Are we architects? - Dubravka Sekulić

Fakulta architektury Vysokého učení technického v Brně, ve spolupráci s Galerií Architektury Brno, Studentskou obcí Fakulty architektury a kurzem teorie architektury „Pýcha a předsudek“ na Akademii výtvarných umění v Praze, zve na přednášku „Curriculum Revolution, anebo proč pouhé doplnění žen do porouchaného systému nestačí?“ architektky Dubravky Sekulić, která je součástí přednáškové série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“. Akce se uskuteční v úterý 16. dubna v 18:00 v přednáškové místnosti A310 na Fakultě architektury, Poříčí 5, Brno. Přednáška bude v angličtině.

DUBRAVKA SEKULIĆ: CURRICULUM REVOLUTION, ANEBO PROČ POUHÉ DOPLNĚNÍ ŽEN DO POROUCHANÉHO SYSTÉMU NESTAČÍ?



„Systém architektonických hvězd, ve kterém je firma pyramidou s hlavním designérem na vrcholu, nemá moc společného s dnešními komplexními vztahy v architektuře a stavění. Jelikož ale sexismus definuje mě samotnou jako písařku, zapisovatelku a fotografku mého manžela, jako by tím definoval naše společníky jako podřadné a naše zaměstnance jako tužky,“ napsala Denise Scott Brown ve svém článku „Místo na vrcholu? Sexismus a systém hvězd v architektuře“, napsaném již v roce 1975, ale poprvé publikovaném až v roce 1989. Zatímco dění v posledním roce naznačuje, že systém hvězd, jaký Denise popisovala, je dnes již za svým vrcholem a hlasy požadující rovnocennější přístup k architektonické profesi sílí, stále nám zbývá odvést hodně práce. Iniciativy zpochybňující osobnost architekta-génia (muže) jako dominantní model profesní identifikace, požadující uznání architektury jako praxe postavené zejména na spolupráci, volající po vytvoření bezpečného rámce pro diskuse o sexuálním obtěžování a upozorňující na vykořisťovatelské pracovní podmínky v architektonických kancelářích pomalu, ale snad jistě mění to, co je považované za normu. Pochopení situace a toho, že tyto problémy by se neměly začít odhalovat až v momentě, kdy vstupujeme do architektonické praxe, můžeme vidět, že se mnohé mění i na akademické půdě. Nicméně, změna nemůže být zredukovaná na to, že zahrneme i práci architektek do uznávaného kánonu. Změna musí být založena na pochopení toho, jak mohou být rozpleteny a ne jen korigovány mocenské vztahy, které doteď jejich inkluzi bránily. Celé generace studentů a studentek se v rámci studia architektury potkali možná se dvěma nebo třemi jmény architektek a s ještě menším počtem referencí odkazujících na architekty různorodého sociálně-politického původu. Pedagogové jim nabízeli znovu a znovu ty samé slajdy, ty samé ikony, ty samé architektonické reference bez kontextualizace nebo zpochybnění struktur moci. Svým výběrem vyzdvihovali jedny a upozaďovali druhé, negováním otázek genderu, rasy a společenské třídy. Je čas celkového převratu v architektonických studijních plánech a tato změna musí vycházet z principů intersekcionality. Tento typ intervence je nanejvýš důležitý pro budoucnost profese, která může dále existovat, jenom když se změní její problematická kultura – tak, aby byla lépe vybavena pro porozumění navrhování pro všechny a tak, aby zahrnovala kolektivní a inkluzivní tvořivost. V takovém případě, práce – způsob, jakým pracujeme, pro koho a práce těch, kteří zhmotňují a spravují produkty naší „kreativity“, – nebyla poznámkou pod čarou, ale jednou z klíčových otázek. Taková reflexe by se měla rozšířit i na otázky norem propagovaných neaktuálními ableistickými a sexistickými standardy jako ty od Neuferta. Ve své přednášce se Dubravka Sekulić zaměří nejenom na to, co a proč potřebujeme změnit v architektonickém vzdělávání ve snaze udělat disciplínu spravedlivější, ale i na to, jak může taková změna nastat. Tato přednáška je úzce spjatá s kontinuální spoluprací s Charlotte Malterre-Barthes “Curriculum Revolution” a staví zejména na práci kolektivů Parity Group na švýcarské ETH, Feminist Art and Architecture Collaborative a uskupení Architecture Lobby.


Dubravka Sekulić je architektka zkoumající transformace současných měst. Přednáší na Institutu současného umění (TU Graz) a podílí se na výzkumu na Institutu historie a teorie architektury (ETH Zürich). Byla zakládající členkou Parity Group na Katedře architektury ETH v Curychu.

JSME ARCHITEKTI? O VZDĚLÁVÁNÍ, ARCHITEKTONICKÉ PROFESI A INSTITUCIONÁLNÍ KRITICE


V posledních patnácti letech je vzdělávání architektů vystaveno dvojímu tlaku. Jeden směr pramení z rekalibrace institucionálního rámce vysokého školství a je spojen s tím, co je někdy označováno jako „výzkumný obrat“. Na zvyšující se požadavky a výkon ve výzkumu školy architektury a designu reagovaly mlhavě artikulovaným přístupem nazývaným „research by design“ (výzkum skrze navrhování). Tento „úskok“ zřetelně ukazuje na epistemologický předěl mezi architekturou a metodologicky ukotvenějšími vědeckými obory, které provádějí výzkum bez přívlastků. Ve své podstatě stejný problém, který ale tentokrát přichází z vnějšku, je obvykle formulován jako problém teorie a praxe. Tento směr kritiky často poukazuje na odtažitost architektonického vzdělávání od reálných problémů a aplikovatelnost architektonického výzkumu do reálného života. Otázka relevance je přesně tím akupunkturním bodem, který spojuje pochybnosti o vztahu akademie a architektonické praxe, potažmo pochybnosti o relevanci architektonické profese pro současnou „Společnost“. Tímto postupem se z epistemologické otázky o podstatě architektonické výuky a výzkumu stává otázka ontologická: Jak se jako architekti vztahujeme k okolnímu světu a jakou roli v něm chceme hrát?



Přednášková série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“ se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, statutárního města Brna a programu AKTION.

Více informací >