Architektonické školství - Helena Jiskrová

> Úvodní referát > Záznam diskuse Názory diskutujících: > Yvette Vašourková > Jakub Kynčl > Ladislav Lábus > Emil Přikryl > František Sedláček > Aleš Student > Jiří Suchomel

Reakce vyzvaných osobností: > Mirko Baum > Karel Doležel > Helena Jiskrová > Ivan Koleček > Miroslav Masák > Alois Nový > Petr Pelčák > Marian Zervan

---

Byla jsem neočekávaně vyzvána panem redaktorem Koryčánkem k reakci na texty červnové ostravské debaty o českém architektonickém školství. Jedním textem byl jeho stimulující úvodník, jak jej přednesl v úvodu diskuse u kulatého stolu, druhým textem byl (zkrácený) záznam živé debaty účastníků.
Doposud jsem se nějakým celistvým návodem na "školení" nezaobírala, mám jen několikeré zkušenosti v roli učitele, a tak pro mne není snadné se nějak vtipně či uceleně do běžící diskuse písemně zapojit. Tento text nechť je brán jako důkaz podpory vaší diskuse. I když mě záznam diskuse lákal ke spontánním poznámkám, z důvodu srozumitelnosti jsem se nakonec opřela o strukturu úvodního textu pana Koryčánka "Jak s českým architektonickým školstvím?"

Máme na čem stavět?

Česká republika není v jednoduché situaci, ale nemusí mít pocit, že je v evropském rámci v situaci špatné. Nové normy globální kompatibility akademického školství přinesly v řadě vyspělých evropských zemí spoustu nečekaných problémů. Národní státy, tak jak je dodnes vnímáme, mají historicky vybudovanou nabídku akademického vzdělání vyplývající z kulturně-ekonomických potřeb. Státem subvencované školy mají učební metody formované dějinnými potřebami tvorby, údržby, rozvoje či výboje (kolonie) správního území. Tak v zemích s velkými impulsy rozvoje území vždy vznikaly i nové potřeby vzdělávání odborníků, nové technologie, nové techniky. Koloniální mocnosti dnes ztratily sice svá světová území, ale jejich kulturní struktura, včetně školství, je v evropském měřítku stále silná a zajišťuje jim jakousi polohu nadřazenosti nad ostatními. To malým Evropanům způsobuje tzv. blbou náladu a živí v nich vyčerpávající úsilí o světovost.
Ale velké země Evropy se rychle mění ve svém národnostním složení, ztrácí národní státní charakter. Jak bude organizovaná správa státních infrastruktur, když národně kulturní zájmy ztratí svoji hnací a tvůrčí sílu? Budou evropské země spravovat odborníci speciálně národně školení, nebo budou zvaní odborníci globální, třeba z Asie? Kdo budou dobří správci a investoři? Bez dobrých investorů není dobrá architektura.
Velkorozměrný rozvoj ve všech světadílech je nyní v rukou multinárodního kapitálu. Ten se zabývá infrastrukturálními projekty v politicky výnosných lokalitách (olympiáda, naftová politika, poválečné výstavby, postkoloniální vpady do území Asie atd.), které jsou určené ke strategické kontrole glóbu. K takové práci se přihlásí velmi schopní jedinci s touhou po výzvě neznáma a napínavého dobrodružství. Vůbec jim nevadí, jací byli studenti a jestli jejich profesor byl přestárlý.
Běžný rozvoj v zemích Evropské unie se stále více dělí na zájmy obecní (podléhající národní správě) a regionální (multinárodní). Tyto regiony ale řídí moloch EU, kde většina aparátu ještě pracuje podle systémů vzniklých v národním hospodářství. Dá se předpokládat, že i národně klasicky školených odborníků s průměrným diplomem bude stále potřeba.

Duplicita českého systému.

V Nizozemí přinesla nedávná přestavba univerzit na dvoufázové studium problém akademické duplicity jak ve všech technických oborech, tak i v mnoha aplikovaných společenských vědách.
Zdejší HBO, vyšší odborné školy (ing. bakalář) - za trvání Československa zaniklé (pro oživení: na liberecké Vyšší stavební studoval Adolf Loos), v Německu známé jako Fachhochschule - vychovávaly pro stavebnictví tradičně odborníky především praktického zaměření, tedy především se znalostmi materiálu, provádění a řízení stavby. I umělecké akademie jsou v Nizozemí bakalářské studium.
Teď, kdy byly vysoké školy i technické univerzity povinny zavést v rámci dvoufázového studia studium bakalářské, nezbývá v boji o vlastní existenci bakalářským školám než zavádět naopak studium magisterské. A tak se dohadují, kdo má dějinné právo na univerzitní vzdělání a vydávání inženýrského titulu, v Nizozemí je to "ir.", v Německu "Dipl. Ing".
Duplicita není neznámý problém, zde vznikla zavedením kompatibility systému.
Určitě není bez práce založit novou školu, problém duplicity samotné možnosti vzdělání mi nepřipadá jako něco, co by tomu mělo bránit. Jiná věc je ovšem finanční stránka. Pokud je na všechny školy omezený rozpočet, tak je potřeba ho co nejefektivněji využít. Ovšem, zavedením nových škol se třeba ukáže, že větší konkurence přináší víc chuti do práce se studenty, studenti budou rozptýlení ve více regionech země, architekti se usadí snáze mimo Prahu. Také se může časem ukázat, že architektura se v Čechách přes kopce dělat nedá, že všechna voda stejně stéká do Prahy nebo do Brna. Nakonec období racionalismu v architektuře a designu mělo několik enkláv rozptýlených po střední Evropě mimo metropole, jako Dessau, Ulm, Slezsko...

Systém nebo učitel?

Obojí je důležité. Méně důležité je, jak se škola jmenuje, více důležité je, co studentům nabízí. Samozřejmě, že když si škola udělá jméno, tak spíš přiláká zajímavé učitele nebo zájem ze zahraničí, o který jakoby v diskusi nejvíce jde. Mluví se o různých institutech, jako by byly srovnatelné, a to nabídkou řádu vzdělání, jejich ekonomickou podstatou, jejich společenskou potřebou. Přitom diskuse se snad týká hlavně základního inženýrského studia, které dovolí absolventům provádět povolání architekta.
Nizozemské nejstarší technické učení se také již deset let nejmenuje Vysoká škola technická, ale Technická univerzita Delft. Nejvíce zdejších proslulých architektů tam absolvovalo své základní vzdělání na Fakulteit Bouwkunde, což je fakulta stavební. V Barceloně např. to nikomu nevadí, že se jmenuje jen stavební. Hlavně se jim líbí, že je v tom Delftu napadne jít taky na rok studovat do Barcelony. Na této fakultě je možné vystudovat architekturu, urbanismus, ale i bytové hospodářství, stavební materiál, management, ekologii atd., i v kombinacích. Konstrukce a dopravní stavby mají svoji vlastní fakultu. V ročníku je přes tři sta studentů.
Velikost fakulty je určitě logistický problém, ale dobrou hospodářskou politikou je možné fakultu všestranněji vybavit a, podle mnohých, tím nabídnout víc možností šikovným a aktivním studentům. Pedagogické problémy se mírní občasnou přítomností hvězd a neúmornou prací neviditelných obětavých ovcí s pěti kopýtky, jak se zde takovým lidem říká.

Řemeslo nebo kreativita?

Největším nedostatkem základního architektonického vzdělání je podle mého výchova absolventa k jednomu typu - autora, vedoucího návrhu, samostatného mistra. To pokládám za nešťastný důsledek formálního poumělečtění stavitelství na architekturu. Vzhledem k velkému počtu studentů není řemeslný vztah mezi učitelem a žákem většinou možný. Řada studentů má ale možnost být během studia zaměstnána v architektonických kancelářích a pracovní proces trochu poznat. Je důležité tyto zkušenosti ze studenta jako učitel vytáhnout a dát mu možnost rozvíjet schopnosti, které mu přinesou uplatnění. Nejen umělecké, ale i organizační, komunikační nebo komerční talenty jsou důležité pro realizaci jakéhokoliv uměleckého díla.
Ostatně Césarovi píše Vitruvis, nejstarší známý učitel architektury:
"Když však pozoruji, že lidé nevzdělaní a nezkušení se zabývají tak velkým a důležitým vědním oborem, a to takoví, kteří nemají znalosti nejen stavitelské, ale ani vůbec řemeslné, nemohu nechválit hospodáře, kteří se opřeli s důvěrou o odborné spisy, vedou si stavbu sami a soudí takto: má-li se stavba svěřit lidem nezkušeným, pak prý je vhodnější, aby raději oni sami vynakládali peníze, a to podle své vlastní vůle než podle vůle cizí." Vitruvius: Deset knih o architektuře (překlad A. Otoupalík), kniha šestá, předmluva.

Co všechno má mladý architekt vědět?

Znovu Vitruvius, kniha první:
"1. Vědomosti stavitelovy, jehož úsudkem jsou hodnocena díla vytvářená jinými uměními, jsou vyzbrojeny celou řadou věd a všestranným vzděláním. Vědomosti tyto se rodí z praxe (fabrica) a z teorie (rationatio).
Praxe je stálé a běžné rozvažování na podkladě získaných zkušeností, jež z jakéhokoli materiálu provádí rukou dílo k dosažení pojatého plánu.
Teorie pak dovede vypracované věci demonstrovat důvtipem a vědeckým propočtem.
2. Proto stavitele, kteří se bez teoretického vědeckého vzdělání věnovali jenom výcviku v manuální obratnosti, nemohli dosáhnout plného docenění svých výkonů; ti, kteří se na druhé straně zase spolehli jen na teorie a na pouhé vzdělání vědecké, vypadají, jako by sledovali stín, a ne věc samu. Naproti tomu ti, kteří se dobře vyučili obojímu, dosáhli rychleji s uznáním vytyčeného cíle, jakoby vyzbrojeni všemi zbraněmi."
3. Atd.
- čili neustálý problém, který není možno dořešit.

---

Helena Jiskrová je architekta žijící v Nizozemí. Působila jako profesorka na RWTH Cáchách a jako docentka na TU v Delftu. V Česku se podílela na výuce na AVU v Praze jako odborná asistentka a v FA TU v Liberci jako hostující profesorka.