou…
My jsme je rekonstruovali do původní podoby, podle dobových fotografií – říkali jsme tomu původní obraz lokality. Jako když domalujete obraz. Což je filozofická otázka: domalovat či nikoli. My jsme obraz domalovali. A před něj postavili nové, současné domy, v místě, kde kdysi domy podél Plzeňské ulice stávaly.
Námitky ale pořád směřovaly k tomu, že jsou nové stavby moc veliké, místní chtěli něco menšího, lépe jenom co-housing, dílničky a podobně.
Ale pokud si představíte, že původní Buďánka postavili většinou dělníci ze zbytků kamene, který našli v místě bývalého lomu a z jiných druhořadých materiálů a od té doby chátrají – je to vlastně kopec, který i se zbytky staveb ujíždí dolů… Investor nemůže objekty jen jemně obnovit, i když u těch asi tří spodních by to šlo.
Buďánka jsou typický úkol pro město. Je to společenský úkol.

Zmiňovali jste, že v Čechách je obtížné realizovat kvalitní větší stavby. Účastní se vaše kancelář soutěží? Věříte v tuto formu získání například právě rozsáhlejší zakázky?
J. Š.: Je pravda, že poslední dva roky jsme nesoutěžili. Aby soutěž byla udělaná poctivě, něco to stojí – je drahá. Práce na ní stojí osmdesát devadesát tisíc. V minulosti jsme vyhráli soutěž na interiér jednacího sálu Senátu, soutěž na interiér prezidentské koupelny na Hradě – a pak už nic. Dospěli jsme k názoru, že nejsme ideální „soutěžní“ architekti. Na veřejnou soutěž nemáme správný nos…
M. D.: Navíc je tu určitá historická osobní zkušenost. Vy do soutěže vlijete energii, dáte návrhu kvalitu, věnujete mu čas… a pak vidíte, jak soutěž dopadne. Nadšení klesá… Nicméně ale neříkám, že taková je situace v celé republice.

Rekonstrukce a dostavba lokality Buďánka v Praze, vizualizace

Hovoříte o konkrétní soutěži?
M. D.: Příklady raději uvádět nebudu.
J. Š.: Narazila jste na téma, které nás samotné trápí… Když se podíváme na probíhající soutěže, běží právě veřejné prostranství mezi školami v Kostelci, revitalizace ulice v Kolíně, revitalizace centra obce, multifunkční objekt v Jánských Lázních – je pravda, že to je nějaký dům… A pak je tady Praha 5: jde o místo, kde původně plánoval Geosan výstavbu bytových domků, kterou město zastavilo. Teď se toho chopilo samo a ve spolupráci s občany připravuje projekt parkových úprav. Když se ale lidu zeptáte, co by chtěl, může být odpověď překvapivá, zavádějící, ovlivněná momentální náladou. Podobně, jako když se v Anglii zeptali na Brexit. Lid si zvolil demokratické instituce a ty by mu měly vládnout. O všem nelze vést referendum. Lidé by však měli být iniciativní v dohledu nad tím, co se děje.
M. D.: Když projíždíte Beneluxem nebo Švýcarskem, podívejte se, jak tam vypadají vesnice. A rozhodně v nich nebydlí jen inteligence. Když přijdete k elektrikáři, má třeba doma exklusivní kusy nábytku. Oni kvalitu chtějí…

Pilotní show room firmy Scott, Praha, 2004

MIKRO-SOCIÁLNÍ INŽENÝRSTVÍ

A co podle vás nízkou poptávku české společnosti po kvalitní architektuře a designu způsobuje?
M. D.: Absence tradice. Zpřetrhání vazeb. V první republice společenská poptávka byla.
J. Š.: Můj děda byl brašnář, čalounil kůží karoserie autobusů, ale doma měl kvalitní trubkový nábytek. Někde jsem četl, že jak dlouho se společenské normy kazily, tak dlouho se musí spravovat. Takže nás čeká ještě dvacet let.
M. D.: Ale abychom nebyli jenom pesimističtí: je tady řada legitimních kroků v podobě architektonických serverů a časopisů – ale zase se obracejí zpět do komunity. Ta však informovaná je. Problémem zůstává společnost jako celek.

Je pravda, že u neprofesních medií – včetně veřejnoprávní televize a rozhlasu – se například jméno architekta zmiňuje zcela výjimečně. Na rozdíl od investora či politika, který přestříhl pásku…
M. D.: Opět bych odkázal na zpřetrhání vazeb. Přetrvává ponětí společnosti o architektovi jako o nějakém buržoustovi, kterého si mohla dovolit jen elita. Což samozřejmě není pravda. Na veřejném prostoru vidíme, že potřeba architekta je stejná jako potřeba lékaře. Vizuál prostředí se musí uzdravit.
J. Š.: Sám pro sebe jsem si pro toto téma přejal pojem mikro-sociálního inženýrství – což je pojem, který jsem si vypůjčil od Cyrila Höschla. Pokud se veřejně neangažuju, musím to dělat soustavně mikro činy – pokud potkám člověka, který vyjadřuje zavádějící názory na téma architektury a tvorbu města, nenechám to být a snažím se s ním zapříst diskusi a téma mu vysvětlit. Ostatně i naše kancelář se snaží nepustit sebemenší projekt, aby neměl vysokou kvalitu. I to je forma mikro-sociálního inženýrství – přidat do prostoru kvalitní počin.

Bytový dům Radlická 142, Praha, 2016

Existuje nějaké společenské téma, které momentálně v kanceláři často řešíte?
J. Š.: Dnes a denně řešíme nepořádek mezi neplatnými pražskými stavebními předpisy a odloženou platností těch nových…

Jak konkrétně tato situace ovlivňuje vaši práci?
J. Š.: Neuvěřitelně. S jedním až dvěma projekty se dostáváme do vakua. Jsme vystaveni celostátním předpisům, které nejsou pro Prahu vhodné. Praha je specifikum, proto vždy měla vlastní. Některé stavby jsou prostě nerealizovatelné v záměru, který jsme měli před skončením platnosti pražských předpisů. Spousta projektů stojí a čeká.

Můžete pro čtenáře-laika uvést konkrétní příklad?
J. Š.: Například velikost stavby se nyní řídí schopností likvidovat – vsakovat dešťovou vodu na vlastním pozemku. Pokud nemáte dešťovou kanalizaci nebo jednotnou kanalizaci, což zdaleka není všude, musíte si s tím poradit na vlastním pozemku. Jenže Praha leží převážně na jílech a rozpukaných břidlicích a vsakuje špatně… Takže se například dostanete do situace, že velikost vsakovacích těles vychází větší než samotný pozemek, aniž by na něm i něco stálo. Co pak s tím?

Takže se už těšíte na srpen, kdy nové stavební předpisy vejdou v platnost. (rozhovor byl veden na začátku července 2016 – pozn. red.)


NÁVRATY

Dovolte závěrem prázdninové téma: Vrátili jste se ze společné dovolené. Proč jste se rozhodli potřetí pro stejné místo?
M. D.: Byť máme řadu přátel na jihu Francie, ve Španělsku či Itálii nebo i v jiných zajímavých destinacích, kombinace všech faktorů a pocit, který si z dovolené vezeme, je natolik unikátní, že jsem se s ničím podobným nikdy nesetkal.
Situace se mění také s přibývajícími dětmi, sám jsem otcem dvou. Člověk musí koncept dovolené přizpůsobit i této skutečnosti.
Díky našim přátelům – jachtařům jsme narazili na místo, které je možná neznámé, v rámci Chorvatska trochu zapomenutý svět… Přiznávám, že jsem měl vůči této zemi původně averzi kvůli masivnosti návalu našich krajanů…

Ostrov Dugi Otok, Chorvatsko

Kde tedy vaše vysněné místo leží?
M. D.: Na ostrově Dugi Otok – dlouhý ostrov, který má 40 kilometrů na délku, řadu vesniček a jeden větší přístav. Velmi komorní atmosféra, sjíždíte z hor po kamenité cestičce, kolem rybářských domků, ke své soukromé pláži…

A prozradíte, jak se místo jmenuje?
M. D.: Nijak. Nejmenuje se. V zátoce stával kamenný domek, kam jezdili místní rybařit. Postupně se z něj stala jakási chalupa, které začali říkat víkendica. Jako zdroj obživy přistavili jeden dva apartmány, ale dál zůstalo prostředí autentické.
J. Š.: Majitelé jsou osmdesátiletí starouškové, bojíme se, že s jejich koncem zanikne i toto místo. Že je syn neudrží. Nebo zmodernizuje. Dnes tam není vodovod. Mají jen vodu, která přes zimu naprší. Funguje i jako jakási přirozená klimatizace: nádrže jsou totiž umístěné z větší části pod domem.

Tuto vodu i pijete?
M. D.: Ano, nekazí se.

Dokážete definovat, co je na vaší dovolené nejunikátnější?
M. D.: To nepopsatelné a nepřenosné. Otevřené moře, malá zátoka. Není tam elektřina, ani signál na mobilní telefon, ani připojení na internet. Musíte si chodit pro vodu. Knížku čtete při svíčkách.
Návrat ke kořenům – paradox doby: za absenci luxusu si dnes musíte platit.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová