Rozhovor s Boštjanem Vugou

Dopoledne jsme společně navštívili kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech. Pochopila jsem už, že vymezování vztahu k tvorbě vašeho krajana Jože Plečnika je pro vás velmi zásadní. Jak jeho postavu tedy vnímáte a co je podle vás dnes na jeho díle aktuální?
Děkuji za tuto otázku. Je to zajímavé téma, protože letos se mnoho událostí setkává. Jak víme, uplynulo padesát let od Plečnikovy smrti a v Lublani, ve městě, v němž Plečnik pracoval nejvíce, se koná řada oslav. Počínaje právě končící výstavou jeho díla v Národní galerii, diskusemi, přednáškami a konče třeba organizovanými prohlídkami jeho staveb.
Před měsícem či dvěma jsem přišel s myšlenkou, jak se podívat na Plečnikovu tvorbu z různých pohledů. Navrhl jsem redakci architektonického bulletinu AB, lublaňského teoretického časopisu s mnohaletou tradicí, aby vydali číslo věnované právě Plečnikovi, nazvané prostě "Plečnik 2007". Záměrem je zjistit, jak jeho práci hodnotit z dnešní perspektivy, co z jeho díla může být použito jako zdroj inspirace pro současnou tvorbu. Publikace by měla nabídnout velmi pragmatický a praktický pohled na jeho odkaz. Myšlenkou v pozadí je Plečnika a jeho dílo odmýtizovat.

Je tedy podle vás mýtem?
Určitě. Především ve Slovinsku - a teď nepřeháním - je vnímán téměř jako světec. Což dokládají například i poslední události. Objevují se totiž návrhy, aby byl blahořečen.

Skutečně?
Ano, je to bizarní. Na straně druhé se vynořují velké spekulace, jak chránit jeho stavby. Ve Slovinsku dnes můžete zaslechnout i hlasy horující za postavení čtvrtého mostu přes řeku Lublanicu; měl by vést na tržiště a vypadat přesně tak, jak jej Plečnik navrhl ve třicátých letech.

Z tónu vašeho hlasu soudím, že vy této myšlence nakloněn nejste…
Myslím, že je to nesmysl. Nežijeme ve třicátých letech minulého století…
Abych ještě dodal třetí skutečnost: Na nové slovinské euro minci, myslím, že je to 1 euro, je vyobrazen Plečnikův parlament, což je svým způsobem také zajímavé. Jde totiž o pouhou skicu. Stavba nebyla nikdy zrealizována a dokonce na ni ani nebyl vypracován skutečný projekt. Je to jen myšlenka, obraz - a přesto získala moc ikony. Jen si představte turisty přijíždějící do Lublaně a marně v ulicích pátrající po této stavbě… Mám zato, že na eurech zemí, které tuto měnu už přijali, žádná jiná nepostavená budova není. A to také něco vypovídá o mentalitě národa. A možná i tyto skutečnosti mě vedly k návrhu zmiňovaného čísla AB. Musíme Plečnikovu tvorbu re-aktualizovat. Aby se stala jedním z potenciálních zdrojů, jež bohatá evropská tradice dvacátého století nabízí. Podobně jako třeba tvorba Le Corbusiera, Aalta či Scharouna. V šíři jeho produkce by zkrátka měly být rozlišeny projekty méně a více současné, méně a více užitečné pro dnešek. Není to prostě jeden balík.

Ochota diferencovat hodnotu jednotlivých prací umělce obvykle klesá v závislosti na významu, jenž je autorovi obecně přisuzován. Bezpochyby je to ale potřebné. Které Plečnikovy práce tedy ceníte víc?
Děkuju, že jste pro nás zařídila prohlídku kostela na Vinohradech, protože se osobně domnívám, že je to jedna z jeho nejzajímavějších a nejsoučasnějších staveb. Koresponduje s velmi aktuálním přístupem k architektuře. Člověk tady může načerpat poučení, najít odpovědi na tvůrčí otázky a odnést si je jako zdroj pro vlastní tvorbu.

Co konkrétně?
Za velmi současný pokládám například způsob zacházení s ornamentem na povrchu, který v podstatě potlačuje vztah detailu a celku, dále třeba řešení vztahu mezi vnitřkem a vnějškem: je tu naprosto odlišná práce s měřítkem v interiéru a exteriéru. Zvenku stavba působí jako rozbujelý, nafouknutý ornament, uvnitř - mluvím teď konkrétně o věži - je dominantním výrazný pohyb vzhůru po rampě. Poté, když stojíte před hodinami, se uplatňuje prvek transparentnosti, který navíc reflektuje protější stranu. A dále je tu, řekněme, hra podpůrných prvků na stropě hlavní haly, kdy se konstrukce stává v podstatě ornamentem nebo dekorací.
Všechny tyto motivy mohou být pokládány za aktuální. A takto já osobně, nebo i celá naše kancelář vidíme Plečnika: nikoli jako historii, ale jako zdroj k současnému tvoření.

Vím, že to není reálné, ale přesto: Pokud byste Plečnika potkal a měl šanci položit mu otázku, na co byste se ho zeptal?
To je skutečně velmi zajímavá představa. Víte já jsem promoval v Lublani, prošel jsem školou, na níž byl Plečnik svým způsobem přítomen. Skoro bych řekl, že byl duchem. Jistě teď přeháním, ale člověk mohl cítit jeho přítomnost. Pak jsem odešel do zahraničí a když jsem se vrátil, trvalo mi snad deset let, než jsem se o něj začal znovu zajímat.
Na co bych se ho zeptal? Zda byl dostatečně tvořivý. Celá jeho tvorba je totiž ars combinatoria. Je to skládání prvků. Když si vezmeme například vinohradský kostel: jde v podstatě o konstrukci antického chrámu, můžete tu vystopovat moderní myšlení třicátých let o pohybu, najdete tu ale také Semperovu "teorii odění" (která původ většiny dekorativních prvků v architektuře vysvětluje z textilního umění - pozn. autorky). Sám se znovu a znovu ptám: Je to opravdu jen sestavování jednotlivých elementů nebo jde o nový prostorový koncept? Troufám si v této chvíli spekulovat, že pokud by Plečnik zůstal v Praze nebo ve Vídni, byla by jeho tvorba mnohem současnější, mnohem více v souzvuku s moderními tendencemi.

Byl tedy návrat omylem?
Když se vrátil do Lublaně, bylo podle mě jeho úkolem vložit do města novou vrstvu. Lublaň byla v té době malým, krásným, nicméně provinčním městem rakousko-uherského mocnářství… Přijel zpátky s vizionářskou představou Lublaně jako slovinské akropole, a vnesl tak do města své představy metropole. Město tehdy postrádalo velkorysý koncept Prahy, Vídně nebo Paříže, a Plečnik do něj tedy vsunul novou dostatečně silnou vrstvu, které dnes říkáme Plečnikova Lublaň.

Lublaň se stala hlavním městem teprve v roce 1991. Je to podle vás pro město výhodou či nevýhodou? Myslím tím, zda absence mnohaleté struktury dává dnes architektům větší prostor. A je vůbec třeba město v urbanistické - architektonické rovině této nové funkci přizpůsobovat?
Lublaň hlavním městem nebyla… i když ono vždycky záleží na tom: hlavním městem čeho. Byla hlavním městem jižní provincie rakousko-uherské monarchie, během napoleonských válek také krátce francouzských Ilyrských provincií, po roce 1918 byla jedním ze správních center království Srbů, Chorvatů a Slovinců a v Jugoslávském království potom hlavním městem Drávské Banoviny. No a po druhé světové válce zase hlavním městem Slovinska v rámci bývalé federativní Jugoslávie…

Takže se pletu…
Tolik zase ne. Je pravdou, že Lublaň jaksi "není zvyklá" být hlavním městem nezávislého státu.
Ve dvacátém století měla dvě velké architektonické individuality: v třicátých a čtyřicátých letech Plečnika a v šedesátých Edvarda Ravnikara. Silný vliv zanechali oba, i když ten Plečnikův je přece jen celistvější. Když jsme založili kancelář, byli jsme si jistí, že co Lublaň potřebuje, jsou nové prostorové situace. Nikoli další styl, nikoli otisk další skupiny architektů. Ale nové prostorové koncepty. Formula New Ljubljana tedy představuje platformu, jak město stimulovat a umožnit mu neustále proměňovat svou podobu. Znamená to, že vrstvy nebo identity města se mají měnit a doplňovat. Jsme přesvědčeni, že máme své nezadatelné právo přidat do Lublaně počátku 21. století svou vlastní vrstvu - samozřejmě aniž bychom ničili ty předchozí. Vnímáme to jako naši etickou povinnost vůči městu.

Vaše teoretické uvažování o architektuře směřuje k vytváření formulí… Je to poměrně složitý koncept. Je mi jasné, že je používáte ve své práci, nicméně můžete formule odhalit také ve stavbách jiných autorů?
Formule jsou vytvořeny a definovány naší kanceláří. Představují v podstatě její koncepci. Pokusím se to přiblížit na příkladu jedné z formulí: kinematografické struktury. Můžete ji vidět například u Berniniho kolonády v Římě nebo u Plečnikovy promenády. Jsou to stavby, které definují různá prostředí pohybem. My tento princip vezmeme a pokusíme se s jeho pomocí vytvořit prostor. Jako například u dostavby Národní galerie: jde o čistý koncept jak vytvořit mono-objem, v němž vám kinematografický - filmový pohyb percepce pomůže identifikovat rozmanité zážitky, rozličné pocity a různá prostředí.

Také ve vaší tvorbě jako celku je patrná velká různorodost, což asi souvisí s už zmíněnou nechutí vytvářet styl.
Domnívám se, že pokud bychom své stavby realizovali na různých místech, v různých zemích například, byly by sobě mnohem podobnější, a také formule by se více podobaly. Ale protože jsme místní kancelář a také asi 90 procent našich domů stojí v Lublani, vynakládáme vlastně úsilí na to, abychom našli různé prostorové koncepce pro různá místa. A to proto, abychom město samotné představili jako kinematografickou strukturu. Pokud se vrátím ke kritice Plečnika a Ravnikara: u nich vidíte město vytvořené jednou rukou. Dobře, vlastně dvěma…

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová