Rekonstrukce Schwarzenberského a Salmovského paláce pro sbírky Národní galerie

17. prosince 2004 - 13. února 2005
Internetová kavárna Veletržního paláce, Dukelských hrdinů 47, Praha 7

V létě minulého roku proběhla mediálně největší akce o na poli architektonických soutěží. Šlo však o vyzvanou a neanonymní jednokolovou záležitost, ke které byli vyzváni Norman Foster z Anglie nebo Tadao Ando z Japonska. Je skutečností, že by první cena nepokryla ani měsíční plat chůvy v zahraničí, natož čas věhlasných architektů. Jeden z nich se nakonec odhodlal k čisté charitě a zúčastnil se jí. Ani domácí kanceláře neměly vyhráno. V téměř všech případech se zároveň jednalo o pedagogy pražské ČVUT, kteří soutěžní podmínky použily jako téma studentských semestrálních projektů, které se úkolu zhostily svěžeji (přesvědčit se můžete na výstavách probíhajících po celé FA ČVUT). Cílem soutěže bylo nalézt provozně i architektonicky nejvhodnější koncepci řešení vstupního objektu, zahrnujícího funkce potřebné při vstupu do galerijních prostor a současně sloužícího jako informační centrum Národní galerie. Prezentace představuje jednotlivé soutěžní návrhy v kontextu s projektem rekonstrukce Schwarzenberského a Salmovského paláce a výsledný návrh.
Petr Šmídek

Porota: B. Fanta, M. Knížák, K. Kobosil, J. Sapák, V. Šlapeta, M. Tajč, V. Vlnas
Posuzované návrhy: Roman Koucký, Ladislav Lábus, Josep Lluís Mateo, Alena Šrámková

Výroky poroty:

Josep L. Mateo. Vstupní objekt není "domem" v pravém smyslu - Salmovským a Schwarzenberským palácem vertikálně vymezený prostor ohraničuje pouze v horizontální rovině vloženou střechou, záměrně distancovanou od fasád. Různorodost výškových úrovní paláců a terénu dvora autor abstraktně přepisuje do topografické podlahy formou ramp a schodišť umožňující bezkolizní propojení paláců. Důmyslná konstrukce zastřešení neoslabuje svěží a zároveň lapidární koncept - plynoucí prostor, minimum zásahů do historické stavební struktury. Významným znakem návrhu je užití zeleně - princip "utajené zahrady", vegetační vrstva střechy, respektování stávajícího stromu (ořešák). Z hlediska památkové péče je návrh již v rovině konceptu založený správně, s výhradou k řešení vstupu z Hradčanského náměstí - posuvná plocha vrat je z architektonického hlediska vhodným znakem vstupu, z hlediska památkové péče však byla zpochybněna. Naopak prolomení zdi v nároží při Schwarzenberském paláci je z hlediska památkové péče bezkolizní - optické propojení vstupního náměstím je žádoucí a atraktivní. Návrh je vysoce kultivovaný, prostý gest; vyznačuje se až překvapivě důslednou znalostí místa. Připomínky k návrhu. Akcentace zeleně je podle názoru poroty sporná, zejména bylo zpochybněno ponechání stávajícího stromu v atriu navrženého objektu. Návaznost střechy na sousední objekty je efektní, avšak technicky náročná. Přístup k šatně umístěné v podzemí Salmovského paláce podzemní chodbou při Hradčanském náměstí si vyžádá podchycení stávající stěny. Fuknční propojení obou paláců na úrovni 1.NP je bezkolizní a splňuje provozní požadavky. Návrh je kultivovaně ztvárněn, z pohledu investora navíc v případě potřeby nabízí rezervu v rozšíření do podzemí dvora.

Alena Šrámková. Jako všechny návrhy má i tento jen nepatrný dopad na celkovou podobu a texturu Hradčanského náměstí, což je dáno měřítkem úkolu i tím, že zůstává skryt za zdí. Oproti ostatním se jeví ještě více pohroužen do sebe, neboť hlavní "služebná" prostora je ponořena do úrovně sklepů. V úrovni podlahy nádvoří se ale přesto architektonická událost odehrává, ale je zdrženlivá a soustředěná do několika akcentů drobného měřítka. Konečný výraz pramení ze silného pocitu a z něj vzešlého přesvědčení, že převážná část architektury je dána již existujícím tvaroslovím okolních stěn. Úsporné, drobné architektonické prvky pak na tento panující řád navazují v "úplném souznění" a dokončují výraz do rezonujícího celku. Tento vjem lze charakterizovat jako "halu pod širým nebem". Staré fasády jsou stěnami a zbytek traktují nové úsporné prvky. Autorka sama pojmenovala plochu "zahradou architektonických prvků". Vztah nového a starého se zdá vyrovnaný, jedno nepodléhá druhému. Funkce. Veškeré služby jsou umístěny v centrálním prostoru v suterénu pod nádvořím. Výhoda exceletního vytříbeného nádvoří (haly pod širým nebem) má ovšem ne zcela šťastnou protiváhu. Návštěvník, kterému má být poslouženo, pak dostane první služby, první skutečné možnosti k posečkání či přímo k odpočinku až poté, co podstoupí nepřímou cestu po schodech skleněnou věží v ohnisku nádvoří. Pak se zdá, že princip nadaný nespornou architektonickou atraktivitou strádá na užitku určitým nepohodlím. Je-li v návrhu nějaká slabina, pak je to tato stránka. Jakmile už ale návštěvník ve sklepní úrovni je, je rozčlenění služeb, byť ještě naznačeno ideálně, poskládáno v logických vazbách. Památková strategie. Je možná až nadmíru vstřícná, když nejen že respektuje, ale i aktivně ochraňuje i ty prvky okolí, které si to zaslouží poměrně málo. Obnažení archeologických fragmentů, jakkoliv na první pohled vypadá vstřícně, může být i zdrojem sváru. Je známo, že část památkových doktrín preferuje netečnost k archeologickým objektům před obnažením, zkoumáním a výstavou. Konstrukce. Je konzervativní a nijak výstřední. Jistě nevyvolá neřešitelné otázky.

Roman Koucký.
Autor navrhl podle svých vlastních slov dům-nedům, nekonečný prostor, který stoupá a klesá. Vytvořil velice originální silně emotivní koncept "tekoucího" prostoru dotýkajícího se ve čtyřech bodech okolních budov. Nádvoří vyplnil stavbou - "šperkem" a zahradou. Hlavní koncept domu jako znaku je podpořen skleněnými fasádami s potiskem drapérií a zvlněnou krajinou čínské zahrady. Základní provozní požadavky investora autor splňuje. Návrh graficky pojednává vstupní zeď ze strany Hradčanského náměstí. Toto řešení bylo z hlediska památkové péče zpochybněno. Konstrukční řešení. Je rovněž originální. Deska podlahy a stropu je spojena nosným oceloskleněným pláštěm, který celou stavbu zavětruje a činí ji samonosnou. Porotě se jeví jako problematické tyto body: přestože budova opticky vyplňuje celé nádvoří, přehledný a dostatečně velký prostor pro návštěvníky bezprostředně po vstupu zde není. Řešení se vyznačuje extrémní délkou prosklených fasád. Tato skutečnost bude mít dopad zejména při vytápění a klimatizaci budovy v běžném provozu. Prosklené stěny se vzájemně překrývají a vytvářejí zajímavé imaginární vrstvení. Grafika na sklech však podle našeho názoru nepřispívá k jednoduchosti a přehledné orientaci návštěvníka. Řešení zahrady je v duchu návrhu rovněž expresivní. Zvlněný terén neodpovídá renesančnímu konceptu okolních paláců. Čínská zahrada se jeví jako nevhodná v daném prostředí. Připomínky k návrhu. Akcetnace zeleně je sporná, zejména bylo zpochybněno ponechání stávajícího stromu a atriu navrženého objektu. Návaznost střechy na sousední objekty působí efektně, avšak bude technicky náročná; funkční propojení obou paláců na úrovni 1.NP se jeví jako bezkolizní a splňuje provozní požadavky. Návrh je kultivovaně ztvárněn a z pohledu investora skýtá možnosti rozšíření v podzemí.

Ladislav Lábus. Návrh zastavuje zhruba třetinu plochy řešeného dvora. Stavba je umístěna za ohradní zeď a je přímo přístupná hlavním vchodem. K tomuto hlavnímu objektu je připojena nižší část u Schwarzenberského paláce, kterou autor navrhl pro šatnu. Strop této nižší části slouží jako terasa a vstup do Schwarzenberského paláce i jako nástup na rampu vedoucí z terasy nad hlavním objektem. Terasa by měla sloužit pro návštěvníky jako vyhlídka na Hradčanské náměstí. Architektonizují ji volné sochy, které by byly zvnějšku částečně viditelné. Povrch obou objektů i dlažba nádvoří jsou jednotně provedeny z pískovcových desek. Dlažba nádvoří je u spojovacího domku snížena na úroveň podlahy přízemí. Podlaha vstupní haly je o dva stupně nižší oproti vnějšímu terénu. V této hale je umístěna pokladna a informační centrum. Z haly vedou přístupy do suterénu, přízemí a 1. patra Salmovského paláce. Nad úrovní stropu šatny je umístěn vstup do Schwarzenberského paláce. V interiéru haly se uplatňuje asymetrický oblouk nesoucí vnější rampu. Strop haly je tvořen železobetonovými trámy s deskou. Plocha desky by měla být pozlacena. Návrh provozním podmínkám vyhovuje, ale vytvořený prostor svou velikostí neodpovídá požadavkům zadavatele. Rovněž architektonické řešení je zbytečně historizující. Za ne zcela vhodný lze považovat jednotný obklad fasád a dlažby dvora pískovcovými deskami. Nesplnitelné je umístění soch na terase hlavního objektu, a to jak z hlediska měřítka, tak skutečnosti, že NG takovéto sochy nevlastní.



Z historie Hradčanského náměstí
Rozlehlá plocha dnešního náměstí má základ v prostranství, které tvořilo koliště před Pražským hradem a jeho vnějším opevněním. Patrně již při založení Hradčan v roce 1320 mělo dnešní plochu, i když jeho vzhled byl značně odlišný. Po jeho obvodu se zprvu krčily jen nevelké měšťanské a po severní straně kanovnické domky, a proto nejvýraznější dominantou byl kostelík sv. Benedikta. Postupně se obraz náměstí měnil a někdejší Lobkowiczký, dnes Schwarzenberský, palác byl prvním, který změnil ráz prostranství. Na náměstí postupně přibývaly další paláce: Griespeckovský, ještě v renesanci přestavěný na Arcibiskupský palác, na opačném nároží Martinický, počátkem 17. století ještě zvýšený o jedno patro. Vedle Lobkowiczkého paláce se na rohu objevil dům palácového typu. V 17. století dostal Pražský hrad výrazný protipól v budově Thunovského, později Toskánského paláce, který projektoval, stejně jako další přestavbu Arcibiskupského paláce Jean Baptiste Mathey. Nedlouho předtím překryla kostelík sv. Benedikta při pohledu z náměstí kolej barnabitů. Až za Marie Terezie došlo konečně i na úpravu Hradu, dosud od náměstí odděleného příkopem a řadou nestejně vysokých budov. Teprve v roce 1755 byl vytvořen dnešní čestný dvůr s mřížovými vraty, který dal Hradčanskému náměstí konečný smysl. Nic na tom nezměnila ani mladší parková úprava prostranství, která poněkud ubrala na monumentalitě mariánskému morovému sloupu, dokončenému v roce 1736.
Až do výstavby Salmovského paláce působila jižní část Hradčanského náměstí jako nejméně uspořádaná. Mezi městištěm paláce a mohutnou budovou sousedního Schwarzenberského paláce se dokonce nalézala řada drobných stavbiček hospodářského charakteru, která jistě nepřidávala náměstí na důstojnosti. K výstavbě spojovací zdi, která tyto nevábné prostory uzavřela, sice došlo současně se stavbou Salmovského paláce, ale její podoba byla následně silně pozměněna. Z klasicistního řešení se dodnes zachovala jen vstupní edikula v dórském slohu, zeď byla zvýšena a architektonizována až někdy koncem 19. století.

Národní galerie na Hradčanském náměstí
V roce 1955 byl zpracován první záměr na rozšíření sídla Národní galerie v Praze na Hradčanském náměstí. Ve zdůvodnění tohoto záměru bylo uvedeno:
"Budovám okolo Hradčanského náměstí musí být dána nová náplň vysokých kulturních hodnot, celostátního a mezinárodního měřítka. Touto novou náplní bude Národní galerie v Praze, shromažďující přední díla výtvarného umění národního i světového."
Počítalo se s tím, že pro Národní galerii budou využity kanovnické domy po celé severní straně náměstí, k tomu ještě paláce Martinický, Toskánský a Trčkovský.
Velkorysý záměr byl v následujících více než deseti letech prověřován z různých stran. Jednotlivé objekty byly zaměřeny, historicky prozkoumány, zvažovalo se rozmístění sbírek, byla provedena ekonomická rozvaha a zpracován časový harmonogram. Prověřovaly se další, např. v roce 1962 se mezi možnými objekty objevil také Salmovský palác jako vhodný pro expozici umění 19. století. Pro ten byla v následujícím roce zpracována první architektonická studie (K. Kunca). Z roku 1967 je studie na vytvoření jednoho celku z kanovnických domů a Šternberského paláce (V. Hilský a O. Jurenka). V roce 1968 se uvažovalo také o tzv. Domě pážat v Kanovnické ulici pro potřeby buď orientální sbírky, nebo sbírky architektury (J. Čermák). Ještě v roce 1969 byly shromážděny podklady pro komplexní studii využití celého Hradčanského náměstí (J. Hlavatý, K. Kunca), ale pak všechny práce na dané téma ustaly. Většina objektů, jež byly pro Národní galerii uvažovány, postupně získala jinou náplň s jinými uživateli.
Teprve po roce 2001 Národní galerie v Praze sama iniciativně projevila zájem o to, aby se na Hradčanském náměstí výrazněji uplatnila. Nejprve získala Schwarzenberský palác a následně palác Salmovský.

Historie paláců
Salmovský (malý Schwarzenberský) palác
(čp. 186/IV, Hradčany, Hradčanské náměstí 1)
Budova palácového typu vznikala jako klasicistní novostavba v rozmezí let 1800 až 1811. Vyrůstala na místě nevelkých domů hradních úředníků z řad nižší šlechty, které byly posléze sceleny ve větší domy šlechtické. Svým postavením již dlouho lákala k vybudování rozsáhlejšího objektu. Již Karel Ignác ze Šternberka zde chtěl vybudovat palác podle projektu barokního architekta Carla Fontany. Tomu také zaslal plány stávajících staveb. Proslulý římský architekt sice plány vypracoval, ale k jejich realizaci nikdy nedošlo. Přestavbu uskutečnil teprve arcibiskup Vilem Florentan, kníže Sal-Salm, který zchátralé domy získal v roce 1796. Do roku 1811 zde nechal vybudovat palác podle projektu svého architekta Františka Pávíčka (Pawitscheka). Pražský arcibiskup tento objekt údajně stavěl jako bytový dům s naturálními byty pro své úředníky, ale byly by to byty skutečně velmi nadstandardní, ba přímo luxusní, kde mnoho pokojů je spojeno enfiládami do obrovského apartmá. Palácová stavba má po francouzském způsobu navíc malé předdvoří (cour d´honneur), uzavřené z náměstí jen mohutnou mříží s mřížovými vraty.

Schwarzenberský (Lobkowiczký) palác
(čp. 185/IV, Hradčany, Hradčanské náměstí 2)
Stavba paláce, kterou si objednal Jan ml. z Lobkowicz, začala zřejmě nedlouho po roce 1542, po ničivém požáru Malé Strany a Hradčan. Palác byl dokončen před rokem 1567, jak ukazuje datum zachované na sgrafitové rustice, skryté dnes v sousedním domě. Stavbu s největší pravděpodobností navrhl vlašský architekt Agostino Galli. Lobkowiczové přišli o palác roku 1594, kdy byl Jiří z Lobkowicz odsouzen za urážku císaře Rudolfa II. ke ztrátě majetku. Palác pak nedlouho vlastnil Petr Vok z Rožmberka, po jeho smrti jej držel Jan Jiří ze Švamberka a bělohorskými konfiskacemi se dostal do vlastnictví Eggenbergů. Větší úprava proběhla až v roce 1710 za Jana Kristiána z Eggenbergu, kdy bylo zrušeno původní schodiště a místo něj bylo vybudováno nové reprezentativní. Po smrti Jana Kristiána zdědil palác Adam František ze Schwarzenbergu. V letech 1871 - 90 bylo na paláci uskutečněno několik novodobých zásahů: byla obnovena sgrafita, střechu pokryla břidlice a podle návrhu Josefa Schulze byla vybudována novorenesanční ohradní zeď do Hradčanského náměstí. (Současná podoba sgrafit je z let 1955-57).
Od svého vzniku má palác zásadní vliv na hradčanské panoráma, již v době výstavby budova působila svými rozměry a impozantně a důstojně reprezentovala jeden z nejmocnějších českých rodů. Náročnému stavebníkovi odpovídala také dispozice stavby s velkým tanečním sálem (či hodovnicí), který si díky svému převýšení vynutil první použití mezipatra v českém prostředí. S dnešní trojkřídlovou dispozicí stavebník původně nepočítal, stavba měla být uzavřena dalším křídlem do Hradčanského náměstí.
Informace NG
0 comments
add comment