Věž bych dnes nestavěl jinak, říká milovník high-techu Aulický

Praha – Pokud by žižkovská televizní věž měla stát opět na stejném místě v Mahlerových sadech, nenavrhoval by ji její autor Václav Aulický v podstatě jinak. Navzdory tomu, že se projektem věže začínal zabývat v normalizačních letech, kdy svobodná tvorba byla téměř nemožná. Aulický se ale věnoval často spojovým stavbám, vysílačům či telefonickým ústřednám, kde hlavní není architektura, ale technologie. Jistou daní za možnost uplatnění v 70. a 80. letech je ale digitalizace, a tedy krátká životnost původních analogových technologií, které už neslouží. Telefonní ústřednu v Dejvicích jsem oželel, ale Transgas mě bolí, řekl Aulický, který slaví 75. narozeniny, v rozhovoru s ČTK.

Přestože má za sebou mnoho jiných staveb včetně nejznámějšího vysílače, v souvislosti s Transgasem se o něm mluví dnes nejčastěji. Soubor staveb stát odmítl chránit jako památku a jeho dnešní majitel zahájil jeho demolici. Aulický dnes Transgas označuje za své dítě, k jeho stavbě se dostal jako k mnoha svým projektům náhodou, říká.

"Když se ptali Ringo Starra, jak se dostal k Beatles, říkal: Neudělal jsem pro to nic, akorát, když to šlo okolo, řekl jsem 'ano'. Protože v životě hrají velkou roli okolnosti a náhody," říká architekt na dotaz, zda si stavby, které ideologicky tolik nepodléhaly schvalovacím procesům strany, vybíral záměrně. Jednou okolností, která ho v životě pozitivně ovlivnila, bylo setkání s pozdější manželkou, kterou si vzal již za studií. Je také architektka a jsou spolu dosud. Proto po škole, když se blížil nástup na povinnou vojnu, nastoupil do Vojenského projektového ústavu.

"Zjistil jsem, že při troše štěstí si Vás vezmou během vojny zpátky do projekce. Odvedli mě do Trutnova a za pár týdnů jsem dostal příkaz pracovat v Praze jako vojín projektant," vzpomíná. Snažil se prý tehdy příliš neprovokovat, aby vojnu nedostal "natvrdo" a daleko od domova. Účastnil se soutěží a získal první úspěchy.

A když se začal plánovat tranzitní plynovod přes Československo ze Sovětského svazu, spojil se VPÚ s Plynoprojektem, kde již architekti Jindřich Malátek a Ivo Loos vyhráli soutěž na plynárenský dispečink. "Svedla nás dohromady okolnost a začali jsme pracovat na projektu tranzitního plynovodu." Stejně jako ve spojových stavbách ani tady nešlo primárně o ty domy, to byl zlomek investice proti stavbě plynovodu.

"Tak se narodil areál tranzitního plynovodu, který je odbornou veřejností označován za přechod mezi brutalismem a high-techem a teď se bourá....Třeba to koupí někdo, kdo to nebude chtít bourat. Ale je to pro mě naděje velmi malá," říká architekt, který osud stavby bedlivě sleduje. Těší ho zájem o ni zejména ze strany mladých lidí.

Aulický ale je velkým příznivcem technologického vývoje a chápe, že ekonomicky uvažující a ambiciózní investor dům, který nesplňuje současné normy a nevyhovuje jeho záměrům, nechce. Stavby s jednou a jasnou funkcí po její ztrátě musejí hledat novou náplň a zároveň je třeba u nich nahradit všechny zastaralé technologie.

"Žižkovská věž se také nestavěla pro to, aby byla velká nebo měla vyhlídku, ale aby se mohlo vysílat. Kdyby dnes někdo její funkci nahradil něčím jiným, k čemu by byla?" ptá se její autor sebekriticky. Připomíná ale, že televizní vysílání je pouze dílčí náplní věže, větší část slouží přenosu rozhlasových stanic velmi krátkých vln či signálu mobilní telefonní sítě. S tím prozíravě počítali již její autoři. "Věděli jsme, že radiotelefony přijdou, přeci jen k nám nějaké informace ze Západu přišly," směje se Aulický.

Pokud někteří označují vysílač či Transgas za high-tech architekturu, Aulický jako největší příklad high-tech vnímá stanici ISS na oběžné dráze. "Její autoři se musejí postarat o to, aby nějakých pět lidí mohlo i dva roky ve vesmíru žít, jíst, spát, chodit na záchod, řeší všechno, co každý architekt u každého domu - ale k tomu ještě ve vakuu," říká tvůrce, který je podle svých slov postižený civilizací. "Fandím civilizaci, myslím, že civilizace není zhoubný nádor, myslím, že lidé dostali rozum proto, aby šli dopředu. Sice se občas vymlátí, ale jdou dopředu a když je nouze, tak si pomůžou. A jednou budou na Marsu města, to je jistý," uvažuje.