K přednášce Eduarda Souto de Moury v Betlémské kapli

Souto de Moura v Betlémské kapli.

Na Filipojakubskou noc se Betlémská kaple stala dějištěm přednášky dalšího držitele Pritzkerovy ceny. Portugalský architekt Eduardo Souto de Moura přijel v pondělí 30. dubna 2012 na pozvání Galerie Jaroslava Fragnera představit českému publiku svoje aktuální projekty a zakončit výstavu 'Soutěže 1979-2010'. Nad největší architektonickou událostí letošního jara převzala záštitu Fakulta architektury ČVUT, hlavní město Praha a Nadace české architektury.

Souto de Moura je právem považován za nástupce svých učitelů Fernanda Távory a Álvaro Sizy. Největší vliv na podobu jeho projektů však mělo myšlení německého architekta Ludwiga Mies van der Rohe, proto se nelze divit, že jeho kroky před pražskou přednáškou vedly do čerstvě zrekonstruované vily Tugendhat a potom se zástupci brněnské architektonické scény na oběd do nedaleké (neméně významné) kavárny Era.

Od šesti hodin si začaly stovky zájemců postupně vyzvedávat zarezervované lístky a sluchátka pro překlad z portugalštiny. O Mourově patriotismu vůči rodnému jazyku se již přesvědčil americký prezident Barack Obama, když během loňského předávání Pritzkerovy ceny pronesl Moura celou děkovnou řeč ve své mateřštině.

Po úvodním slovu portugalského velvyslance José Júlio Pereira Gomese se mikrofonu chopil česko-belgický architekt Jiří Klokočka, který na Mourovu výstavu uspořádanou v západovlámském Kortrijku upozornil a dal impuls, aby mohla být výstava loňského držitele Pritzkerovy ceny ke spatření také v Praze. V belgickém Kortrijku, kde Jiří Klokočka působil dlouhá léta v pozici městského architekta, lze najít také loni dokončené Mourovo krematorium 'Uitzicht'.

Stanice metra Bolhão v Portu.

Souto de Moura přijel do Prahy představit čerstvě dokončené stavby i aktuální projekty, na nichž pracuje. Chtěl se s námi jednoduše podělit o aktuální radosti a problémy, s nimiž se musí jeho kancelář potýkat.

Prvním projektem byla čerstvě dokončená stanice metra Bolhão, která se nachází v centru Porta vedle kaple svaté Kateřiny, ale současně se otevírá do malého náměstí na rušné ulici před obchodním domem. Mourova zastávka svým bílým obkladem navazuje na glazované kachlíky památkově chráněného kostela. Na projektu podzemní dráhy lze nejlépe demonstrovat přístup, který je Mourovi vlastní i v řadě dalších projektů. Moura si rychle uvědomil, že 70 kilometrů metra jeden člověk nezvládne a také by ani nechtěl strávit celý život prací na jediné stavbě, a proto rozdělil zakázky jednotlivých stanic mezi přátele podle jednoduchého klíče, jestli architekt v daném místě již předtím někdy něco postavili a místo opravdu zná.

Kulturní centrum básníka Miguela Torgy.

Ve vinařské vesnici São Martinho de Anta se dcera portugalského básníka Miguela Torgy rozhodla vybudovat kulturní centrum nesoucí název jejího otce. Kvůli návštěvě portugalského premiéra měl projekt vzniknout v rekordně krátkém čase jednoho týdne, na což Moura původně nechtěl ani reagovat, ale nakonec se rozhodl výzvu přijmout. Jako u většiny jeho prací zůstal i tento návrh maximálně jednoduchý: tvoří jej pouze čtyři stěny, dva vstupy (služební a pro hosty) a velké okenní otvory. Pro fasádu svého domu si původně vyhlédl firmu, která však nebyla schopná vytvořit dostatečný počet šedivých cihel, a tak se musel poohlédnout po okolních vinicích, kde našel povalující se staré kamenné trámky, které recykloval na vertikální obložení kulturního centra. Mourova žena, která je rovněž architektkou, před časem navrhla dům pro spisovatele, a tak použil podobný stavební program zredukovaný na polovinu. V krátkém časovém období a s nízkým rozpočtem však vyrostla budova s až pětimetrovými kamennými zdmi, které se svojí noblesou mohou rovnat Zumthorovým lázním.

Trojice bytových domů La Pallaresa.

Trojice bytových domů La Pallaresa v Santa Colema de Gramenet na předměstí Barcelony slouží především slabším sociálním skupinám. Hmoty výrazně přesahující měřítkem své okolí kompozičně definují náměstí. Mourova averze k navrhováním okenních otvorů se projevila v tom, že fasáda je tvořena strukturálními betonovými bloky, čímž mimoděk vzniklo tisíc unifikovaných oken pro osvětlení bytů. V průběhu výstavby však přišla krize, radnice projekt zastavila a spolupráci s architektem ukončila. Místní architekti pak z kolegiality všechny tři stavby zdárně dokončili.

Projekt 'City life' do Milána a odhalil svět architektonických hvězd, kde mezi roztančenými věžemi Hadid a Libeskinda měly vzniknout dva diagonálně natočené věžáky pro normální lidi, které klient nakonec proti architektově vůli celé prosklil.

Projekt do čínského města Zhangzhou jen doplnil tamější mozaiku o další megalomanský projekt. Na základě urbanistického návrhu Irata Isozakiho by měla do tří let vyrůst metropole pro tři miliony lidí. Na oválném půdorysu mají kolem vodní plochy vzniknout dva pásy výškových budov. Každý z přizvaných světových architektů dostal za úkol navrhnout na této zakázce dva mrakodrapy. Velký portugalský patriot musel v tomto případě nastudovat místní principy, které si pak po svém interpretoval do podoby obráceného kužele a osmibokého jehlanu. Elipsovitý půdorys, který se rozevírá do kruhu, v parteru umožňuje vložit další objekty a navodit atmosféru příjemného náměstí. Zvolená forma rovněž zaručuje dostatek denního světla uvnitř dispozice. Použitá barevnost působí teple a oranžový nádech je blízký cihlám.

Rodinný dům ve španělské Llábii, kam jezdí lidé z Barcelony na víkend, byl kvůli větrnému počasí rozčleněn do několika hmot. Nad úrovní dveřních a okenních otvorů však prochází tenká linie, která celou rozehranou stavbou opět sceluje.

Přestavba tržnice v Braze (1980).

Vůbec první Mourovou veřejnou realizací byla přestavba tržnice v Braze, kterou navrhl ještě jako student na přelomu 70. a 80. let. V době, kdy ještě kámen vyšel levněji než beton. Lineární tržnice sloužící rozrůstající se jižní části města po čase přestala sloužit svém původnímu účelu. Nějakou dobu fungovala také jako diskotéka. Předtím než se objekt zcela uzavřel, stal se ruinou přitahující pozornost narkomanů. Současný starosta proto Mouru oslovil, zda by nechtěl svoji stavbu vzkřísit a vybudovat v ní taneční školu. Moura obnovil žulovou zeď probíhající napříč celým objektem, avšak z centrálního nádvoří musely na protesty občanů zmizet charakteristické volně stojící sloupy s odhalenou výztuží namísto hlavic.

Posledním představeným projektem byla vodní elektrárna usazená v krásné přírodě pod přehradou. Podobně jako u fotbalového stadionu v Braze, pracoval i zde Moura se skalním masivem, kam ukryl většinu technologie, aby mohl svah osázet stromy. Přestože nad terénem vykukovaly pouze dva betonové válce, neshledala se myšlenka vodní elektrárny s příznivým ohlasem ekologů.

Závěrečné dotazy přicházely téměř výlučně ze strany portugalských studentů a architektů, kteří se vyjadřovali k dnešní neutěšené situaci. Souto do Moura však nechtěl, aby lidé odcházeli se špatnými pocity, a proto naznačil, že v krizi lze spatřit příležitost ke změně a něčemu dobrému, protože po době hojnosti všichni potřebujeme změnu.