XV. mezinárodní výstava architektury v Benátkách - národní pavilony
Národní pavilony na bienále jsou tradičně směsicí zdařilých, průměrných i docela obskurních prezentací. Soupeření národů, které vedlo k jejich vzniku, už málokdo bere vážně, ale soupeří se čím dál víc o pozornost návštěvníků: letos je vystavujících zemí 65; kromě původních pavilonů a nových sálů v areálu Arsenale jsou roztroušeny i po městě, vystavuje i Skotsko nebo Katalánsko. Proto stojí za to strávit alespoň Benátkách tři až čtyři dny.
Oblíbená strategie je umístit do středu pozornosti jeden, často jednoduchý objekt, „one-liner“, který diváka okamžitě zaujme a posléze navede ke složitějším plánům, analýzám nebo diagramům. Některé země utopí zajímavé téma v nepřehledné výstavě, jiné jsou jednoduše mimo. Kritériem, jehož důležitost stoupá, je návaznost na ústřední téma výstavy.
Na první pohled se zdá, že Belgičané pokračují ve své dlouhodobé obsesi opotřebovaným, ošoupaným a trochu ošklivým. Svůj pavilon letos dokonce záměrně ani nevybílili, jak je to běžně zvykem, jen zafixovali lehce zašlý nátěr se stopami minulých let. Pavilon ale mimořádně dobře zapadá do ústředního tématu Aravenovy výstavy: jak vystačit s málem, ale přitom si – slovy Belgičanů – počínat bravurně. Výběr každodenní architektury a drobných zásahů pod kuratelou Architecten De Vylder Vinck Taillieu, interiérových architektů Doorzoon – například přestavba sloupku u brány nebo ventilace, vedená dveřním otvorem – se prolíná se znepokojivými fotografiemi Filipa Dujardina. Mnohem víc, než je vidět na první pohled, objasňuje doprovodná knížka Bravoure – Scarcity – Beauty.
Pobaltské státy
letos vyhrály nejzajímavější výstavní prostor, dosud funkční brutalistickou sportovní halu hned vedle Arsenale. Tři postsovětské země se snaží hledat, co mají společného. Jdou přitom do hloubky – doslova, když začínají u geologie a vystavují i podzemní sondy. Kromě hloubky se tu tedy jde i do šířky: expozice stoupá po tribunách a nabízí širokou, snad až příliš rozvolněnou škálu témat. 86 různých instalací, exponátů a videí je hodně i na tři státy pohromadě.
Portugalsko
Výlet na ostrov Giudecca za to stojí. Expozice When Álvaro Meets Aldo netypicky navazuje na novodobou historii, totiž počátky výstav architektury v Benátkách v sedmdesátých a osmdesátých letech (tehdy ještě nešlo o bienále, protože se nekonaly v pravidelných dvouletých intervalech). Jména v názvu samozřejmě odkazují k Aldo Rossimu a Álvaru Sizovi. Z osmdesátých let pocházejí i plány na sociální zástavbu přímo na místě, na tradičně chudším ostrově Giudecca. Umístění výstavy je jedinečné – v přízemí rozestavěného bloku od samotného Sizy. V nově natočených filmech třiaosmdesátiletý architekt navštěvuje nájemníky svých staveb, nechává se zvát na kávu, kouří cigarety a konverzuje. Máme tak možnost nahlédnout nejen do už dostavěné části benátského komplexu (hned za rohem), ale i další jeho sociální výstavby v Portu, Haagu a Berlíně (známý dům Bonjour tristesse u Schlesisches Tor).
Španělsko
Prezentace architektury v je v této zemi tradičně vysoké úrovni, a letos Španělům – asi i s ohledem na zásluhy předchozích let – připadla hlavní cena. Instalace Unfinished ale trochu klame názvem – o budovách, nedokončených kvůli hospodářské krizi, je pouze fotografická instalace uprostřed. Jinak to ale kurátoři „nemohli vydržet“ a přestavují dokončené současné realizace, které ovšem vznikly v těsném sepětí se starším kontextem. Roztřídili je do skupin, které jim vcelku smysluplně dodávají širší smysl.
Irsko
Instalace Losing Myself se snaží simulovat vnímání prostoru, které má člověk s Alzheimerovou nemocí, ztrácející pojem o celku. Proti tomu je postaveno vidění architekta, který díky plánům vidí dům naopak tak, jak jej nevidí ani jiný zdravý člověk. Oba pohledy se prolínají v aktu kresby.
Německo
Téma snad ani nemohlo být letos jiné – imigrace, stejně jako u Rakouska a Finska). Instalace Making Heimat problém ukazuje zčerstva, v provokativně rozladěné typografii mezi bílými plastovými židlemi. Němci tradičně zápasí se svým příliš monumentálním pavilonem, a letos se do toho pustili opravdu doslova, když vybourali (dočasně) dveřní otvory. Metafora otevřenosti tak dostala překvapivě doslovnou podobu.
Kanada
Letos kanadský pavilon nejspíš minete, protože jeho budova vůbec není otevřená. Instalace z pytlů ale naznačuje důležitý pokus otevřít problematiku extraktivismu, těžby přírodních zdrojů, v níž se Kanada řadí na smutný vrchol. S architekturou – i když ne snad přímo s jejím navrhováním – to souvisí zásadně, protože každá stavba je přetvořením zdrojů, vzatých tak či onak ze země. Je to sice jasné, ale zapomínáme na to stejně. Minimalistickou instalaci doprovází tištěná brožurka, kde se všechno vysvětluje mnohem podrobněji. Poslední kniha Kanaďanky Naomi Kleinové This Changes Everything nicméně možná poslouží jako stravitelnější úvod do této veledůležité problematiky než radikální instalace její země.
Nově nebo nepravidelně se účastnící země se často spíše snaží upozornit, že vůbec existují, ale za pomoci externích kurátorů vznikají i zde zajímavé výstavy. Z nich stojí za zmínku Peru s instalací Our Amazon Frontline, představující mohutní vzdělávací program pro obyvatele amazonského pralesa (dostala zvláštní uznání poroty).
Některé méně podařené expozice stojí za vidění kvůli otázkám nebo reakcím, které vyvolají. Pavilon Spojených států se stal terčem „digitální okupace“. Oficiální výstava The Architectural Imagination, jež do vylidněného Detroitu umisťuje spekulativní a často od kontextu zcela odtržené projekty, vyprovokovala aktivistickou skupinu Detroit Resists k odpovědi: vytvořili aplikaci rozšířené reality, která skutečnou instalaci virtuálně pokrývá slogany a plakáty lokálních protestních hnutí. Ruská výstava, která bývala v minulých letech i navzdory očekáváním zajímavá, letos už očividně odráží neradostný stav této země: v monumentální oslavě stalinského výstaviště V.D.N.Ch. se jen těžko hledá stopa jakéhokoli odstupu či ironie.
Oblíbená strategie je umístit do středu pozornosti jeden, často jednoduchý objekt, „one-liner“, který diváka okamžitě zaujme a posléze navede ke složitějším plánům, analýzám nebo diagramům. Některé země utopí zajímavé téma v nepřehledné výstavě, jiné jsou jednoduše mimo. Kritériem, jehož důležitost stoupá, je návaznost na ústřední téma výstavy.
Osobní výběr sedmi nejzajímavějších pavilonů, bez nároku na pořadí:
BelgieNa první pohled se zdá, že Belgičané pokračují ve své dlouhodobé obsesi opotřebovaným, ošoupaným a trochu ošklivým. Svůj pavilon letos dokonce záměrně ani nevybílili, jak je to běžně zvykem, jen zafixovali lehce zašlý nátěr se stopami minulých let. Pavilon ale mimořádně dobře zapadá do ústředního tématu Aravenovy výstavy: jak vystačit s málem, ale přitom si – slovy Belgičanů – počínat bravurně. Výběr každodenní architektury a drobných zásahů pod kuratelou Architecten De Vylder Vinck Taillieu, interiérových architektů Doorzoon – například přestavba sloupku u brány nebo ventilace, vedená dveřním otvorem – se prolíná se znepokojivými fotografiemi Filipa Dujardina. Mnohem víc, než je vidět na první pohled, objasňuje doprovodná knížka Bravoure – Scarcity – Beauty.
Pobaltské státy
letos vyhrály nejzajímavější výstavní prostor, dosud funkční brutalistickou sportovní halu hned vedle Arsenale. Tři postsovětské země se snaží hledat, co mají společného. Jdou přitom do hloubky – doslova, když začínají u geologie a vystavují i podzemní sondy. Kromě hloubky se tu tedy jde i do šířky: expozice stoupá po tribunách a nabízí širokou, snad až příliš rozvolněnou škálu témat. 86 různých instalací, exponátů a videí je hodně i na tři státy pohromadě.
Portugalsko
Výlet na ostrov Giudecca za to stojí. Expozice When Álvaro Meets Aldo netypicky navazuje na novodobou historii, totiž počátky výstav architektury v Benátkách v sedmdesátých a osmdesátých letech (tehdy ještě nešlo o bienále, protože se nekonaly v pravidelných dvouletých intervalech). Jména v názvu samozřejmě odkazují k Aldo Rossimu a Álvaru Sizovi. Z osmdesátých let pocházejí i plány na sociální zástavbu přímo na místě, na tradičně chudším ostrově Giudecca. Umístění výstavy je jedinečné – v přízemí rozestavěného bloku od samotného Sizy. V nově natočených filmech třiaosmdesátiletý architekt navštěvuje nájemníky svých staveb, nechává se zvát na kávu, kouří cigarety a konverzuje. Máme tak možnost nahlédnout nejen do už dostavěné části benátského komplexu (hned za rohem), ale i další jeho sociální výstavby v Portu, Haagu a Berlíně (známý dům Bonjour tristesse u Schlesisches Tor).
Španělsko
Prezentace architektury v je v této zemi tradičně vysoké úrovni, a letos Španělům – asi i s ohledem na zásluhy předchozích let – připadla hlavní cena. Instalace Unfinished ale trochu klame názvem – o budovách, nedokončených kvůli hospodářské krizi, je pouze fotografická instalace uprostřed. Jinak to ale kurátoři „nemohli vydržet“ a přestavují dokončené současné realizace, které ovšem vznikly v těsném sepětí se starším kontextem. Roztřídili je do skupin, které jim vcelku smysluplně dodávají širší smysl.
Irsko
Instalace Losing Myself se snaží simulovat vnímání prostoru, které má člověk s Alzheimerovou nemocí, ztrácející pojem o celku. Proti tomu je postaveno vidění architekta, který díky plánům vidí dům naopak tak, jak jej nevidí ani jiný zdravý člověk. Oba pohledy se prolínají v aktu kresby.
Německo
Téma snad ani nemohlo být letos jiné – imigrace, stejně jako u Rakouska a Finska). Instalace Making Heimat problém ukazuje zčerstva, v provokativně rozladěné typografii mezi bílými plastovými židlemi. Němci tradičně zápasí se svým příliš monumentálním pavilonem, a letos se do toho pustili opravdu doslova, když vybourali (dočasně) dveřní otvory. Metafora otevřenosti tak dostala překvapivě doslovnou podobu.
Kanada
Letos kanadský pavilon nejspíš minete, protože jeho budova vůbec není otevřená. Instalace z pytlů ale naznačuje důležitý pokus otevřít problematiku extraktivismu, těžby přírodních zdrojů, v níž se Kanada řadí na smutný vrchol. S architekturou – i když ne snad přímo s jejím navrhováním – to souvisí zásadně, protože každá stavba je přetvořením zdrojů, vzatých tak či onak ze země. Je to sice jasné, ale zapomínáme na to stejně. Minimalistickou instalaci doprovází tištěná brožurka, kde se všechno vysvětluje mnohem podrobněji. Poslední kniha Kanaďanky Naomi Kleinové This Changes Everything nicméně možná poslouží jako stravitelnější úvod do této veledůležité problematiky než radikální instalace její země.
Další zajímavé pavilony
Za pozornost samozřejmě stojí i další země, v celkovém dojmu ale letos žádná výrazně nevyčnívá. I v případě „obvyklých podezřelých“ jako jsou Skandinávie nebo Dánsko najde ten, kdo sleduje tamní architekturu posledních zhruba osm let, málo nového. Dřevěná pyramida ve skandinávském pavilonu ale umožňuje nahlédnout zblízka mezi trámy stropu skvělé stavby Sverreho Fehna. Francie prezentuje svůj vůbec první projekt pro bienále, vybraný v soutěži a dost netradičně se zapojuje do logiky „malých a citlivých zásahů“. Mladší a „menší“ architekturu představuje ve své tradičně výborné prezentaci i Japonsko. Švýcarsko diváka v projektu Christiana Kereze zve do umělé jeskyně, která tak důsledně ignoruje všechno okolo, že je vlastně vítaným rozptýlením. Originální pohled na architekturu přináší Polsko prostřednictvím několika videí, zachycujících dělníky, pracující na stavbách. Albánie se ve své zajímavé instalaci, tematizující odchod milionů Albánců do zahraničí, asi nejvíc vzdaluje architektuře používá strategie na hranici dokumentu a umění. Černá Hora prezentuje strategie k rozvoji území bývalých solných dolů v Ulcinji úplně na jihu země (kurátor Bart Lootsma).Nově nebo nepravidelně se účastnící země se často spíše snaží upozornit, že vůbec existují, ale za pomoci externích kurátorů vznikají i zde zajímavé výstavy. Z nich stojí za zmínku Peru s instalací Our Amazon Frontline, představující mohutní vzdělávací program pro obyvatele amazonského pralesa (dostala zvláštní uznání poroty).
Některé méně podařené expozice stojí za vidění kvůli otázkám nebo reakcím, které vyvolají. Pavilon Spojených států se stal terčem „digitální okupace“. Oficiální výstava The Architectural Imagination, jež do vylidněného Detroitu umisťuje spekulativní a často od kontextu zcela odtržené projekty, vyprovokovala aktivistickou skupinu Detroit Resists k odpovědi: vytvořili aplikaci rozšířené reality, která skutečnou instalaci virtuálně pokrývá slogany a plakáty lokálních protestních hnutí. Ruská výstava, která bývala v minulých letech i navzdory očekáváním zajímavá, letos už očividně odráží neradostný stav této země: v monumentální oslavě stalinského výstaviště V.D.N.Ch. se jen těžko hledá stopa jakéhokoli odstupu či ironie.
0 comments
add comment
