Krematoria v meziválečném Československu

Publisher
Markéta Svobodová
16.01.2007 00:10

Krematoria v meziválečném Československu
Historie a vývoj architektonického typu
Pardubice - pokus o první české krematorium
Krematoria v Ostravě, Nymburce, Mostě a Plzni
Brno - pokus o nový stavební typ
Spory o pražské krematorium
Arnošt Wiesner – O stavbě krematoria (1928)

Historie a ideový obsah architektonického typu krematoria
Hybnou sílu kremačního dění, jehož důležitým článkem se stala organizovaná sdružení stoupenců žehu a jejich mezinárodní spolupráce, je nutné hledat v evropském národnostním hnutí let 1850-70. Vlna romanticismu měla vliv i na první typy krematorií, např. v Itálii po sjednocení země opakují nejčastěji model antického chrámu a ve Velké Británii se budují v novogoticko-sakrálním stylu. Do vývoje těchto staveb začaly poprvé zasahovat německé úřady. Po stavebnících a architektech požadovaly, aby se nový stavební typ nepřizpůsoboval sakrální architektuře, díky tomu vzniklo v Německu několik úspěšných projektů, např. krematorium v Drážďanech (1911) od Fritze Schumachera.

Zastánci žehu užívali k propagaci svých myšlenek argumenty humanistické, idealistické, politické, estetické i národohospodářské. Levicově laděné proklamace spolku Die Flamme zněly: "Proletářsky žít, proletářsky zemřít a v souladu s kulturním pokrokem se nechat zpopelnit!" (1) Žeh je propagován jako něco moderního, co jde ruku v ruce s racionální vědou, a krematorium je stavbou účelnou, sloužící větší hygieně, čistotě a zdraví. Takto žeh u nás prezentovalo např. sokolské hnutí. Národohospodářské argumenty poukazovaly na relativní levnost a také důležitý fakt, že krematorium nezabere tolik místa jako hřbitovy. Idealistická stanoviska jsou zásadně proti katolické církvi. Kremace se měla svým způsobem stát symbolem kulturního boje proti tradici a katolicismu, jejím úkolem bylo vysvobození těla z věčné moci církve. Ke spalování mrtvých se nestavěly negativně pouze některé nekatolické církve nebo v Československu nově vzniklá reformovaná katolická Církev československá, s níž český spolek Krematorium dokonce přímo spolupracoval. (2)

Architektonický vývoj krematoria
Koncepce vnitřního architektonického prostoru krematorií se vyvinula ze tří typů: antického chrámu, jednolodní baziliky a centrální sakrální stavby. První realizované krematorium v Miláně kopírovalo uzavřený vnitřní prostor antického chrámu. Jádro stavby netvořila obřadní síň, ale žároviště, ke kterému se po pravé straně přimykala čekárna a po levé umrlčí komora. Obřadní síň nahrazoval otevřený sloupový prostor připomínající svou funkcí peristyl antických chrámů. Prostorové řešení krematoria v Miláně bylo brzy podrobeno kritice, neboť pozůstalí se téměř stávali svědky zpopelňování. Stavebníci se napříště snažili, aby vzhledem k zachování pietnosti každé krematorium obsahovalo obřadní síň, čímž se tento typ stavby přiblížil křesťanskému chrámu a kapli. Ústředním vnitřním prostorem stavby se stala obřadní síň s vyvýšenou zpěváckou tribunou nad vchodem nebo nad katafalkem. Kolem síně byly seskupeny zpočátku jen čekárna a místnost pro kněze, později přibyly další (kancelář, výdej uren aj.). Proti vchodu do obřadní síně umístěný katafalk sloužil k vystavení rakve, která po vykonaném obřadu zajela do zadních prostorů - zde se nalézalo peciště a jiné technické místnosti. Žároviště se projektovala buď na úrovni obřadní síně nebo pod zemí. První pece se podobaly plynárenským retortám, ale s otvorem pro přístup vzduchu. Pozdější typ - žáruvzdorné generátorové topení, jež vynalezl ing. B. Siemens v roce 1878, byl nejrozšířenější, zdokonalením tohoto typu se stala pec ing. R. Schneidra z roku 1892. Vytápění koksem pak v třicátých letech 20. století nahradil svítiplyn podle patentu americké společnosti Surface Combudtion Co.

Snahy o vybudování českého krematoria na území Rakousko-Uherska
Rigorózní habsburská monarchie opírající se o katolickou církev nebyla stavbám krematorií nakloněna, přitom ale nebránila občanům, aby nechávali mrtvá těla zpopelňovat v krematoriích mimo svá území. Na půdě Rakousko-Uherska došlo k ustanovení spolku Die Flamme v roce 1885, ten pak podnítil vznik spolku v Čechách. Výjimečnou postavou v historii českého kremačního hnutí byl Vojtěch Náprstek - v r. 1881 se stal členem městské rady pražské a kromě jiného prosazoval i uzákonění fakultativního pohřbu žehem. V r. 1883 a znovu pak 1888 navrhoval vybudovat krematorium v Praze. Společnost, která by se zabývala speciálně touto záležitostí, založila jiná osobnost - pražský městský hygienik MUDr. Jindřich Záhoř. Činnost Společnosti pro spalování mrtvol spočívala především v propagování žehu formou přednášek a vydávání publikací, čímž připravila půdu nové organizaci, která se začala orientovat na praktickou stránku věci.

První soutěž na projekt krematoria v Praze zorganizovala Společnost pro spalování mrtvol v r. 1902. Podmínky k soutěži vypracoval vrchní městský hygienik ing. Čížek. Zasláno bylo pouze pět návrhů a uděleny dvě druhé ceny: Pavlu Janákovi a Janu Šachlovi (3). Návrh Pavla Janáka, tehdy dvacetiletého studenta Českého vysokého učení technického, pohybující se mezi doznívajícím historismem a modernou, byl v r. 1904 přepracován (4). V té době společnost pronajala pozemek před obecním hřbitovem na Olšanech. Ani tento návrh však nedošel k realizaci, neboť Okresní hejtmanství v Žižkově zamítlo živnostenské povolení ke spalování mrtvol.
Po XIV. Světovém kongresu Volné myšlenky uskutečněném v r. 1907 v Praze byl r. 1909 ustanoven jako samostatná sekce tohoto sdružení Krematorium - spolek pro spalování mrtvých. Úzké spojení s anarchisticky zaměřenou Volnou myšlenkou nenechává na pochybách, že v počátcích nešlo jen o prosazování idejí novodobého spalování. Dokladem může být samotná osobnost divadelního režiséra Jaroslava Kvapila, tehdejšího předsedy spolku (člen protihabsburského odboje, mafián, velmistr lóže Jan Ámos Komenský ad.). Po ustanovení Československé republiky se Kvapil stává členem Ústavodárného shromáždění, kde prosazuje uzákonění pohřbu žehem (tzv. "LEX KVAPIL" schválen v r. 1919).
Do období před 1. sv. válkou spadá ideová soutěž na návrh nového hřbitova v Praze z r. 1912, která počítala i s vybudováním krematoria. (5) V soutěži získal první cenu návrh Richarda ryt. Klenky z Vlastimilů. Mezi nejvyspělejší projekty patřily návrhy modernistů Jaroslava Rösslera, Antonína Engla a Otakara Novotného. Z jinak velkorysého plánu však opět sešlo. Z r. 1912 pochází také Hofmanův projekt pro Ďáblice, který obsahoval pravděpodobně i expresionisticky řešené krematorium. Pro nedostatek prostředků však byla z celého projektu realizována pouze zeď a vedlejší brána (1912-14).
V r. 1919 se druhým předsedou spolku stává ing. František Mencl (1879-1960), stavební rada hl. m. Prahy a odborník na mostní stavitelství. Také jeho cesta do spolku vedla přes Volnou myšlenku. S jeho osobou se dostal do kremačního hnutí renomovaný stavební specialista, který bděl téměř nad každou soutěží a stavbou. Píše odborné stati a články o architektuře krematorií, v r. 1919 vydává spis Evropská krematoria, kde publikuje veškeré dostupné informace o tomto stavebním typu. Přichází s plánem soustavného budování českých krematorií na principu půjček obcím na nižší úrok. Stará se o pořádání veřejných výstav a vykonává přednášky po celé republice, je rovněž jedním z iniciátorů mezinárodní organizace, která byla pod názvem Mezinárodní kremační federace ustanovena v Londýně.

Liberec - první krematorium v Československu

Prvního uskutečnění stavby krematoria se i přes aktivní snahy Spolku pro spalování mrtvol a spolku Krematorium podařilo dosáhnout městu Liberec (Reichenberg), kde pracovala jedna z nejaktivnějších poboček spolku Die Flamme řízeného z Vídně. Městská rada zde byla nakloněna myšlence spalování již od r. 1898, Místodržitelství v Praze však stavbu nechtělo povolit. V prosinci 1913 město vypsalo na projekt soutěž. První cenu porota neudělila, druhou získaly návrhy architekta Rudolfa Scholze a Josefa Schida. Třetí cenu získal za návrh Feuerburg drážďanský architekt Rudolf Bitzan, jehož projekt si místní pobočka Die Flamme vybrala. Základní kámen byl položen v r. 1915 a stavba dokončena r. 1917 (6).
Liberecké krematorium, umístěné na vyvýšené plošině nad městem, zhmotňuje ve své architektuře především romantické říšskoněmecké ideály. Romantická idea, vystihující charakter stavby, se objevuje již v umístění a názvu projektu Feuerburg. Ohnivý hrad, jehož předobrazem se stal vítězný orel, se měl tyčit na hoře Monstransberg jako nedobytná pevnost. Celá koncepce krematoria byla architektem pojata slavnostně a symbolicky. Dodnes upoutá u budovy masivní vstup se dvěma egyptsky monumentálními sloupy a po obou stranách abstrahovanými postavami strážců, kteří připomínají kresby hlídačů fantaskního hradu z Kotěrovy ilustrace k Povídce o černém rytíři (1902). Bitzanovi strážci chrámu jsou spíše náhrobní stély než plastiky. Polovinu těla jim zakrývají štíty s animalistickými symboly v kruhu: sova, had, lev, orel. Křídla strážců jsou stylizována do podoby ptáků - orlů - symbolu Německé říše, atributu síly a vítězství. Tytéž prvky nalezneme na architektonicky mnohem zajímavějším drážďanském krematoriu od Fritze Schumachera.

1) Helmut Weihsmann, Das Rote Wien: Sozialdemokratische Architektur und Kommunalpolitik, 1919-1934, Wien 1985, s. 243.
2) Markéta Svobodová, Architektonický vývoj sakrálních staveb církve československé husitské ve 20. - 40. letech 20. století, in: SYNESIS. Sborník Mikulovského centra pro evropskou kulturu, sv. 2., Brno 2006.
3) Jan Nekvasil, Pražská krematoria a pohřeb žehem vůbec, Praha 1946.
4) Projekt krematoria Společnosti pro spalování mrtvol in: AA NTM pozůstalost Pavla Janáka, fond 85, č. 2/6.
5) Kritika na celou soutěž in: Otakar Novotný, Styl IV, 1912, s. 283.
6) F. Rüchter, Feuerhalle - Urnenhain in Reichenberg, Reichenberg 1928. - Projekt a plány krematoria uloženy in: SOA Liberec, sign. K/2.