XV. mezinárodní výstava architektury v Benátkách 2016

Kurátor
Chilského architekta Alejandra Aravenu uplynulý rok překotně vynesl do centra pozornosti světové architektonické veřejnosti. Poté, co mu bylo svěřeno benátské bienále architektury, obdržel začátkem roku ještě Pritzkerovou cenu, většinou udělovanou zasloužilým kapacitám oboru. Taková pozice není bez paradoxů: stal se hvězdou architektury v éře, která se právě s architekty-hvězdami loučí, a s nimi s i elitářským pojetím architektury. Architektura se po finanční krizi roku 2008 pomalu mění, a Aravenova práce je symbolem této proměny. Někde mezi dvěma světy balancuje i praxe jeho studia Elemental: pohybuje se mezi velkými, často korporátními budovami s dotaženým detailem, a komunitními a sociálně angažovanými projekty, které z ani ne padesátiletého Chilana (nar. 1967) udělaly „kluka z plakátu“ propagujícího aktivistickou architekturu. Asi nejznámější je projekt sociálního bydlení Villa Verde v chilském městě Constitución, který nájemníkům odevzdal dostupné domky v podobě hrubé stavby, které si mohli podle svých prostředků postupně dostavět. (Projekt znají i diváci dokumentu Urbanized Garyho Hustwita, který úplně na konci Arsenale představuje svůj nový film o kancelářských prostorách). Pro letošní patnáctou výstavu architektury v rámci benátského bienále zvolil název Reporting From The Front, „Zprávy z bojiště“.

Zprávy z bojiště
Bitvy, o které tu jde, se odehrávají na více frontách. Nepřáteli jsou chudoba, nerovnost, devastace životního prostředí. Konflikty, sociální segregace a klimatické změny generují čím dál více lidí bez domova, nebo žijí v jen v provizorních příbytcích. To ví každý pozornější čtenář světového tisku, je ale třeba čelit i protivníkům uvnitř profese samotné. Globální trh se stavebními materiály tlačí na masovou spotřebu zdrojů, které nelze obnovit, a urychluje klimatické změny. Aravena vybral pro svou přehlídku takové tvůrce, kteří už dnes přes nepříznivé podmínky s tímto stavem bojují a nabízejí způsoby, jak konkrétně svět zlepšit. Chilský architekt je také první kurátor, který nepochází z „prvního světa“. Tomu odpovídá i jeho výběr vystavujících: víc než kdy jindy jsou tu architekti z latinské Ameriky, Asie i Afriky. 50 z 88 účastníků vystavuje v Benátkách poprvé, a 33 architektům je pod 40 let.

Už minulé bienále, připravené Remem Koolhaasem, přineslo více dat, analýz a kritického myšlení než ta předchozí. Tentokrát je ale k vidění o hodně víc hlíny, dřeva a bambusu. Základní ladění výstavy – nízkonákladové, lokálně specifické i vynalézavé – demonstrují už vstupní sály do obou hlavních výstavních prostor. Aravena je vytvořil z devadesáti tun materiálu zbylého z minulého bienále; stěny jsou navršené z rozlámaného sádrokartonu a ze stropu visí les stovek zohýbaných kovových lišt. Malá videa a popisky neokázale přestavují hlavní myšlenky výstavy včetně jejich vzniku, skic i zavržených nápadů.

Inspirace nedostatkem
„Místo nadbytku: přiměřenost,“ znělo jedno z Aravenových hesel pro výstavu. Naleštěných ploch, parametrických uzlů a spektakulárních konstrukcí, kterými se opájela první dekáda našeho století, jako by už bylo dost. Milionům lidí, kteří nemají přístup k elektřině nebo pitné vodě, totiž nic z toho zvlášť nepomůže. Architektka Anna Heringer (viz zde) pracuje v Bangladéši s místními komunitami: navrhuje a učí je stavět vlastními silami a z místních materiálů. Pro jeden ze sálů vytvořila z nepálené hlíny oblý kokon, ve kterém lze posedět, dotknout se hapticky velmi příjemného povrchu materiálu a nasát jeho trochu syrový pach.
Hlavnímu sálu velkého pavilonu v Giardini dominuje rozměrná konstrukce klenby, sestavené z obyčejných cihel od paraguayského architekta Solano Beniteze s jeho ateliérem Gabinete de arquitectura. Názorně ilustruje, jak lze s omezenými prostředky dosáhnout velkorysosti a určitě i proto si vysloužil hlavní cenu. Stejně tak v Arsenale nelze minout inovativní klenbu sestavenou z dílců od Block Research Group z ETH v Curychu. Podobně se snaží přispět i jeden z mála zúčastněných matadorů – ateliér Normana Fostera, který představuje svůj prototyp „drone-portu“, jednoduché skořepiny, která může sloužit jako přístav pro drony, které se v posledních letech ukazující být potenciálně velmi účinným prostředkem, jak zajistit zásobování odlehlých oblastí v Africe.

Improvizace, adaptace, komunita
Nutnost ale neposílá všechny architekty do oblastí stižených akutní katastrofou. I vyspělé země mají své krize – stále víc navázané na ty globální –, které může stavění zhoršit nebo zlepšit. Mezi zásadní témata patří obnova komunity, provázanost stavby s místem a užití lokálních a udržitelných materiálů.
Na projekty japonského Atelier Bow-Wow jakoby tato výstava čekala: jejich projekt venkovské farmy s řeznictvím má včetně nádherného modelu svou tradiční schopnost rozehrát svět malých příběhů.
Vietnamské studio Vo Trong Nghia je známé třeba svým „domem pro strom“, obestavěným kolem už stojícího stromu. Na výstavě prezentuje hlavně svým meditačním prostorem z bambusu. Komunitní rozměr tu pak má i práce samotného ateliéru, jejíž zásady – taktéž prezentované – zahrnují i čas na společnou meditaci.
Ani žijící klasik Eduardo Souto de Moura se nerozpakoval obětovat vlastní rané dílo, tržnici v portugalské Braze, ve prospěch služby komunitě: V rámci nového projektu nechal budovu po třiceti letech zbourat na na jejím místě vybudoval nové, menší taneční a umělecké centrum; jen původní sloupy ponechal na místě v podobě novodobých ruin.

Odpad, znečištění, recyklace
Mimořádně zajímavá instalace Let‘s Talk about Garbage od polské dvojice Hugon Kowalski a Marcin Szczelina, tematizující často nelegální přesuny obrovského množství odpadu po světě, by obstála jako samostatná výstava.
Amateur Architecture Studio čínských architektů Wang Shu a Lu Wenyu už proslulo recyklací střešních tašek a dlaždic ze zbořených budov v monumentálním měřítku. Na výstavě se na jejich materiálové koláže můžeme podívat zblízka.
Projekt rekultivace obří skládky ve Španělsku (Batlle i Roig) a její proměny v hodnotnou krajinu uvádí do výstavy krajinářskou architekturu. Spíš tedy jako hostující disciplínu, ale cítíme, že z této oblasti by se pro výstavu našlo víc relevantních témat. (Krajinářská architektura má ale letos své vlastní bienále v Barceloně).

Společnost, politika, kapitál
„Pokud je architektura nejpolitičtějším uměním, pak to bienále musí přiznat“, řekl na začátku prezident bienále Paolo Baratta.
Nevládní organizace Forensic Architecture, vedená izraelským architektem Eyelem Weizmanem, shromažďuje důkazy o bombardování na Blízkém východě pro mezinárodní trestní tribunál a OSN. „Válka se dnes téměř výhradně odehrává ve městech,“ říká Weizman, „takže architekti umějí dobře osvětlit, jak konkrétně k událostem došlo.“ Používají přitom fotografií ze sociálních sítí a digitální mapy a vytvářejí 3D rekonstrukce vhled přímo do nitra konfliktu. Uprostřed sálu je například v měřítku 1:1 rekonstruována místnost domu v Pákistánu, který se stal terčem dronového útoku, právě  okamžiku, kdy bomba prorazila strop.
Nákladnost staveb porovnává i prezentace ekvádorského týmu Al Borde. Rozdíly mezi cenou různých budov tu výmluvně dokládá minimalistická řeč sáčků s penězi, rozmístěných ve čtvercích na podlaze. Podtextem je kritika stavebního průmyslu i spekulativního trhu s nemovitostmi.

Krása navzdory
„V našich bojích nesmíme zapomínat ani na krásu,“ nechal se slyšet Aravena a na letošním bienále tak najdeme i sály, kde smyslový zážitek dominuje. Je třeba uznat, že v kontextu výstavy, kde se hodně čte a hodně přemýšlí, na mnoho návštěvníků budou působit jako jisté oddechnutí, i proto, že se víc podobají tomu, co jsou zvyklí na výstavě architektury očekávat. Instalace chilského studia Pezo von Ellrichshausen vně pavilonu v Giardini, založená na protínajících se kružnicích, nabízí prostor k rozjímání o všech podnětech, které jsou k vidění. Aires Mateus prezentuje ve tmavé místnosti působivě nasvětlené řezy architektonickým prostorem. Některé instalace nicméně které působí v daném kontextu trochu nepatřičně. Není asi náhoda, že to jsou často projekty muzeí. Velice působivá instalace takzvaných krepuskulárních paprsků Lightscape (Transsolar + Anja Thierfelder), které se na návštěvníky snášejí uprostřed corderií arzenálu, byla vyvinuta pro pobočku Louvru v Abú Zabí. Peter Zumthor tu svůj senzorický hédonismus rozehrává na barevné škále textilu, který tvoří součást sbírek losangeleského muzea moderního umění (LACMA), na němž se právě pracuje. A Tadao Andó na tomto „bienále pro chudé“ kdoví proč prezentuje svůj už několik let dokončený projekt pro sbírku miliardáře Francoise Pinaulta na benátské Punta della Dogana.


Dílčí prohry
Aravena měl na přípravu celé výstavy deset měsíců, což je o poznání méně než dva roky, které si na minulé bienále vymínil Rem Koolhaas. Nedá se říci, že to není poznat. Přehlídka plná nepochybně aktuálních a smysluplných projektů nefunguje úplně vždy dobře jako výstava, jako vizuální zážitek sám o sobě. Příkladem jsou popisky, které lze kvůli špatnému nasvětlení a drobnému písmu těžko přečíst a pokud se vám to podaří, nabízejí dost kostrbatě napsané texty. Klasickou neřestí mnoha vystavujících je snaha vystavit toho příliš; tu má ale kurátor brzdit. Nedá se říci, že by v tom byl Aravena vždy dostatečně nesmlouvavý.
Letošní bienále ale přes tyto vady přináší pozitivní zprávu: architekti opouštějí bublinu, která architektuře dominovala ještě donedávna, zajímají se o skutečné problémy světa kolem sebe a snaží se na ně nabídnout odpovědi – i když si přitom vědí, že nemohou vyřešit všechno. Bienále v tom jistě odpovídá duchu doby a ano, je politicky korektní. Jediné, čím může urazit, je snaha nikoho neurazit (jak napsala kritička LA Times). Je pravda, že hlasy těch, pro které je pomoc určena, nejsou na výstavě moc slyšet. Téma může svádět ke kýči, ale podezření, že ušlechtilé cíle jsou jen morální štít pro vrtochy architektů, se nenaplňuje. Celkové vyznění ale spíš tolerantní a zvídavé než doktrinářské a moralistní. Přesto se ozvaly hlasy, nejvýrazněji asi Patrika Schumachera, který by celou výstavu nejraději zavřel. Mluví o tom, že chudým a bezmocným mají raději pomáhat politici nebo nevládní organizace, a architekti se mají držet, stručně řečeno, „svého“, čímž máme rozumět formálně inovativní kreace pro movité klienty. V pozadí ale vystupuje spíš obava z toho, že se časy se mění. Vliv dosavadní architektonické elity, pro kterou byly Benátky po minulé dvě dekády výkladní skříní, slábne.
Závažnější kritická otázka ale, je jestli architektura – která je většinou přímo závislá na moci a penězích – může být ve své kritice současného stavu světa zcela upřímná. Některé zažité představy se nehýbou: jak poznamenala Mimi Zeiger tradiční modernistická víra ve spásnou moc poctivých materiálů, prostorové logiky a technologie tu zůstává vlastně neotřesena.
Letošní bienále v každém případě stojí za vidění – a i díky tomu, jaké otázky vyvolává. Aspoň tady se architektura nejeví tak dekadentní, jak si mnozí myslí, a ukazuje, že má co nabídnout.

Více informací >