První přednáška Kruhu v tomto roce nabídla prostor hned devíti mladým architektům, kteří načerpali své odborné zkušenosti v zahraničí. Většina z nich se vypravila za hranice k věhlasným tvůrcům ještě během studia na českých architektonických školách a hlavním magnetem pro ně byla londýnská scéna. Výjimkou byl brněnský absolvent Radek Brunecký, který před diplomem u Zdeňka Fránka pobýval u dvou holandských kanceláří SeARCH a NIO architecten, aby se pak po promoci přestěhoval do konzervativního Švýcarska, kde dodnes zakouší u e2a architekten a Berrel Berrel Kräutler zcela opačný přístup k navrhování. Oba národy spojují dobré sýry a kvalitní architektura, ale po geografické a mentální stránce snad v Evropě neexistují odlišnější země. Radek Brunecký, který mohl několik let zažívat atmosférou v obou těchto rozdílných zemích, dokázal vtipnou a krátkou prezentací vylíčit jejich podstatu a zároveň se mu jako jedinému podařilo ten večer odpovědět na všechny otázky, které Kruh položil. Další se rozhodli popsat jen část svých zkušeností nebo detailně přiblížit jednu ze svých aktivit. Irena Hrabincová po VŠUP studovala také na dvou školách v Anglii a pak pracovala čtyři roky v londýnské kanceláři Evy Jiřičné, kde se z ní stala specialistka na skleněná schodiště. Před dvěma měsíci si Irena Hrabincová založila vlastní architektonickou praxi. Promítané obrázky byly ukázkou konstrukčních možností vzájemného spojení skla a oceli. Do desetiminutové prezentace se již nevešly její indické zážitky ani zkušenosti z pařížského ateliéru Jakob+MacFarlane. Večer s Kruhem se sice neodvíjel ve smrtelném tempu Pecha Kucha, ale pro nikoho nebylo možné shrnout svoje mnoholeté zkušenosti do několika málo minut, na což upozornil Jaroslav Hulín a rozebral tak jen svoji stáž mezi inženýry Arup AGU vedenými Cecilem Balmondem. Miron Mutyaba a Tomáš Rabl strávili praxi v Londýně u Zahy Hadid, kde pracovali na projektech Dancing Tower do Dubaje a válcové stavbě soudního dvoru v Madridu. Pavel Nasadil měl před začátkem přednášky zbytečné obavy, že nenaplňuje větu z plakátu "mladí čeští architekti o práci ve významných zahraničních ateliérech". Rozpaky po prezentaci tvorby Zahy Hadid dokázal Pavel Nasadil korunovat vtipnou příhodou, která se mu stala v jednom londýnském baru navrženém touto iráckou divou. Vše nemusí být ryze funkční, ale existují určité hranice praktičnosti. Spolupráce studentů a začínajících architektů s menší kanceláří má tu nespornou výhodu, že se můžete dozvědět daleko více informací o fungování firmy, udělat si lepší přehled o vývoji celého projektu. Nejste zde chápáni jen jako hadr na holi, který kliká celý den za počítačem a za dveřmi na vaše místo čeká řada dalších, kteří jsou ochotní zdarma pracovat pro megastar jen za cenu úchvatného řádku ve svém životopise. Pavel Nasadil dokázal během svých prázdninových pobytů u Feilden+Mawson Architects vybudovat tak silnou vazbu, že mu po skončení školy pomohli se založením pražské kanceláře. Z trojice Nasadil-Horký-Straka se během pár let stala v Čechách uznávaná kancelář, které při jejích začátcích významně pomohla spolupráce se zahraničním ateliérem. Pavel Nasadil se ten večer rozhodl nepředstavovat své notoricky známé projekty rodinných domů, ale ve stylu KoolhaasovaLagosu odprezentoval projekt rychlostního dopravního řešení do ghanské Akry. Marek Přikryl, který na sebe upozornil již dříve studentskými projekty v ateliéru Petra Hájka a Jana Šépky na ČVUT, popsal svoji několikaměsíční stáž v janovském studiu Renzo Piana. Je pochopitelné, že celá hierarchie ateliéru stojí na jediné osobě, ale celkové prostředí v ateliéru je nastaveno tak, aby se zde příjemně cítilo i poslední kolo u vozu. Kromě zkušeností s irskými a kostarickými spolupracovníky, dobré závodní kuchyně, obsáhlé knihovny a bezchybné truhlárny se Markovi Přikrylovi nesmazatelně zaryl do paměti úchvatný výhled z Pianova skleníku na moře s majestátními trajekty. Ateliér těží z toho, že není digitální. Přízeň klientů si získává řemeslně dokonalými modely. Že je RPBW jednou z nejlepších voleb pro začínajícího architekta, mohl potvrdit i Jaroslav Hulín, který byl dalším z účastníků přednáškového večera. Viktorie Součková vystudovala v 90. letech na VŠUP u Evy Jiřičné, díky ní se pak na osm let uchytila v londýnské kanceláři Normana Fostera a v roce 2007 přešla k bývalým spolupracovníkům do Hamiltons Architects. V současnosti vede pražskou pobočku a má na starosti zdejší developerské projekty. Komponovaný večer Bez hranic představoval trochu jiný formát, než na jaký jsme od Kruhu zvyklí. I když se v listopadu 2007 konal v NoD obdobný přednáškový maraton 24 hodin s architekturou, kde se představili absolventi českých i slovenských architektonických škol, tak bylo vidět, že scházel silný moderátor, který by dokázal provést večerem všech devět hostů. Hlavním přínosem bylo vidět jak mladí architekti, kteří po se po zahraničích stážích vrátili zpátky domů, předávají své nabyté zkušenosti a po malých krocích vylepšují obraz české architektury. K následujícím přednáškám pro letošní jaro Kruh přizval Mirko Bauma, Ivana Reimanna a Jasana Burina.