Inventura Inventury urbanismu (I.)

Forum 2000 „Svět, ve kterém chceme žít“

Ústřední tázání, jež se promítlo i do názvu, přesahovalo i do dalších panelů Fora, které v žofínském paláci aktualizovaly vějíř témat, počínaje ochranou biodiverzity či již pověstné sídelní kaše, konče estetikou, harmonií či krásou… A podtrhly je i samostatné přednášky významných osobností architektonického světa: Fina Juhaniho Pallasmy, Němce Stefana Behnische a Japonce Fumihiko Maki. Dnes již legendární jména představili pražskému publiku osobnosti FA ČVUT prof. Zdeněk Zavřel a prof. Ladislav Lábus.

Estetika: hledání harmonie a krásy
Tento panel se zabýval ideou vlivu architektury a prostředí na lidské životy a osobní identity. Kladl důraz na význam spolupráce mezi politickými osobnostmi, architekty a jejich zákazníky.
Jeho hlavní řečník, Juhani Pallasmaa, kritizoval současnou architekturu a vznesl otázku: „Neměla by architektura směřovat k posílení rovnosti, lidské důstojnosti a optimismu, namísto bezpodmínečného nabízení sebe sama účelům spotřeby a soukromým zájmům korporací?” Podle Pallasmy jsou hodnoty v architektuře důležité, protože prostředí ovlivňuje lidi zevnitř. Vyjádřil domněnku, že lidé kvůli dnešní posedlosti spotřebou ztrácejí pocit, že někam patří. Zdůraznil proto roli kulturní identity, kterou by architektura měla odrážet. Tato reflexe je důležitější než vynucená estetická hodnota a budování staveb kvůli „sobeckým, sebestředným ekonomickým zájmům”. Dodal, že důraz na kulturní identitu by neměl být konzervativní, ale spíše zaměřený na znovuvytvoření kultury každou generací. Nakonec Pallasmaa vyzdvihl rostoucí význam udržitelnosti pro budoucnost architektury. Vyzval k užívání „čistších, důmyslnějších a vnímavějších technologií jako systému a procesu v kontextu času, nikoli jako estetizovaných objektů”.
Fumihiko Maki se věnoval procesu architektonických soutěží a nutnosti rozlišovat mezi pozorováním krásného a prožívání radosti z architektury. Věří, že krása je ovlivňována kulturou a může být posuzována jen s odstupem času, kdežto radost je prožitek, který je univerzální a „hluboce zakořeněný v lidských emocích“. Maki popsal svoji zkušenost s navštěvováním knihkupectví a trhů za účelem lepšího porozumění místních kultur a života předtím, než přistoupí k vlastní práci architekta. „Porozumění,“ řekl, „dodává prostoru základní hodnotu.“
Na příkladech modernizace městské kanalizace a ochrany historického centra Budapešti ukázal bývalý starosta města Gábor Demszky, že silná vláda a předpisy jsou pro městský rozvoj nutností. Vyzval k výraznější roli městkských orgánů, jejichž aktivita je nutná pro zachování historického dědictví a ochranu veřejného zájmu před zájmy developerů. Demszky vyzdvihl myšlenku „otevřených prostor s vysokou architektonickou kvalitou,“ jež spatřuje u některých současných projektů v Budapešti.
Willem Jan Neutelings se s ním shodl v názoru na vliv regulací na městský rozvoj. „Krása měst spočívá v jednoduché rovnováze mezi soukromým a veřejným zájmem,“ řekl a dodal, že „budovy, ze své podstaty, nejsou jen soukromé objekty“. Snažil se dokázat, že rozvoj města nemůže být ponechán pouze trhu a musí být veden zájmem o silné městské plánování. Dále se Neutelings připojil k Pallasmaaově názoru, že architektura, resp. návrh budov by měl respektovat kulturní identitu. Připomněl však, že architektura ji leckdy může dokonce formovat, jako tomu bylo v případě Eiffelovy věže… Později užil příklad užívání současných ornamentů a spolupráce s místními umělci jako cestu k posílení kulturní identity městských částí.
Pallasmaa uzavřel panel opětovným vyzdvižením významu spolupráce mezi politickými vůdci a architekty.

Limity urbanizace
Kreativita, mantra neoliberálního étosu, je novým rájem řešení…
Na Foru přitahoval pozornost odborné veřejnosti také panel urbanistický a jeho debata moderovaná sociologem Jiřím Musilem: diskutoval zde londýnský urbanista Richard Burdett, nizozemský architekt Willem J. Neutelings, belgický filosof a historik umění Lieven De Cauter, ředitel londýnského Muzea designu Deyan Sudjic a řecký architekt Elia Zenghelis. Profesní atraktivitu panelu umocnil všednodenní globální atak na základy života ve městě, který stále citelněji útočí na poklid společenských elit. Začíná se hovořit o dosažení „bodu zlomu“… Někteří dokonce situaci definují jako „éru trvalé katastrofy“. Polovina světové populace dnes žije ve městech, resp. městských aglomeracích; přitom před sto lety to bylo jen deset procent. (Statistiky varují: Každou jednu minutu přednášky Fora přibyl další obyvatel do města třetího světa.) V současném městě (ve třetím světě) žije přitom až každý třetí obyvatel bez hygieny a základní infrastruktury. V procesu této expanze lze současně pozorovat pohyb vylidňování center, což se podle mnohých odráží například ve zvýšené hladině kriminality – zejména na předměstích. Obecnější hlediska jmenují širší vyčleňování komunit a nakonec i sociální segregaci, jež má na svědomí mj. zvýšené energetické výdaje na dopravu. (I v Praze existuje tlak na budování nových dálnic: zatímco v jiných třiceti světových městech se utrácejí miliardy, aby se jich zbavili, připomněl „domácím“ hlas z podia). Varování z kolonek sociálních statistik jsou doprovázena například viditelným nárůstem výstavby – za posledních dvacet let zbudoval člověk na Zemi více domů než za posledních pět tisíc let…
Shrnuto, naše prostředí k životu je pod stále dramatičtějším tlakem 1/ delokalizace, 2/ hypermobility a 3/ sociálního rozdělení.
Co se týče samotné Evropy, De Cauter uvedl jako příklad tematické, resp. zábavní parky. Podobný zábavní park se podle něj stal například z Brug a dodal: „Brugy byly prohlášeny za mrtvé již před více než stoletím. A Praha se k tomuto nebezpečnému modelu přibližuje velmi rychle…“

Jak demokratizovat město?
Zenghelis se opírá o přesvědčení, že podstatou ničení současného, kompaktního města je proces „urbanizace“; a ten tkví zejména v podpoře rozšiřování města bez limitů (De Cauter používá dokonce pojem urbicida). Když Zenghelis používá termín „urbanizace“, má na mysli pohyb v Česku nikoli neznámý, kterým je jednak nárůst soukromých pozemků a souběžný proces postupného rozpouštění „veřejné sféry do světa soukromého vlastnictví“.
Lze tomuto procesu čelit? Mezi vybranými obrannými instrumenty, které byly v panelu jmenovány nejčastěji, je možno nalézt především obnovu docela prostou až banální. Je jí myšlenka architektonické pospolitosti. (A z ní pramenící obnova myšlenky společného jazyka.) Principem výchozím, který toto stanoviska sytí, je zde město jako prostor veřejný.
Řada diaprojekcí nabídla konkrétní, pozitivní příklady architektonických intervencí, které dynamizovaly město jako prostor kolektivu a prostoru městské společnosti. Park namísto parkoviště. Škola v centru sociálního ghetta. Podpora dopravy veřejné (silniční pás pro metrobus, cyklostezka, free bicykl) namísto dopravy automobilové. Objevilo se ovšem i téma nejkontroverznější (demografické): regulace populačního boomu…

Závěrem
Diskutéři se shodli, že zmíněný demokratizační postoj vyžaduje dodržení obecné podmínky, kterou je definování hranice města.
Nástroj, kterým může město tvořit, nabízí právě architektura. Jako obnažený nerv objevoval účastník panelové diskuse shrnující přesvědčení, že začátkem myšlenkové „změny“ musí být a) vzkříšení města v jeho původních hranicích, b) revitalizace sféry veřejné. Jen takto lze město bránit: před růstem nového prostorového řádu, resp. „prostorového neřádu“…