Josef Zítek nebyl 'jen' autorem Národního divadla

Praha - Architekt Josef Zítek je označován za nejvýznamnějšího českého architekta 19. století a rovněž patří k nejznámějším architektům v zemi. Zásluhu na tom má především jeho podíl na stavbě pražského Národního divadla. Od úmrtí umělce, který je i autorem muzea v německém Výmaru či spoluautorem Rudolfina, uplyne v neděli 2. srpna sto let.
    Právě na zakázce Zemské galerie a muzea ve Výmaru, kterou realizoval v letech 1863 až 1868, si Zítek získal mezinárodní renomé. Celý rok 1863 tam osobně řídil stavbu, v dalším roce se však vrátil do Vídně, kde získal stavitelskou koncesi a ještě v  témže roce přijal profesorské místo na pražské polytechnice.
    V té době již v Praze Sbor pro zřízení českého národního divadla řešil, komu tuto prestižní zakázku zadá. Jelikož veřejná soutěž skončila nezdarem, komise oslovila přímo Zítka. To vzbudilo nevoli některých jeho kolegů a tak, ačkoli soutěž vypsána nebyla, komise obdržela další dva návrhy. Sbor proto požádal zahraniční experty o posudky, z nichž vyšel nejlépe Zítkův návrh. Oslovenými experty ovšem byla dvojice vídeňských architektů Eduard van der Nüll a August Siccard von Siccardsburg, u nichž Zítek studoval a krátce byl i zaměstnán.
    V letech 1868 až 1881 tak podle Zítkova návrhu a pod jeho dohledem vyrostla na vltavském nábřeží monumentální novorenesanční stavba divadla. V  srpnu 1881 však během dokončovacích prací vyhořela. Zítek se následně dostal do sporu se sborem a odmítl se na přestavbě podílet. Dokončení proto sbor svěřil do rukou Zítkova žáka a spolupracovníka Josefa Schulze.
    Spolu se Schulzem se Zítek už dříve podílel na další významné pražské stavbě - novorenesančním Rudolfinu. Prestižní soutěž na v Česku ojedinělý víceúčelový dům kultury vyhráli údajně i přes to, že porušili zadání. Podle jejich návrhu pak vznikla dle mnoha odborníků jedna z nejkrásnějších staveb devatenáctého století, která předběhla dobu o několik desetiletí.
    Zítek ovšem nestavěl pouze v Praze. V Čechách patří k jeho nejvýraznějším realizacím především karlovarská Mlýnská kolonáda z  let 1871 až 1881. Podepsán je i pod návrhem hlavní budovy pivovaru v Petrohradu na Lounsku, výletní restaurace u Jindřichova Hradce, bývalé radnice v Humpolci, průčelí školní budovy v Děčíně a je i autorem návrhu náhrobku Karla Havlíčka Borovského a jeho ženy Julie. Spolu se Schulzem se podílel například na novogotické přestavbě Sovových mlýnů v Praze.
    Pozdější čelný představitel novorenesančního slohu Zítek se narodil 4. dubna 1832 v Praze v  Karlíně v rodině ševce a pradleny. Vyučil se zedníkem, studoval pražskou polytechniku a v revolučním roce 1848 také vstoupil do studentské legie. Později odešel do Vídně, kde se zapsal zároveň na polytechniku a na akademii výtvarných umění. V roce 1857 dostal za projekt farního kostela cenu na výstavě Akademie výtvarných umění ve Vídni, o rok později získal státní stipendium na studijní cestu do Itálie, která výrazně ovlivnila jeho pozdější dílo.
    Zítek krom studií pracoval pro několik významných vídeňských architektů a v roce 1862 dostal další stipendium, a to na cestu do Francie, Německa a Belgie. V Bruselu pak získal svoji první velkou zakázku, a to na přestavbu zámku Bečova na Karlovarsku.
    Ačkoli Zítek mluvil převážně německy, byl považován za velkého vlastence. Po konfliktu v Národním divadle sice přestal pracovat na vlastních návrzích, ale působil jako poradce různých akcí, například dostavby katedrály sv. Víta či úpravy Karlštejna. Především ale vychoval řadu následovníků, vyhledával a podporoval talenty. Též se zasloužil o záchranu mnoha památek.
    Poslední desetiletí života trávil převážně na svém zámku a velkostatku Lčovice na Prachaticku, který koupil od tchána (v roce 1881 se oženil s Bertou Lippertovou). Mimochodem jeho velkostatek prý jako první v  monarchii zavedl balení tavených sýrů do staniolu. Rok před svou smrtí získal od císaře Františka Josefa I. titul barona. Pochován je v Malenicích, obci u  Lčovic.

Neues Museum ve Výmaru (1864-69)