Zpráva z výstavy Zdeňka Fránka v Českých Budějovicích
Letošní prázdniny se v českobudějovickém Domě umění představuje tvorba architekta Zdeňka Fránka. Konkrétně se jedná o projekt Kostela nejsvětější Trojice a Kardinála Berana v Libiši, který je představen formou reliéfů zapuštěných do stěn galerie. Návštěvníci Mental Relief mohou být zaskočeni prázdnotou výstavních sálů. Dnešní společnost chce být neustále bavena a za své (nulové) vstupné očekává záplavu umění v duchu: „čím více, tím lépe“. Fránkova výstava představuje sakrální prostor, kde nehmotné má nejvyšší hodnotu. V kostelech si nejvíce ceníme klid pro vlastní rozjímání. Neuchopitelné prostory vykreslené světlem se během dne mění a připomínají naši pomíjivost. Fránek instalací ukrytou za stěnou odpovídá na více otázek současnosti.
Fránek je sázkou do loterie. Třebaže na konci vždycky získáte, dopředu si nemůžete být nikdy jistí výsledkem. Stejně jako Philip Johnson chce osedlat první vlnu. Na rozdíl od jiných tvůrců si nepěstuje snadno rozpoznatelný rukopis, ale chce si vyzkoušet každý tvar, materiál i technologii. Všechny jeho projekty vznikají za pochodu a doprovázeny bolestí. Dobrodružství z architektury by se vytratilo, pokud by musel dvakrát vkročit do stejné řeky. Je výjimečnou osobností, která se vydala nepohodlnou cestou.
Pokud kdekoliv zamíříte na výstavu Álvaro Sizy, tak už se dopředu můžete těšit na krásné skici a dřevěné modely, které neomrzí ani po padesáti letech. Sám Fránek přiznává náklonnost k jiné hvězdě světové architektury Tadao Andovi, za nimž dokonce vycestoval až do japonské Ósaky, ale spíše než k monotónně se opakujícím Andovým betonovým kreacím má Fránek blíž k jinému japonskému architektovi Toyo Itovi, pro něhož je každý projekt výzvou. S každou Itovou zakázkou také zraje konstrukční ekvilibristika, která se nikdy neopakuje a neulpívá na jediném materiálu. Fránkův (podobně jako Itův) ateliér vychoval za uplynulé dekády řadu architektů, kteří dnes provozují vlastní úspěšné praxe.
Výstava Mental Relief (2019) upozaďuje autorovo ego, řeší otázku představení sakrální stavby ve výstavním prostoru a současně dává vyniknout slavné galerii, která předtím pokaždé musela změnit tvář, aby naplnila umělcovy požadavky. Aktuální budějovickou výstavu lze těžko zařadit, podobně jako každou novou Fránkovu realizaci. Pro ty, kdo měli příležitost shlédnout expozici Útroby architektury (2011-12) v brněnském Domě umění, kterou si pod kurátorským vedením Rostislava Koryčánka daroval Fránek ke svým padesátinám, bude každá další výstava jen rozvíjeným fragmentem určitého tématu. Například Příliš neviditelná architektura (2012) v litomyšlském domě U Rytířů představila dynamicky zakřivenou věž reflektující ve svém ocelovém plášti přilehlou renesanční fasádu. Že ne každá vize musí skončit absolutním úspěchem, dokazuje Polštářový dům (2014-15) ve Veletržním paláci, o němž málokdo tuší, jak experimentální projekt skutečně dopadl. Výstava Míra & měřítko (2016) v Galerii Jaroslava Fragnera měla být obhajobou tří právě vznikajících staveb Fránkova ateliéru, které nejenže přitahovaly pozornost (korporátní Liko-S a turistický Skywalk), ale také ve staroměstském prostředí vzbuzovaly protesty (kauza Maršmeloun).
Architektonické výstavy zaujímají v programu českobudějovického Domu umění stále významnější postavení, ale dostat se na kurátorský seznam Michala škody podařilo nevelkému počtu českých ateliérů. Všichni pak museli přistoupit k odlišnému způsobu vystavování architektury. Projektil (2010) vytapetoval výstavní sály fotografiemi, které získali od uživatelů jejich staveb. Liberečtí Mjölk (2012) na měsíc přestěhovali svoji praxi do galerie a v dřevěné buňce na náměstí ubytovali další umělce. Ateliér MCA (2014) odlil v galerii masivní stoly, u nichž jste se mohli v klidu začíst. Jan Šépka (2016) si instalací Vnímání přivlastnil budějovickou dominantu, čímž přitáhl do galerie nevídané množství návštěvníků. Po tříleté odmlce přišel na řadu další tuzemský ateliér s výstavou Mental Relief.
Kdo si nechal celé prázdniny expozici unikat, bude mít v sobotu 24. srpna 2019 od 17:00 hodin příležitost zúčastnit se dernisáže za přítomnosti architekta Zdeňka Fránka, který zároveň představí svůj nový katalog.
Fránek je sázkou do loterie. Třebaže na konci vždycky získáte, dopředu si nemůžete být nikdy jistí výsledkem. Stejně jako Philip Johnson chce osedlat první vlnu. Na rozdíl od jiných tvůrců si nepěstuje snadno rozpoznatelný rukopis, ale chce si vyzkoušet každý tvar, materiál i technologii. Všechny jeho projekty vznikají za pochodu a doprovázeny bolestí. Dobrodružství z architektury by se vytratilo, pokud by musel dvakrát vkročit do stejné řeky. Je výjimečnou osobností, která se vydala nepohodlnou cestou.
Pokud kdekoliv zamíříte na výstavu Álvaro Sizy, tak už se dopředu můžete těšit na krásné skici a dřevěné modely, které neomrzí ani po padesáti letech. Sám Fránek přiznává náklonnost k jiné hvězdě světové architektury Tadao Andovi, za nimž dokonce vycestoval až do japonské Ósaky, ale spíše než k monotónně se opakujícím Andovým betonovým kreacím má Fránek blíž k jinému japonskému architektovi Toyo Itovi, pro něhož je každý projekt výzvou. S každou Itovou zakázkou také zraje konstrukční ekvilibristika, která se nikdy neopakuje a neulpívá na jediném materiálu. Fránkův (podobně jako Itův) ateliér vychoval za uplynulé dekády řadu architektů, kteří dnes provozují vlastní úspěšné praxe.
Výstava Mental Relief (2019) upozaďuje autorovo ego, řeší otázku představení sakrální stavby ve výstavním prostoru a současně dává vyniknout slavné galerii, která předtím pokaždé musela změnit tvář, aby naplnila umělcovy požadavky. Aktuální budějovickou výstavu lze těžko zařadit, podobně jako každou novou Fránkovu realizaci. Pro ty, kdo měli příležitost shlédnout expozici Útroby architektury (2011-12) v brněnském Domě umění, kterou si pod kurátorským vedením Rostislava Koryčánka daroval Fránek ke svým padesátinám, bude každá další výstava jen rozvíjeným fragmentem určitého tématu. Například Příliš neviditelná architektura (2012) v litomyšlském domě U Rytířů představila dynamicky zakřivenou věž reflektující ve svém ocelovém plášti přilehlou renesanční fasádu. Že ne každá vize musí skončit absolutním úspěchem, dokazuje Polštářový dům (2014-15) ve Veletržním paláci, o němž málokdo tuší, jak experimentální projekt skutečně dopadl. Výstava Míra & měřítko (2016) v Galerii Jaroslava Fragnera měla být obhajobou tří právě vznikajících staveb Fránkova ateliéru, které nejenže přitahovaly pozornost (korporátní Liko-S a turistický Skywalk), ale také ve staroměstském prostředí vzbuzovaly protesty (kauza Maršmeloun).
Architektonické výstavy zaujímají v programu českobudějovického Domu umění stále významnější postavení, ale dostat se na kurátorský seznam Michala škody podařilo nevelkému počtu českých ateliérů. Všichni pak museli přistoupit k odlišnému způsobu vystavování architektury. Projektil (2010) vytapetoval výstavní sály fotografiemi, které získali od uživatelů jejich staveb. Liberečtí Mjölk (2012) na měsíc přestěhovali svoji praxi do galerie a v dřevěné buňce na náměstí ubytovali další umělce. Ateliér MCA (2014) odlil v galerii masivní stoly, u nichž jste se mohli v klidu začíst. Jan Šépka (2016) si instalací Vnímání přivlastnil budějovickou dominantu, čímž přitáhl do galerie nevídané množství návštěvníků. Po tříleté odmlce přišel na řadu další tuzemský ateliér s výstavou Mental Relief.
Kdo si nechal celé prázdniny expozici unikat, bude mít v sobotu 24. srpna 2019 od 17:00 hodin příležitost zúčastnit se dernisáže za přítomnosti architekta Zdeňka Fránka, který zároveň představí svůj nový katalog.
0 comments
add comment
