Den architektury v Červeném Kostelci
Prezentování výsledků týdenního studentského workshopu
První říjnový víkend se po celé republice uskutečnila více než stovka akcí, které spojovalo jediné téma – architektura. Občané desítek českých měst se mohli společně s architekty, historiky a místními patrioty dostat na běžně nepřístupná místa a na každodenní prostranství se podívat ve zcela nové perspektivě. Za organizací již čtvrtého ročníku Dne architektury stojí občanské sdružení Kruh vedené Marcelou Steinbachovou.
Počet vesnic a měst se každým rokem rozšiřuje a jedním z nováčků, kam se mohli obyvatelé vydat společně s architekty na objevnou cestu, byl také osmitisícový Červený Kostelec. Nejednalo se však o úplnou premiéru. Spoluorganizátorem akce byl totiž kromě místního rodáka Vratislava Ansorge, také náchodský architekt Viktor Vlach, který tu společně s libereckou školou zorganizoval již třetí ročník svého “kočovného workshopu po náchodském regionu“. Letošní načasování se nešťastně krylo se začátkem školního roku na řadě univerzit, což zapříčinilo, že se nakonec zúčastnila statečná pětice studentů z architektonických fakult v Brně, Praze a Liberci. Mirka Baklíková, Roman Ehl, Tomáš Hejzlar, Martin Jirka a Tamara Staňková získali díky příspěvku městského zastupitelstva k užívání podkroví vily Háčko a k dispozici jim kromě Viktora Vlacha byl také Jan Kafka a Michal Brand z Okrašlovacího spolku Kostelec, Vratislav Ansorge a Radek Suchánek ze školy architektury v Liberci. Úvod týdne se odehrával ve znamení prohlídek celého města, poznávání okrajových částí i opomíjených koutů v centru. Ve středu odpoledne se pak uskutečnila společná procházka po kosteleckých skvostech s architektkou Vladimírou Paterovou (Národní památkový ústav), Otto Hepnarem (vedoucí muzejního depozitáře) a Markem Wajsarem (městský architekt). Po středeční procházce si každý ze studentů vyhlédl dvě až tři lokality, jimž by se chtěl hlouběji zabývat a následně představit svůj projekt na závěr workshopu při nedělní procházce v rámci Dne architektury.
V neděli odpoledne se před městským úřadem sešlo přes osm desítek zájemců, kteří se z hlavního náměstí (křižovatky) vypravili na tříkilometrový okruh se čtrnácti zastávkami, kde byly představeny projekty, které vznikly během týdenního workshopu. Spíše než o představení konkrétních projektů, šlo o příležitost zastavit se na neuralgických bodech města a zapříst diskuzi o jejich dalším osudu.
1) Kulturní kout – procházka začala u základní školy na ulici Komenského, kde se paní Radka Šimková z místní umělecké školy se svými žáky posledního půl roku věnovala událostem spojeným s bouráním objektu Sazky, novou náplní opuštěné textilní továrny Tepna (Abeles) a malováním nových domů, které by městu prospěly. Nespoutaná dětská představivost neměla formální, měřítkové ani barevné zábrany a napomohla k uvolnění atmosféry, aby obyvatelé nebrali projekty doslovně, ale přistoupili k diskuzi a otevřeli se různým názorům. Největší úspěch u publika sklidila vinotéka ve tvaru obří lahve, kde nebyla opomenuta vyhlídka pod korkovou zátkou ani archivní sklep na dně lahve.
2) Amfiteátr – první vážnější zastavení bylo v prostředí lesoparku pod hřbitovem, kde se každoročně na konci srpna koná mezinárodní folklorní festival, kam se sjížději soubory z celého světa. Martin Jirka se rozhodl tuto událost podpořit tím, že účinkujícím nabídl odpovídající zastřešenou scénu s nejnutnějším zázemím. Jednoduchá dřevěná konstrukce se nálevkovitě otevírá směrem k divákům posedávajícím v zatravněném svahu.
3) Viktorka – přestože Božena Němcová v Červeném Kostelci pobývala necelý půlrok, je jí věnováno celé muzeum, za nímž se v zahradě nachází hrob Viktorie Židové, která posloužila jako předloha postavy Viktorky v knize Babička. Mirka Baklíková se rozhodla místo za domem zpřístupnit a více zatraktivnit. Jejím zásah spočíval v nahrazení nevzhledné informační tabule, pokácení keře bránícího přístupu na zahradu, vysázení živého plotu a vydláždění plochými kameny.
4) Mrakodrap – tak jako řada měst musí se i Červený Kostelec smířit s odlivem textilního průmyslu za levnějším prací do Asie. Důsledkem toho vznikl na východním okraji města opuštěný areál textilky Tepna, přičemž se již začalo s demolicí některých objektů, ale nejhodnotnější budova “mrakodrapu“ stále vzdoruje a Tamara Staňková navrhla objekt s ohromnou plochou 1000 m² na podlaží zachovat a zaplnit funkcemi. Přestavbou mrakodrapu na nemocnici, hotel nebo obchodní centrum se již v předchozích měsících bavily děti umělecké školy. Jejich odzbrojující plány byly rovněž představeny a měly posloužit k zamyšlení, že když už jednou vznikla kvalitní stavba, tak je škoda ji zbourat.
5) Infosystém – vyřešit svízelný dopravní uzel na hlavním náměstí by vyžadovalo více než jednotýdenní práci, proto se Mirka Baklíková rozhodla začít se sjednocením a omezením počtu informačních tabulí odkazujících na turistické pozoruhodnosti i místní živnostníky. Začala nápisy v dlažbě před jednotlivými významnými objekty, které by propojila do uceleného okruhu.
6) Nádraží – autobusové nádraží společně s tržnicí a parkem zabírá rozlohu přesahující jeden hektar. Strategická parcela v centru doslova plýtvá cennou plochou. O travnaté, dlážděné a vyasfaltované plochy je nutné neustále pečovat, přičemž místo může mít daleko větší přínos. Martin Jirka srovnávací metodou nabídl různé alternativy zastavění i optimalizace využití autobusového nádraží. Řešení celého městského bloku by mělo být spíše jednosemestrálním zadáním bakalářské nebo diplomové práce, ale na začátek postačí, když si co nejvíce lidí uvědomí, že tu není něco v pořádku.
7) Předprostor – na ulici 5. května stojí bok po boku dvojice supermarketů. Katalogové projekty komunistických a porevolučních prodejních hal povznesení městského prostředí příliš neprospívají. Obří parkoviště i nedořešené pěší komunikace celou situaci dále znesnadňují. Místním obyvatelům pro nákup potravin mnoho jiných variant nedostává. Roman Ehl se pokusil drobnými zásahy intervenovat ve prospěch pěších. Projektem letního kina na parkovišti před supermarketem chtěl zároveň poukázat, že přes noc zeje velká zpevněná část v centru města prázdnotou.
8) Meziblok – dalším územím, které si Roman Ehl vybral, bylo nedaleké sídliště panelových domů, kde se zaměřil na meziprostory plné zaparkovanými auty a přístřešky pro kontejnery. Roman využil přirozený sklon terénu, aby automobily s popelnicemi umístil pod terén. Tím uvolnil meziblok ve prospěch zeleně, hřišť a odpočinkových zón.
9) Pekárna – na příjezdové cestě do centra se za hospicem nachází objekt pekárny, která již z dálky láká svou vůní. Stísněné podmínky však neumožňují zaparkovat ani zde v klidu posvačit čerstvé pečivo. Přitom by šlo všechno zařídit několika drobnými zásahy, které nám opět na svých kresbách představily děti z místní umělecké školy.
10) Stadion – ulice Palackého je zakončena sportovním areálem s házenkářským hřištěm, tenisovými kurty, sportovní halou a především fotbalovým hřištěm, které však od ulice dělí vysoký plechový plot. Mirka Baklíková přišla s návrhem vyměnit neprůhlednou stěnu za transparentní plot, který by tolik neodděloval sportoviště od zbytku města. Ihned vyvstaly argumenty, že by tím pořadatelé utkání přišli o platící diváky. Organizovaný fotbal v Červeném Kostelci sice těží ze své stoleté tradice, ale v současnosti hraje krajský přebor a hlavní zdroj příjmu mu nejspíš plyne z prodeje občerstvení. Přitom každý zápas je ve městě také společenskou událostí a nikdo by neměl chtít zůstat za plotem mimo dění.
11) Bulvár – ulice Palackého vedoucí z centra ke sportovnímu areálu na západě má velkorysé proporce městské třídy, avšak rozdrobená zástavba rodinných domů působí dojmem návsi nebo rozšířením předzahrádky. Stávající profil ulice příliš nedovoluje její obývání, a proto Tomáš Hejzlar vytvořil zklidněnou obytnou zónu, kde jsou chodníky a silnice spojeny v jednu plochu a středový zelený pás doplňují sportoviště, odpočinkové zóny a nově vysázená kaštanová alej. Navíc se mu podařilo umně schovat sběrné kontejnery, které jsou dnes umístěny v nevzhledných dřevěných ohradách.
12) Tyrš – na trojúhelníkovém náměstí, kde se sbíhají ulice Zítkova a Langrova navrhla Tamara Staňková umístit sochu spoluzakladatele Sokola Miroslava Tyrše, čímž chtěla stvrdit jméno náměstí a betonovým bazénem obklopujícím Tyršovu sochu chtěla uctít pionýry skateboardingu, kteří se v Kostelci začali objevovat v 80. letech. Pokud by experiment se skateparkem nevyšel, měla Tamara v záloze variantu naplnit bazén vodou a vytvořit náves s rybníkem a husami. Betonová varianta je nejspíš příliš radikální, ale nějakou proměnou by mělo Tyršovou náměstí projít. Pro začátek bude stačit přejenováním jedné z ulic na Fügnerovu, aby se uctil také druhý ze spoluzakladatelů Sokola.
13) Cesta do lesa – podivně se zalamující zkratka vedoucí ze středu města přes výrobní areál do klidu zeleně. Člověk si už myslí, že cesta nikam nevede, ale za ostrým rohem pokračuje dále. Využívají jí především místní, ale je zde namalována turistická značka. Mirka Baklíková se rozhodla tuto červenou značku převést do enormního měřítka. Výmalba cesty i přilehlých stěn průmyslových hal napomůže kultivaci neutěšeného území a zároveň vtipnou formou napomůže v orientaci zbloudilých turistů.
14) Žižkův sbor – na závěr společné procházky městem jsme zavítali do interiéru kostela, kde Tomáš Hejzlar ukázal jak málo stačí, aby se z meziválečného kostela opět stal důstojný sakrální prostor. Přitom stačí jen odstranit pozdější nánosy, nově vymalovat a sjednotit umělé osvětlení.
V kostele jsme zakončili naší dvouhodinovou cestu a vrátili se k tržnici u autobusového nádraží, kde v provizorní kavárně pokračovala diskuze s občerstvením, mobilní knihovnou, galerií a dětským koutkem. Kromě pěti účastníků workshopu a organizátorů Dne architektury v Červeném Kostelci se procházky zúčastnilo dalších 88 zájemců z řad místních i přespolních. Všem ještě jednou díky za příjemné nedělní odpoledne a již nyní se těšíme, do jakého města zavítá Viktor Vlach se svým “kočovným workshopem“ v příštím roce (pokud bude mít hlavní iniciátor dost sil). Zatím si můžeme být jistí pouze tím, že neopustíme náchodský region.
Počet vesnic a měst se každým rokem rozšiřuje a jedním z nováčků, kam se mohli obyvatelé vydat společně s architekty na objevnou cestu, byl také osmitisícový Červený Kostelec. Nejednalo se však o úplnou premiéru. Spoluorganizátorem akce byl totiž kromě místního rodáka Vratislava Ansorge, také náchodský architekt Viktor Vlach, který tu společně s libereckou školou zorganizoval již třetí ročník svého “kočovného workshopu po náchodském regionu“. Letošní načasování se nešťastně krylo se začátkem školního roku na řadě univerzit, což zapříčinilo, že se nakonec zúčastnila statečná pětice studentů z architektonických fakult v Brně, Praze a Liberci. Mirka Baklíková, Roman Ehl, Tomáš Hejzlar, Martin Jirka a Tamara Staňková získali díky příspěvku městského zastupitelstva k užívání podkroví vily Háčko a k dispozici jim kromě Viktora Vlacha byl také Jan Kafka a Michal Brand z Okrašlovacího spolku Kostelec, Vratislav Ansorge a Radek Suchánek ze školy architektury v Liberci. Úvod týdne se odehrával ve znamení prohlídek celého města, poznávání okrajových částí i opomíjených koutů v centru. Ve středu odpoledne se pak uskutečnila společná procházka po kosteleckých skvostech s architektkou Vladimírou Paterovou (Národní památkový ústav), Otto Hepnarem (vedoucí muzejního depozitáře) a Markem Wajsarem (městský architekt). Po středeční procházce si každý ze studentů vyhlédl dvě až tři lokality, jimž by se chtěl hlouběji zabývat a následně představit svůj projekt na závěr workshopu při nedělní procházce v rámci Dne architektury.
V neděli odpoledne se před městským úřadem sešlo přes osm desítek zájemců, kteří se z hlavního náměstí (křižovatky) vypravili na tříkilometrový okruh se čtrnácti zastávkami, kde byly představeny projekty, které vznikly během týdenního workshopu. Spíše než o představení konkrétních projektů, šlo o příležitost zastavit se na neuralgických bodech města a zapříst diskuzi o jejich dalším osudu.
1) Kulturní kout – procházka začala u základní školy na ulici Komenského, kde se paní Radka Šimková z místní umělecké školy se svými žáky posledního půl roku věnovala událostem spojeným s bouráním objektu Sazky, novou náplní opuštěné textilní továrny Tepna (Abeles) a malováním nových domů, které by městu prospěly. Nespoutaná dětská představivost neměla formální, měřítkové ani barevné zábrany a napomohla k uvolnění atmosféry, aby obyvatelé nebrali projekty doslovně, ale přistoupili k diskuzi a otevřeli se různým názorům. Největší úspěch u publika sklidila vinotéka ve tvaru obří lahve, kde nebyla opomenuta vyhlídka pod korkovou zátkou ani archivní sklep na dně lahve.
2) Amfiteátr – první vážnější zastavení bylo v prostředí lesoparku pod hřbitovem, kde se každoročně na konci srpna koná mezinárodní folklorní festival, kam se sjížději soubory z celého světa. Martin Jirka se rozhodl tuto událost podpořit tím, že účinkujícím nabídl odpovídající zastřešenou scénu s nejnutnějším zázemím. Jednoduchá dřevěná konstrukce se nálevkovitě otevírá směrem k divákům posedávajícím v zatravněném svahu.
3) Viktorka – přestože Božena Němcová v Červeném Kostelci pobývala necelý půlrok, je jí věnováno celé muzeum, za nímž se v zahradě nachází hrob Viktorie Židové, která posloužila jako předloha postavy Viktorky v knize Babička. Mirka Baklíková se rozhodla místo za domem zpřístupnit a více zatraktivnit. Jejím zásah spočíval v nahrazení nevzhledné informační tabule, pokácení keře bránícího přístupu na zahradu, vysázení živého plotu a vydláždění plochými kameny.
4) Mrakodrap – tak jako řada měst musí se i Červený Kostelec smířit s odlivem textilního průmyslu za levnějším prací do Asie. Důsledkem toho vznikl na východním okraji města opuštěný areál textilky Tepna, přičemž se již začalo s demolicí některých objektů, ale nejhodnotnější budova “mrakodrapu“ stále vzdoruje a Tamara Staňková navrhla objekt s ohromnou plochou 1000 m² na podlaží zachovat a zaplnit funkcemi. Přestavbou mrakodrapu na nemocnici, hotel nebo obchodní centrum se již v předchozích měsících bavily děti umělecké školy. Jejich odzbrojující plány byly rovněž představeny a měly posloužit k zamyšlení, že když už jednou vznikla kvalitní stavba, tak je škoda ji zbourat.
5) Infosystém – vyřešit svízelný dopravní uzel na hlavním náměstí by vyžadovalo více než jednotýdenní práci, proto se Mirka Baklíková rozhodla začít se sjednocením a omezením počtu informačních tabulí odkazujících na turistické pozoruhodnosti i místní živnostníky. Začala nápisy v dlažbě před jednotlivými významnými objekty, které by propojila do uceleného okruhu.
6) Nádraží – autobusové nádraží společně s tržnicí a parkem zabírá rozlohu přesahující jeden hektar. Strategická parcela v centru doslova plýtvá cennou plochou. O travnaté, dlážděné a vyasfaltované plochy je nutné neustále pečovat, přičemž místo může mít daleko větší přínos. Martin Jirka srovnávací metodou nabídl různé alternativy zastavění i optimalizace využití autobusového nádraží. Řešení celého městského bloku by mělo být spíše jednosemestrálním zadáním bakalářské nebo diplomové práce, ale na začátek postačí, když si co nejvíce lidí uvědomí, že tu není něco v pořádku.
7) Předprostor – na ulici 5. května stojí bok po boku dvojice supermarketů. Katalogové projekty komunistických a porevolučních prodejních hal povznesení městského prostředí příliš neprospívají. Obří parkoviště i nedořešené pěší komunikace celou situaci dále znesnadňují. Místním obyvatelům pro nákup potravin mnoho jiných variant nedostává. Roman Ehl se pokusil drobnými zásahy intervenovat ve prospěch pěších. Projektem letního kina na parkovišti před supermarketem chtěl zároveň poukázat, že přes noc zeje velká zpevněná část v centru města prázdnotou.
8) Meziblok – dalším územím, které si Roman Ehl vybral, bylo nedaleké sídliště panelových domů, kde se zaměřil na meziprostory plné zaparkovanými auty a přístřešky pro kontejnery. Roman využil přirozený sklon terénu, aby automobily s popelnicemi umístil pod terén. Tím uvolnil meziblok ve prospěch zeleně, hřišť a odpočinkových zón.
9) Pekárna – na příjezdové cestě do centra se za hospicem nachází objekt pekárny, která již z dálky láká svou vůní. Stísněné podmínky však neumožňují zaparkovat ani zde v klidu posvačit čerstvé pečivo. Přitom by šlo všechno zařídit několika drobnými zásahy, které nám opět na svých kresbách představily děti z místní umělecké školy.
10) Stadion – ulice Palackého je zakončena sportovním areálem s házenkářským hřištěm, tenisovými kurty, sportovní halou a především fotbalovým hřištěm, které však od ulice dělí vysoký plechový plot. Mirka Baklíková přišla s návrhem vyměnit neprůhlednou stěnu za transparentní plot, který by tolik neodděloval sportoviště od zbytku města. Ihned vyvstaly argumenty, že by tím pořadatelé utkání přišli o platící diváky. Organizovaný fotbal v Červeném Kostelci sice těží ze své stoleté tradice, ale v současnosti hraje krajský přebor a hlavní zdroj příjmu mu nejspíš plyne z prodeje občerstvení. Přitom každý zápas je ve městě také společenskou událostí a nikdo by neměl chtít zůstat za plotem mimo dění.
11) Bulvár – ulice Palackého vedoucí z centra ke sportovnímu areálu na západě má velkorysé proporce městské třídy, avšak rozdrobená zástavba rodinných domů působí dojmem návsi nebo rozšířením předzahrádky. Stávající profil ulice příliš nedovoluje její obývání, a proto Tomáš Hejzlar vytvořil zklidněnou obytnou zónu, kde jsou chodníky a silnice spojeny v jednu plochu a středový zelený pás doplňují sportoviště, odpočinkové zóny a nově vysázená kaštanová alej. Navíc se mu podařilo umně schovat sběrné kontejnery, které jsou dnes umístěny v nevzhledných dřevěných ohradách.
12) Tyrš – na trojúhelníkovém náměstí, kde se sbíhají ulice Zítkova a Langrova navrhla Tamara Staňková umístit sochu spoluzakladatele Sokola Miroslava Tyrše, čímž chtěla stvrdit jméno náměstí a betonovým bazénem obklopujícím Tyršovu sochu chtěla uctít pionýry skateboardingu, kteří se v Kostelci začali objevovat v 80. letech. Pokud by experiment se skateparkem nevyšel, měla Tamara v záloze variantu naplnit bazén vodou a vytvořit náves s rybníkem a husami. Betonová varianta je nejspíš příliš radikální, ale nějakou proměnou by mělo Tyršovou náměstí projít. Pro začátek bude stačit přejenováním jedné z ulic na Fügnerovu, aby se uctil také druhý ze spoluzakladatelů Sokola.
13) Cesta do lesa – podivně se zalamující zkratka vedoucí ze středu města přes výrobní areál do klidu zeleně. Člověk si už myslí, že cesta nikam nevede, ale za ostrým rohem pokračuje dále. Využívají jí především místní, ale je zde namalována turistická značka. Mirka Baklíková se rozhodla tuto červenou značku převést do enormního měřítka. Výmalba cesty i přilehlých stěn průmyslových hal napomůže kultivaci neutěšeného území a zároveň vtipnou formou napomůže v orientaci zbloudilých turistů.
14) Žižkův sbor – na závěr společné procházky městem jsme zavítali do interiéru kostela, kde Tomáš Hejzlar ukázal jak málo stačí, aby se z meziválečného kostela opět stal důstojný sakrální prostor. Přitom stačí jen odstranit pozdější nánosy, nově vymalovat a sjednotit umělé osvětlení.
V kostele jsme zakončili naší dvouhodinovou cestu a vrátili se k tržnici u autobusového nádraží, kde v provizorní kavárně pokračovala diskuze s občerstvením, mobilní knihovnou, galerií a dětským koutkem. Kromě pěti účastníků workshopu a organizátorů Dne architektury v Červeném Kostelci se procházky zúčastnilo dalších 88 zájemců z řad místních i přespolních. Všem ještě jednou díky za příjemné nedělní odpoledne a již nyní se těšíme, do jakého města zavítá Viktor Vlach se svým “kočovným workshopem“ v příštím roce (pokud bude mít hlavní iniciátor dost sil). Zatím si můžeme být jistí pouze tím, že neopustíme náchodský region.
0 komentářů
přidat komentář
