Nekrolog doc. Ing.arch. Pavla Halíka, CSc.
Vzpomínka prof. Petra Kratochvíla na dlouholetého kolegu a přítele doc. Pavla Halíka, který nás na konci června navždy opustil. S laskavým svolením autora přinášíme nekrolog, který byl původně napsán pro slovenský časopis Architektúra & Urbanizmus.
21. června 2021 zemřel ve věku nedožitých 86 let historik a teoretik architektury, pedagog a překladatel, dlouholetý spolupracovník tohoto časopisu (A+U, pozn.red.) a náš vzácný přítel, docent ing. arch. Pavel Halík, CSc. Narodil se v roce 1935 ve Stržanově, poblíž Žďáru nad Sázavou a jeho slavného Santiniho poutního kostela sv. Jana Nepomuckého. Santiniho kostel také v dětství s rodiči navštěvoval a dokonce v něm při mších ministroval, jak později rád vyprávěl. Jeho životním tématem se však nestalo baroko, ale architektura moderní a současná a v počátcích jeho badatelské dráhy ještě výrazněji moderní urbanismus. K tomuto zájmu ho patrně nasměroval jeden z jeho profesorů na pražské fakultě architektury ČVUT, urbanista Jindřich Krise, jemuž pak na škole po absolutoriu dělal i asistenta. Pavel Halík si nezvolil kariéru praktikujícího architekta, jeho přemýšlivá povaha ho vedla k teoretické reflexi oboru, k pronikavým analýzám tvorby domácí i světové. Jeho vášní byly diskuze, a to nejen o architektuře, ale i o široké oblasti kultury a umění, kde byl stejně tak zasvěceným znalcem jako ve vlastním oboru. V polovině 60. let Pavel Halík nastoupil do multidiciplinárního pracoviště Kabinetu teorie architektury Československé akademie věd, které se po několika peripetiích stalo součastí Ústavu dějin umění AV ČR, a pracoval zde až do nového milenia. Pedagogickou činnost zahájil paradoxně během tříletého pobytu v alžírském Oranu. Na počátku 90. let začal vyučovat na škole architektury AVU, přednášel na letních školách urbanismu v Paříži a později, až do roku 2019 učil na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci.
Pavel Halík si začal svůj pohled na vývoj architektury utvářet v polovině 60. let, v době, kdy česká – a tehdy samozřejmě zároveň i československá – architektura se již plně znovuzapojila do moderního proudu. Pavel Halík vždy s respektem hovořil o svých modernistických učitelích. Jeho pozdější skvělý přehled kánonické Le Corbusierovy knihy Za novou architekturu byl jeho tributem zakladatelské generaci moderní architektury. Stejně tak záslužným činem byla jeho důkladná a sžíravá analýza vynuceného přerušení moderního vývoje u nás historizující sorelou, kterou včlenil do svého pojednání o české architektuře 50. let (v Dějinách českého výtvarného umění, sv. 5). Přesto jeho hodnocení modernismu, zejména v jeho urbanistických projevech, bylo kritické, a to ještě dříve než i k nám dolehla ozvěna postmodernistických teorií. Jeho charakterizování moderního urbanismu jako kompozice hmot ve volném neutrálním prostoru poukazovalo na oslabení identity konkrétních míst, z lidské perspektivy vnímaných urbánních situací a jejich sociálních a kulturních významů (jak to poprvé formuloval ve statích uveřejněných právě v tomto časopise). Tyto opomíjené aspekty pak našel v knize Christiana Norberga-Schulze Genius Loci, na jehož překladu se podílel. (Tento náš společný překlad paradoxně kvůli svému nemarxistickému pojetí nejdříve koloval jako samizdat, než mohl v 90. letech vyjít oficiálně.)
Pavel Halík pak své urbanistické úvahy rozvinul v dalších publikacích, jako byla kniha Architektura a město z roku 1996 nebo skripta Morfologie města. Bylo mi ctí, že jsem s ním na nich mohl spolupracovat, stejně jako na překladu knihy Kennetha Framptona Moderní architektura - kritické dějiny, nebo na reflexi domácí tvorby v knize Česká architektura 1989 – 1999. Pavel Halík byl ale také autorem desítek odborných recenzí právě dokončených staveb, jež publikoval v našich architektonických časopisech. Jeho interpretace a hodnocení vynikaly vždy přesností formálního rozboru i schopností vidět stavbu v širším kontextu jak kulturního vývoje, tak konkrétní urbánní situace. Hluboký vhled do dějin moderní architektury mu umožňoval nacházet souvislosti napříč časem a přesně diagnostikovat místo hodnocené stavby v souřadnicích mezinárodní tvorby. V jeho textech o současné architektuře bychom asi nenalezly mnoho příkrých odsudků, objekty svého zájmu si volil spíše tak, aby na nich mohl ukázat pozitivní východiska, neboť architekturu miloval a její osud mu ležel na srdci. Pavel Halík žil architekturou, přemýšlením o ní a rozmluvami o ní. Naší veřejné debatě o architektuře proto bude jeho názor a hlas velmi chybět.
Pavel Halík si začal svůj pohled na vývoj architektury utvářet v polovině 60. let, v době, kdy česká – a tehdy samozřejmě zároveň i československá – architektura se již plně znovuzapojila do moderního proudu. Pavel Halík vždy s respektem hovořil o svých modernistických učitelích. Jeho pozdější skvělý přehled kánonické Le Corbusierovy knihy Za novou architekturu byl jeho tributem zakladatelské generaci moderní architektury. Stejně tak záslužným činem byla jeho důkladná a sžíravá analýza vynuceného přerušení moderního vývoje u nás historizující sorelou, kterou včlenil do svého pojednání o české architektuře 50. let (v Dějinách českého výtvarného umění, sv. 5). Přesto jeho hodnocení modernismu, zejména v jeho urbanistických projevech, bylo kritické, a to ještě dříve než i k nám dolehla ozvěna postmodernistických teorií. Jeho charakterizování moderního urbanismu jako kompozice hmot ve volném neutrálním prostoru poukazovalo na oslabení identity konkrétních míst, z lidské perspektivy vnímaných urbánních situací a jejich sociálních a kulturních významů (jak to poprvé formuloval ve statích uveřejněných právě v tomto časopise). Tyto opomíjené aspekty pak našel v knize Christiana Norberga-Schulze Genius Loci, na jehož překladu se podílel. (Tento náš společný překlad paradoxně kvůli svému nemarxistickému pojetí nejdříve koloval jako samizdat, než mohl v 90. letech vyjít oficiálně.)
Pavel Halík pak své urbanistické úvahy rozvinul v dalších publikacích, jako byla kniha Architektura a město z roku 1996 nebo skripta Morfologie města. Bylo mi ctí, že jsem s ním na nich mohl spolupracovat, stejně jako na překladu knihy Kennetha Framptona Moderní architektura - kritické dějiny, nebo na reflexi domácí tvorby v knize Česká architektura 1989 – 1999. Pavel Halík byl ale také autorem desítek odborných recenzí právě dokončených staveb, jež publikoval v našich architektonických časopisech. Jeho interpretace a hodnocení vynikaly vždy přesností formálního rozboru i schopností vidět stavbu v širším kontextu jak kulturního vývoje, tak konkrétní urbánní situace. Hluboký vhled do dějin moderní architektury mu umožňoval nacházet souvislosti napříč časem a přesně diagnostikovat místo hodnocené stavby v souřadnicích mezinárodní tvorby. V jeho textech o současné architektuře bychom asi nenalezly mnoho příkrých odsudků, objekty svého zájmu si volil spíše tak, aby na nich mohl ukázat pozitivní východiska, neboť architekturu miloval a její osud mu ležel na srdci. Pavel Halík žil architekturou, přemýšlením o ní a rozmluvami o ní. Naší veřejné debatě o architektuře proto bude jeho názor a hlas velmi chybět.
Petr Kratochvíl
0 komentářů
přidat komentář
