Z Basileje do Budějic

Co víme o Švýcarsku? A co tuší Švýcaři o nás? Na tyto otázky jsme se mohli zeptat v polovině února v českobudějovické Galerii současného umění a architektury zakladatelů architektonického ateliéru Buchner Bründler z Basileje. Ve městě, které je svojí rozlohou proti Českým Budějovicím poloviční a počtem obyvatel ani ne dvojnásobné, se díky intenzivní příhraniční spolupráci a především farmaceutickému průmyslu daří realizovat nebývale kvalitní architekturu. Ve stínu globálních hvězd Herzog & de Meuron v Basileji dále působí neméně zajímavé ateliéry jako Christ & Gantenbein, Miller & Maranta, Morger & Dettli nebo Buchner & Bründler a právě posledně zmiňovaní přijeli v únoru představit českobudějovickému publiku svoji aktuální tvorbu. Proč se v Basileji daří dvoujmenným architektonickým kancelářím, je námět na samostatný článek a několik výstav. Zjednodušeně řečeno Andreas Bründler (*1967 Sins) a Daniel Buchner (*1967 Berneck) se více než dvacet, kdy založili společný ateliér (*1997 Basilej), výborně doplňují a společně s dalšími čtyřiceti spolupracovníky vytváří nezaměnitelné stavby, které vždy citlivě reagují na dané místo. Podobně jako ostatní švýcarští architekti se k většině zakázek dostali prostřednictvím vítězství v architektonické soutěži, kdy ze zdravého poměřování s konkurencí vychází ty nejlepší nápady k všeobecnému prospěchu. Buchner Bründler nejsou zastánci jasného a nezaměnitelného architektonického rukopisu. S každou zakázkou hledají poctivé řešení s  ohledem na materiálové a konstrukční možnosti. Své nabyté zkušenosti krátce předávali studentům polytechniky v Lausanne, ale nyní se především soustředí na vlastní tvorbu a občasné výstavy spojené s přednáškami.
Andreas Bründler se českému publiku krátce představil na jaře minulého roku, kde se během přednášky v pražském CAMPu musel o pozornost dělit s vídeňským ateliérem Querkraft. Tentokrát do Českých Budějovic zavítali nejen oba spoluzakladatelé kanceláře, ale na instalaci výstavy „Konstelace – Korelace“ se podílela řada zaměstnanců jejich basilejské kanceláře.
Za dobu kurátorování Michala Škody jsme si přivykli, že galerie na Náměstí Přemysla Otakara II. dokáže nabídnout bohaté spektrum nálad a atmosfér. Zatímco Sergison Bates bytový prostor zútulnili v duchu 19. století, tak Marcela Steinbachová galerii proměnila ve stavební laboratoř a bratři Fröhlichově zde rozvěsili kuriózní panoptikum. Basilejské dvojici Buchner Bründler se nyní podařilo vymazat hranice jednotlivých místností. Bílé galerijní stěny jednoduše mizí na pozadí velkoformátových fotografií, které nejsou řazeny chronologicky ani logicky a občas jsou dokonce otočeny hlavou dolů. Fotografie mezi sebou vedou dialog napříč místnostmi. Snímky vytrhují budovy z jejich původního kontextu a v galerii navozují nové vztahy. Fotografie dokonale opanuji všech pět místností, které spojují do jednolitého sálu.
Švýcarští architekti si tu kladou esenciální otázku: „Jak vystavovat architekturu?“ Běžné výstavy se vám snaží pomocí fotek, modelů a plánů zprostředkovat zážitek budov vzdálených stovky a někdy i tisíce kilometrů. Sebelepší instalace nemůže nikdy nahradit přímou zkušenost. Řada dřívějších výstav v Budějovicích se pokoušela přinést co nejvěrnější architektonický zážitek, což se nejlépe podařilo před třemi lety Janu Šépkovi s expozicí „Vnímání“, která nepředstavovala průběh Šépkovy dosavadní tvorby, ale soustředila se na jediný exponát zosobňující architektovy dlouhodobé postoje situované do veřejného prostoru.
Buchner Bründler se vydali úspornou švýcarskou cestou. Při výstavě pracují s minimálními prostředky. To, co vypadá jako výstava před dokončením, je vypointovaný záměr. Autoři chtějí, aby fotografie nebyly vnímány pouze jako ploché obrazy na stěnách, ale současně komunikovaly mezi stěnou a podlahou a s mírným odsazením vytvářely prostorové napětí.
Prosté opření fotografií o stěnu tu připomíná slavnou Beuysovu výstavu Spáleniště II ze sklonku 70. let, kdy tento německý konceptualista opřel v basilejském Kunstmuseum dřevěné hole o zeď. Tato jednoduchá instalace přímo ovlivnila v 80. letech ranou tvorbu Herzog & de Meuron při jejich návrhu skladu firmy Ricola v Laufen. Podobné principy odkazování na práce předchozích mistrů jsou dalším důkazem švýcarské kontinuity. Na přelomu milénia se pro švýcarskou architekturu zažil zjednodušující pojem “Swissbox“ vystihující strohost místních budov, což nelze vnímat jen v poloze jednoduchých forem, ale v celkovém uvažování švýcarských architektů nad stavbami včetně výstavních expozicí.
Kdo by se chtěl o kvalitách tvorby Buchner Bründler více přesvědčit na vlastní kůži, může se v Basileji ubytovat v některém z jimi rekonstruovaných hotelů Nomad (2015) nebo St.Alban (2010). Zatímco první navazuje na estetiku panelového domu z 50. let, druhý pak vznikl přestavbou původní přádelny hedvábí z 19. století. Jejich realizace dostávají kvalitní architekturu a design na dosah lidem s  jinak omezenými příjmy. Kvalita totiž pro ně neznamená, že výsledný objekt musí být drahý, ale uvědomění si hodnot a tradic, které jsou ve švýcarské společnosti hluboce zakořeněny.
Český rodák a dlouholetý profesor curyšské polytechniky Miroslav Šik nás zbavuje iluzí, že bychom se někdy přiblížili životní úrovni ve Švýcarsku, ale přesto bychom neměli rezignovat na vyšší cíle a namísto formálního napodobování švýcarských domů bychom se měli spíše naučit švýcarsky uvažovat. Začít můžeme návštěvou výstavy „Konstelace – Korelace“.
V letošním roce nás v českobudějovickém Domě umění čeká ještě sedm dalších výstav. Mnohotvárnost jednotlivých expozicí vybízí k pravidelným návštěvám, což se nedotýká jen architektonických výstav, ale třeba další velká událost se chystá hned na konec března, kdy přijede londýnský sochař Antony Gormley, který má velice kladný vztah k architektuře, neboť mu ateliér navrhl v roce 2003 britský minimalista David Chipperfield a o deset let pracovní prostory rozšířili Chipperfieldovi žáci Carmody a Groarke. Svět umění a architektury je krásně provázaný a rozuzlovat vám jej pomůže každá návštěva Domu umění v Českých Budějovicích, pro níž kurátor Michal Škoda pečlivě vybírá ty největší perly.