Za architektem Janem Línkem

Kulturní veřejnost znala jeho jméno hlavně jako součást dvojice Línek–Milunić, když se jméno Milunić spojuje hlavně s Tančícím domem (s Frankem Gehrym). Dráha tandemu L–M započala v dobách nesvobody. Hodně je toho spojovalo – vedle absolutoria na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT, ale něco také různilo, jak to v myšlenkově propojených nádobách uměleckých dvojic bývá. U obou vyvěrá tvůrčí řečiště u záliby v ručním vyrábění modelu, často z obyčejného kartonu, když v procesu zrodu tohoto mikrosvěta testují limity budoucí stavby. I ty ideové…, které začínají ovšemže skicováním. Oba vládnou skvěle tužkou. Myšlence dávají křídla v ruční kresbě. Křídla Línka byla doopravdická, když nad krajinou nechává často plout své letecké modýlky, které také s nadšením opravuje, když se nezdaří právě nejměkčí přistání z oblaků dolů do trávy...

Zemi českou znají zblízka i z dálky. Milunić stážoval v 60. letech v Paříži. Oba se doplňují vedle znalostí materiálů a řemesel také svou technickou inteligencí. A hlavně a především sociální křehkostí v duši. Právě tady hledejme programování navigace tandemu ke "geriatrickým centrům", i když oba nahlas vzpomínají, kterak na ně (první) projektování domovů důchodců "prostě vybylo"... – u slavného Pragera v ateliéru Gama. "Bohužel nebylo jiné materiálové základny než panely v modulu 60 cm," vybavuje si tehdejší detaily Línek "...takže podvědomé využití znalosti tvorby F. L. Wrighta a dalších ikon architektury nám byla k ničemu..." Avšak i v tehdejší "době panelové" si dokáží vydupat "přešívání" sídlištní uniformy a její polidštění, což mohou potvrdit i dnešní obyvatelé jejich domovů důchodců – senioři v Malešicích, Bohnicích, na Chodově nebo v Hájích; ostatně se do jednoho ze svých domovů pro důchodce "těšil" i v osobitém žertu sám Línek skrze svého Parkinsona...

V dusnu hledají oba škvírky pro nadechnutí. Například soutěžením uvnitř kamarádské dvojice – nemilosrdným zápolením o zakázku. Až do finále fungování tandemu L–M: Havel sem, Havel tam, Línek soutěží s Miluničem i o Tančící dům...

Vztahy bere osudově vážně. Svým umanutým prosazováním panelového atypu – spolu se svým alter ego – musel tehdejším generálním ředitelům sídlišť slušně zatápět, tenhle dělník profese. Ostatně i z jiné strany dal svou neochvějnost pocítit, to když se bohu Pragerovi druhá půlka dvojice nějak přežila. I Línek vzal za kliku – ruku v ruce, mušketýr, jeden za všechny… Svým jestvováním jako by přitakával slovům legendárního Karla Hubáčka, autora Ještědu: "Nic na světě nedokáže odolat soustředěné práci, odvaze a srandě." Vyznačuje se respektem k paměti místa – i komunity. A k lidové notě. Tady se asi dá také hledat pramen vlnění Línkovy tvarové bohatosti.

Po rozpadu dvojice po listopadu 89 se Línek vydává víc mimo centrum, své Geriatrické centrum staví v Týništi nad Orlicí, nebo později Penzion pro seniory v pražské Hvězdě. Hlavně se ale na venkově daří jeho rozložitým vilám, připomeňme vilu Bumerang v Býchorech či vilu v Modřanech a hlavně řadu rodinných usedlostí, například v Kostelci nad Černými Lesy nebo v Orlové u Příbrami, rozpoznatelné organickou optikou a reminiscencemi lidového stavitelství i přírodními materiály. V každém z těch domů by chtěl i bydlet, jak na sebe rád prozrazuje. Odchodem Línka rodiny osiřely…

Jeho zemitost a přímost kraluje i v odborné komunitě a po listopadu Línka vynese mezi kolegy do vedení Komory. Převrat v roce 89 je pro něj cestou k svobodnému tvoření, ale také k novému řádu občanství, což umí dát najevo hezky od plic nejednomu příteli starých pořádků.

Bylo jeho přirozeností chránit kamarádovi záda, což zažil nejen jeho Milunić...

Rozložité dubisko v české krajině.

---

V prosinci spolu s autorem této vzpomínky a jeho synkem ještě plánuje létání s modýlky v jarním povětří, někde nad soutokem Labe s Vltavou… Jeho duch tam někde povívá, nespoután zemskou tíží, v Honzově podání lehké jako pírko.