Vzpomínka na Pavla Halíka
V pondělí 21. června 2021 nás ve věku 85 let opustil historik architektury doc. Ing. arch. Pavel Halík, CSc., jehož profesní život byl úzce spjatý a ÚDU AV ČR a FUA TUL. Společně s prof. Petrem Kratochvílem pomáhal v popularizaci soudobé architektury a pro české publikum přeložil stěžejní knihy teoretiků Christiana Norberga-Schulze a Kennetha Framptona. Odkaz na nekrolog napsáný pro slovenský časopis Architektúra & Urbanizmus.
V poznámkovém sešitu jsem objevil poznámku, kterou jsem si od Pavla odnesl snad někdy před měsícem a které nerozumím. Zní: „Na co budou vzpomínat ve stáří a co si budou vyprávět?“ A nad tím jediné slovo: bloudění. Vím, že Pavel tehdy hovořil o moderních nádražích, jako o novodobých chrámech, jež namísto spojení s Bohem nabízejí spojení se světem. Též o justičních palácích, bankách či hotelech (jež jsou vlastně takovými bankami lidí), a jak jsou tyto typické monumenty 19. století – třebas oproti Giottově kapli v Padově – přestupními stanicemi, která církevní shromáždění nahrazují hemživou distribucí. Stejně si ale nedokážu vzpomenout, o čím stáří a vzpomínkách byla řeč. Týkala se sdělnosti domů a fasád nebo snad paměti lidí, kteří se po ulicích měst potulují jak nespolknutá sousta? Nevím.
Ten den bych každopádně rád přetočil a pustil znovu, stejně jako si Pavel během posledního roku rád přehrával konverzace a záběry z filmů Wima Wenderse, Luise Buñuela, Federica Felliniho či Terrence Malicka.
Tedy stop, rewind, play: je rané letní odpoledne, bezejmenný všední den, co se ulil z kalendáře. Pavel sedí ve svém pokoji s oknem do malé zahrady s jabloní, na parapetu se to jak na improvizovaném letišti hemží modely Spitfirů, Fokkerů či Avií, o kterých s chutí rozmlouval jako o svébytných tvarových básních. Před ním digitální okno dokořán s výhledem na galaxie moderních velkoměst, někde kolem se pak schovává T. S. Eliot, kterého nemůžeme najít a jehož Čtyři kvartety mi tak nakonec odrecituje zpaměti. A rovnou přihodí pár bryskních poznámek, s pro něj typickýma zářícíma očima a potutelným úsměvem, jako vždycky, když mohl své brilantní postřehy s někým sdílet.
Což činil často a na řadu z nás tak působil jako velkorysé ohniště, ze kterého do tmy létají neobvyklé jiskry. Pavel miloval rozhovory, přičemž i jeho obrazné koláže a série, kterými se snažil postihnout netušené souvislosti a skrytou poezii měst a které nikdy nepřestal rozvíjet – a které mimochodem dorostly do natolik důmyslné a promyšlené soustavy, že snesou srovnání s kanonickým atlasem Mnémosyné Abyho Warburga – byly jeho způsobem, jak rozmlouvat s domy a městy. Jejichž byl zároveň jedinečným vypravěčem a přítelem, který měl výjimečný talent vnímat tvarovou řeč lidských postav, budov i aeroplánů.
Vlastně je příznačné, že otázka „na co budou vzpomínat ve stáří a co si budou vyprávět?“ se může týkat domů, fasád i lidí, neboť jedině ten, kdo dokáže být přítelem věcí – přítelem světa, kterým Pavel byl – jej dokáže jako přátelský vnímat a přátelství po něm též vyžadovat. Toto je pak myšlenka, ke které jsme se s Pavlem znovu a znovu navraceli a kterou Pavel – jako v pravém slova smyslu humanistický filozof architektury, byť by se tak sám nikdy neoznačil – nejenže prohluboval do svébytné teoretické pozice, ale kterou též intenzivně žil.
Střih. Je jaro roku 2019 a Pavel poprvé ve svém životě vchází do florentské Medicejské kaple, kterou společně s předsíní Laurentinské knihovny vnímal jako místa stlačených sil, jako svého druhu jaderné reaktory, z jejichž energie čerpala celá následující staletí. A najednou se mu vženou slzy do očí. Neboť Medicejská kaple nebyla pro Pavla pouhou památkou, nýbrž bytostně intimním prostorem, kterému odpovídal s pro něj charakteristickou hrdostí, jejímž dalším rozměrem je právě pokora a něha. A nemohu než s úctou zopakovat – za nás za všechny, kteří jsme se od něj mohli v tomto ohledu učit – že právě prizmatem této něžné hrdosti jedinečným způsobem rozuměl architektuře, stejně jako ji sám ztělesňoval s pro něj opět typickou elegancí a šviháctvím, jež mu bylo do poslední chvíle vlastní.
Vraťme se ale zpátky do Pavlova pokoje, jen v jiný den někdy na počátku jara, kdy bychom Pavla přistihli, kterak si zálibně prohlíží remešskou katedrálu jako „zemi, která míří k nebi.“ Hned na uvítanou nám pak položí řečnickou otázku, jež nenápadně vystihuje jeho renesanční povahu: „Kam se nad moderními městy ztratilo nebe?“ Není náhodou, že jsme naše společné digitální procházky moderními i současnými městy začasté začínali i končili v Santiniho kostele svatého Jana Nepomuckého ve Žďáru nad Sázavou, a to vůbec ne proto, že Pavel v blízkosti tohoto chrámu vyrůstal. Pakliže bylo Pavlovi vlastní nadšení pro avantgardní hédonismus a miloval svět v lidské perspektivě, jako by občas odkryl i nemenší cit pro „věci nebeské,“ jako když například prohodil, že Le Corbusier byl přese všechen svůj talent pouhým „hmotařem,“ neboť „aby se stal Michelangelem, musel by uvažovat o věčnosti a božství.“
Pavel tak činil; řeknu-li tedy za nás za všechny sbohem, kamaráde, pak nejen že tím Pavlovi plníme jedno z jeho přání, ale zároveň horizontálu jeho láskyplného a vášnivě lidského života křížíme vertikálou jeho pokory. Tedy: s Bohem, kamaráde!
Ten den bych každopádně rád přetočil a pustil znovu, stejně jako si Pavel během posledního roku rád přehrával konverzace a záběry z filmů Wima Wenderse, Luise Buñuela, Federica Felliniho či Terrence Malicka.
Tedy stop, rewind, play: je rané letní odpoledne, bezejmenný všední den, co se ulil z kalendáře. Pavel sedí ve svém pokoji s oknem do malé zahrady s jabloní, na parapetu se to jak na improvizovaném letišti hemží modely Spitfirů, Fokkerů či Avií, o kterých s chutí rozmlouval jako o svébytných tvarových básních. Před ním digitální okno dokořán s výhledem na galaxie moderních velkoměst, někde kolem se pak schovává T. S. Eliot, kterého nemůžeme najít a jehož Čtyři kvartety mi tak nakonec odrecituje zpaměti. A rovnou přihodí pár bryskních poznámek, s pro něj typickýma zářícíma očima a potutelným úsměvem, jako vždycky, když mohl své brilantní postřehy s někým sdílet.
Což činil často a na řadu z nás tak působil jako velkorysé ohniště, ze kterého do tmy létají neobvyklé jiskry. Pavel miloval rozhovory, přičemž i jeho obrazné koláže a série, kterými se snažil postihnout netušené souvislosti a skrytou poezii měst a které nikdy nepřestal rozvíjet – a které mimochodem dorostly do natolik důmyslné a promyšlené soustavy, že snesou srovnání s kanonickým atlasem Mnémosyné Abyho Warburga – byly jeho způsobem, jak rozmlouvat s domy a městy. Jejichž byl zároveň jedinečným vypravěčem a přítelem, který měl výjimečný talent vnímat tvarovou řeč lidských postav, budov i aeroplánů.
Vlastně je příznačné, že otázka „na co budou vzpomínat ve stáří a co si budou vyprávět?“ se může týkat domů, fasád i lidí, neboť jedině ten, kdo dokáže být přítelem věcí – přítelem světa, kterým Pavel byl – jej dokáže jako přátelský vnímat a přátelství po něm též vyžadovat. Toto je pak myšlenka, ke které jsme se s Pavlem znovu a znovu navraceli a kterou Pavel – jako v pravém slova smyslu humanistický filozof architektury, byť by se tak sám nikdy neoznačil – nejenže prohluboval do svébytné teoretické pozice, ale kterou též intenzivně žil.
Střih. Je jaro roku 2019 a Pavel poprvé ve svém životě vchází do florentské Medicejské kaple, kterou společně s předsíní Laurentinské knihovny vnímal jako místa stlačených sil, jako svého druhu jaderné reaktory, z jejichž energie čerpala celá následující staletí. A najednou se mu vženou slzy do očí. Neboť Medicejská kaple nebyla pro Pavla pouhou památkou, nýbrž bytostně intimním prostorem, kterému odpovídal s pro něj charakteristickou hrdostí, jejímž dalším rozměrem je právě pokora a něha. A nemohu než s úctou zopakovat – za nás za všechny, kteří jsme se od něj mohli v tomto ohledu učit – že právě prizmatem této něžné hrdosti jedinečným způsobem rozuměl architektuře, stejně jako ji sám ztělesňoval s pro něj opět typickou elegancí a šviháctvím, jež mu bylo do poslední chvíle vlastní.
Vraťme se ale zpátky do Pavlova pokoje, jen v jiný den někdy na počátku jara, kdy bychom Pavla přistihli, kterak si zálibně prohlíží remešskou katedrálu jako „zemi, která míří k nebi.“ Hned na uvítanou nám pak položí řečnickou otázku, jež nenápadně vystihuje jeho renesanční povahu: „Kam se nad moderními městy ztratilo nebe?“ Není náhodou, že jsme naše společné digitální procházky moderními i současnými městy začasté začínali i končili v Santiniho kostele svatého Jana Nepomuckého ve Žďáru nad Sázavou, a to vůbec ne proto, že Pavel v blízkosti tohoto chrámu vyrůstal. Pakliže bylo Pavlovi vlastní nadšení pro avantgardní hédonismus a miloval svět v lidské perspektivě, jako by občas odkryl i nemenší cit pro „věci nebeské,“ jako když například prohodil, že Le Corbusier byl přese všechen svůj talent pouhým „hmotařem,“ neboť „aby se stal Michelangelem, musel by uvažovat o věčnosti a božství.“
Pavel tak činil; řeknu-li tedy za nás za všechny sbohem, kamaráde, pak nejen že tím Pavlovi plníme jedno z jeho přání, ale zároveň horizontálu jeho láskyplného a vášnivě lidského života křížíme vertikálou jeho pokory. Tedy: s Bohem, kamaráde!
Ondřej Váša
0 komentářů
přidat komentář
