Asanace z přelomu 19. a 20. století zásadně změnila tvář Prahy

Praha - Původně mělo být zbořeno přes 600 domů, nakonec jich zmizelo téměř 470, stovky nových byly ale postaveny, vznikla třeba i moderní Pařížská třída. Asanace z přelomu 19. a 20. století radikálně změnila tvář zejména centra hlavního města, za oběť mu padla řada vzácných domů a velká část někdejšího Židovského města včetně tří starobylých synagog, charakter Prahy ale posunula k rodící se moderní metropoli. Asanační zákony, na jejichž základě byla provedena asanace Josefova a části Starého a Nového Města, byly přijaty před 120 lety, 11. února 1893, a platily půl století - až do dubna 1943.
     Po Vídni tehdy druhé největší město habsburské monarchie, Královské hlavní město Praha, vzniklo v únoru 1784 spojením Starého Města, Malé Strany, Hradčan a Nového Města. V roce 1850 byl k městu připojen Josefov, pověstná pátá čtvrť (původně Židovské město), v roce 1883 Vyšehrad a o rok později i Holešovice a Bubny. Ve městě žilo asi půl milionu obyvatel.
    Hlavním motivem jedné z největších městských asanací v Evropě, která ve své době vzbudila značné rozhořčení, byla především stavební a hygienická zanedbanost Josefova (přelidněnost, neexistence kanalizace, snadná možnost nákazy), ale i jistá "nereprezentativnost" Josefova v  blízkosti Staroměstského náměstí.
    S přípravami se začalo již v roce 1882, zákony vstoupily v platnost 7. dubna 1893. Jednalo se o dva zákony, první mimo jiné vymezoval hranice asanačních obvodů a propůjčoval městu vyvlastňovací právo na deset let, druhý osvobozoval od nájemní daně nové stavby na 20 let.
    V asanačních obvodech s rozlohou přes 380.000 m² bylo 608 domů a tvořily dvě části. První byl asanační obvod Josefova a Starého Města, ohraničený zhruba Vltavou, Revoluční třídou (tehdy Eliščina), Dlouhou třídou a Platnéřskou ulicí s  rozlohou více než 365.000 m², kde mělo být zbouráno 584 domů. Druhá, menší asanační část Nového města, které dělaly hranice Vltava a ulice Ostrovní, Pštrossova a Myslíkova, měla přes 14.000 m²; mělo zde být zbouráno 18 domů.
    Částečné demolice začaly v roce 1895, masivní bourání probíhalo od října 1896. Do roku 1903 bylo zbořeno 150 domů a vystavěno 67 novostaveb. Asanační zákony měly platit jen deset let, v dubnu 1903 byly ale prodlouženy o dalších deset let, což se opakovalo i v letech 1913, 1923 a 1933 s platností do 7. dubna 1943. Největší zásahy proběhly do roku 1914: do tohoto roku bylo zbořeno celkem 469 domů, z toho 247 v Josefově, 198 na Starém Městě a 24 v Novém Městě. Asanační činnost v období první a druhé světové války stagnovala a ve 20. a 30. letech se soustředila jen na východní okraj staroměstského asanačního obvodu.
    Asanaci musely z devíti josefovských synagog ustoupit tři: Nová synagoga z konce 16. století, která stála v dnešní Široké ulici, byla zbořena v roce 1898, Velkodvorská synagoga z počátku 17. století, která se nacházela na konci dnešní Pařížské ulice na místě dnešního prostranství před hotelem Intercontinental, byla zbourána roce 1902, a Cikánova synagoga z roku 1613 v  Bílkově ulici byla zbořena v roce 1906. Jako reakce na tyto destrukce byla v  roce 1906 postavena Jubilejní synagoga v Jeruzalémské ulici. V roce 1903 byla také zmenšen starobylý židovský hřbitov na Josefově.
    Z dalších staveb, které byly zbořeny, lze jmenovat třeba Dům Jiřího Melantricha z Aventina (zvaný U dvou velbloudů) v nynější Melantrichově ulici, jenž byl stržen v roce 1893 (dochoval se z něj pouze portál), barokní klášter benediktinů u kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, který byl zbořen v roce 1902 (na jeho místě nyní stojí novobarokní dům z roku 1903), či takzvaný Krennův dům, který blokoval pohled na kostel sv. Mikuláše z prostoru Staroměstského náměstí. Zmizely i ulice jako Rabínská, Meislova, Střelná, Červená či Masařská.
    Asanační záměry ale začaly být časem konfrontovány s odmítavým postojem veřejnosti i elit. Prvním mementem bylo zboření krásného měšťanského domu Jiřího Melantricha s  renesanční fasádou a malebnou lodžií v nádvoří.
    Doslova výbuchem sopky byl tzv. Velikonoční manifest z dubna 1896, který napsal spisovatel Vilém Mrštík. Píše se zde, že Praha byla "nenápadným krokem olupována o nejdražší svůj skvost, svůj historický malebný ráz a zastavena byla tupými činžáky vkusu tak odporného, že až stydno se k tomu veřejně přiznati". Manifest podepsalo mnoho známých osobností, kupříkladu literáti Alois Jirásek, Otokar Březina, F. X. Šalda, malíři Mikoláš Aleš či Josef Václav Myslbek, ale i řada vědců, politiků a dalších známých osobností.
    V dalším Mrštíkově příkrém odsudku nevzdělanosti tehdejších pražských radních a strůjců asanace s názvem Bestia triumphans, jehož název si vypůjčil od německého filozofa Friedricha Nietzscheho, se závěrem píše: "Čím nižší svědomí, tím slepěji zuří neřest, čím chatrnější vzdělání, tím slavnější hody sobě strojí úhlavní jeho nepřítel - bestia triumphans."
    Asanace poté potupovala uvážlivěji a tlak veřejnosti pomohl zachránit celou řadu památek. Nově vzniklá zástavba představovala na svou dobu vysoký standard. Z dříve chudinské "středověké" čtvrti se stala luxusní zóna secesních domů.
    I v průběhu 20. století vzbudily pozornost veřejnosti další, ovšem méně výrazné asanace. Například odstřel novorenesančního železničního nádraží na pražském Těšnově v souvislosti s výstavbou Severojižní magistrály v březnu 1985 se stal symbolem necitlivého přístupu tehdejších komunistických úřadů k památkám. Protesty vzbudila i výstavba televizní věže na Žižkově či asanace poloviny Žižkova v 80. letech 20. století či zboření Špačkova domu mezi ulicemi Klimentskou a Mlynářskou v roce 1993.