Praha - Pražský Obecní dům se za století, které uplynulo od jeho otevření, stal přirozenou součástí centra hlavního města. Když se ale velkolepá stavba kombinující styl francouzského baroka se secesními dekoracemi 22. listopadu 1912 otevírala, vyvolávala spory nejen mezi Pražany, ale i v samotné architektonické obci. Vášně nakonec opadly a Reprezentační dům hlavního města Prahy, jak se budova tehdy nazývala, plní již 100 let roli jednoho z kulturních center české metropole. Kromě Smetanovy síně, dodnes jednoho z nejlepších pražských koncertních sálů, který dostal do vínku třetí největší varhany v Rakousku-Uhersku, mohli obyvatelé Prahy i její návštěvníci zajít třeba do francouzské restaurace či vídeňské kavárny. Celý dům byl koncipován jako centrum českého kulturního života, protiváha Německého - dnes Slovanského - domu v ulici Na Příkopech. O důležitosti stavby svědčí i výběr umělců, kteří se podíleli na jeho vnitřní výzdobě. O tu se zasloužili takoví velikáni české kultury jako Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Max Švabinský, František Ženíšek či Josef Václav Myslbek. V době, kdy se po sedmi letech stavby Obecní dům otevíral, však byla secese již trochu z módy a mladá generace vyznávající modernu se na něj dívala s despektem. Měsíčník pro architekturu a umělecké řemeslo Styl, který vydával Spolek výtvarných umělců Mánes, dokonce zřídil zvláštní rubriku, věnovanou jen kritice Obecního domu. Na nepříznivém přijetí stavby nic nezměnila ani skutečnost, že poslední dokončované interiéry, tedy kavárna a restaurace, se inspirovaly dílem Otty Wagnera, považovaného za guru vídeňské moderny. Na samém počátku 20. století, kdy se o novostavbě reprezentační budovy v sousedství Prašné brány rozhodovalo, to přitom bylo naopak, tehdy mladá generace secesi prosazovala a vnímala jako nový impulz a závan svěžího architektonického větru do stojatých vod české provincie. Rozhodování radních o nové pražské dominantě přitom nebylo jednoduché. První idea přišla roku 1901 od Měšťanské besedy, o dva roky později se pak konala soutěž, ze které vyšel nejlépe návrh relativně mladých tvůrců Aloise Dryáka a Tomáše Ameny. Zejména prvně jmenovaný, autor hotelů Evropa a Meran na Václavském náměstí, byl silně ovlivněn secesí, kterou v Praze prosazoval jeho učitel z uměleckoprůmyslové školy Friedrich Ohmann. Radním se ale vítězný projekt příliš nelíbil. Nakonec oslovili dvojici renomovaných architektů, Antonína Balšánka (na kontě měl dnešní most Legii či Muzeum hlavního města Prahy) a Osvalda Polívku (mimo jiné autor budovy městské spořitelny v Rytířské ulici). Balšánek s Polívkou, známí do té doby svými historizujícími návrhy, nicméně také našli zalíbení v secesi. Prim přitom hrál starší Polívka, Antonín Balšánek podle historika architektury Zdeňka Lukeše do společného díla vnášel spíše prvky historismu. Místo v centru města, které pražští radní pro reprezentační dům vybrali, bylo ostatně historií prodchnuto. Stával zde Králův dvůr, panovníkova rezidence, kterou koncem 14. století nechal vystavět Václav IV. a v níž později zemřel mladý Ladislav Pohrobek. Po bitvě na Bílé hoře, se v domě usadil arcibiskupský seminář a nakonec sloužil jako kasárna a sídlo kadetní školy. Komplex významných historických budov ale nechala radnice v letech 1902 až 1904 bez velkých rozpaků zbourat. Parcela o rozloze 14.000 metrů čtverečních se stala ideálním místem pro budovu, která měla reprezentovat hlavní město království a podpořit český společenský život. Obecní dům se ale nerodil snadno - stavba se protáhla, rozpočet narostl a vzájemné vztahy jeho architektů se postupem času tak zhoršily, že spolu mohli komunikovat jen písemně. První části Obecního domu byly dány do provozu už v roce 1909 a o tři roky později byl Reprezentační dům hlavního města Prahy otevřen. Účet se zastavil na šesti milionech korun, dvojnásobku původně uvažované částky. Krátce po otevření byl Obecní dům svědkem historických událostí - z jeho balkónu byla v říjnu 1918 vyhlášena republika, zasedal zde i první československý parlament. V následujících dekádách dům spolehlivě sloužil, nakonec se ale na něm začal podepisovat zub času i zanedbaná údržba. Bývalý lesk nakonec Obecnímu domu vrátila náročná a pečlivá rekonstrukce v letech 1994 až 1997.