Dvousté narozeniny slaví Národní muzeum rekonstrukcí hlavní budovy

Někdejší Vlastenecké muzeum v Čechách vzniklo před dvěma staletími z iniciativy několika významných příslušníků české šlechty, zejména hraběte Kašpara ze Šternberka, nejvyššího purkrabího hraběte Františka Antonína Kolovrata a hraběte Prokopa Hartmana. Zpočátku mělo charakter soukromých neveřejných sbírek s hlavním zaměřením na přírodovědu. Jeho prvním sídlem byl Šternberský palác na Hradčanech, v půli 40. let 19. století se muzeum přestěhovalo do Nostického paláce Na Příkopech.

Skutečně reprezentativního sídla se Muzea Království českého dočkalo až o půl století později. Novorenesanční palác s pozlacenou kopulí, nepřehlédnutelnou například z Letné, vyrostl nedaleko zbořené Nové Koňské brány v místech, kde do roku 1875 stály novoměstské hradby. Při pohledu na dnešní umístění muzea mezi dvěma směry rušné magistrály si lze jen těžko představit, že stavba původně sídlila uprostřed klidného parku, který volně navazoval na někdejší Koňský trh.

Součástí muzejní rampy měl být i chystaný pomník knížete Václava, s tím ale nesouhlasil autor sochy Josef Václav Myslbek a architekt Josef Schulz nakonec prohrál, jezdecká socha stojí o několik metrů níže na náměstí. Schulzův výtvor, inspirovaný i budovou Nové Ermitáže v Petrohradě, je ale přesto na uměleckou výzdobu bohatý. Podíleli se na ní přední umělci včetně Myslbeka nebo jeho kolegů Jana Štursy a Ladislava Šalouna, malíři Václav Brožík, Vojtěch Hynais či Julius Mařák.

Ani velkolepá výzdoba exteriéru i interiéru - působivý je zejména Panteon se sochami a malbami připomínajícími českou minulost, který byl Schulzovým trumfem v soutěži - ale nepřiměla veřejnost, aby si budovu ihned oblíbila. Výhrady měly přitom sami muzejníci, pro které stavba vznikla. Projekt totiž téměř nepočítal s depozitáři, kromě výstavních prostor a kanceláří se v něm našlo jen skladiště pro 300.000 svazků a nepříliš velký sklad pro sbírky minerálů a nerostů.

Zmíněné nedostatky se ukázaly i při ostrém provozu, ostatně velikostí nestačila ani neznámějšímu exponátu, kostře plejtváka myšoka. Velryba, která se veřejnosti představila roku 1893, totiž byla příliš dlouhá a museli ji před vystavením zkrátit o několik ocasních obratlů. Vzhledu nového muzejního paláce navíc škodil i tehdy všudypřítomný kouř z kamen a továren. "Půjde-li to tak dál, bude za pět let vypadat jak uvnitř komín a sbírky v něm jako prasata venkovského udění," posteskl si Jan Neruda.

Spisovatelova chmurná předpověď se sice nenaplnila (fasáda Národního muzea nicméně dlouhá léta trpěla zplodinami a až nynější rekonstrukce ji odhalila v celé světlé kráse a muzeum dnes září nad Václavským náměstím), vedení instituce se ale brzy začalo zabývat myšlenkami na rozšíření. Krátce před první světovou válkou se objevily plány na přístavbu, jež měla vyrůst na místě Čelakovského sadů. Projekt se však realizace nedočkal, stejně jako několik dalších.

Na další prostory v bezprostředním sousedství si muselo muzeum počkat až do roku 2006, kdy získalo budovu někdejšího Federálního shromáždění. O pět let později začaly přípravy na rekonstrukci, když 7. července 2011 opustili historickou budovu poslední návštěvníci a začalo stěhování sbírek - s výjimkou kostry plejtváka, žirafy a slona, kteří zůstali na místě celou dobu oprav, které začaly po několika zdrženích až v roce 2015. Práce mají být úplně hotové příští rok.