Komentář k výsledkům architektonické soutěže na KKVC ve Zlíně

Předem bychom chtěli zdůraznit, že tento komentář není míněn a nechceme, aby byl vykládán, jako kritika práce soutěžících kolegů. Chceme, aby vyvolal diskusi a změny v chování porot architektonických soutěží a pomohl k jejich větší transparentnosti a komplexnosti při hodnocení soutěžních návrhů. Komentář je veden striktně mimo osobní rovinu.

      Nejen jako soutěžící, ale také jako zlínští patrioti, cítíme se nuceni vyjádřit k průběhu a výsledkům proběhnuvší soutěže. Zejména z důvodu, kdy ve výsledcích spatřujeme souhru řady neduhů, kterými trpí architektonické soutěže u nás vůbec. Tímto dopisem se obracíme jak na vyhlašovatele soutěže zodpovědného za vývoj daného areálu, tak na komoru architektů, která je odborným partnerem dialogu. Níže se pokusíme na příkladu zlínské soutěže a jejím průběhu, poukázat na jednotlivé nedostatky, díky kterým je dle našeho názoru výsledek soutěže zcela proti duchu zadání.

Soutěže v České Republice

      Obecně lze říci, že architektonické soutěže v ČR jsou stále více nástrojem k obhájení tendence vypisovatele k prosazení určitého, předem chtěného řešení. Za asistence komory architektů jsou soutěžící skrze svůj profesionálně zaslepený optimismus bráni za rukojmí nečitelných záměrů. Stejný postup známe z běžné praxe, kdy se zdánlivě racionálními argumenty (kolegy usilujícího o zakázku) kryjí skryté podnikatelské zájmy zainteresovaných. Racionalita se stala zaklínadlem zneužívaným k obhajobě finančně vytěžitelné průměrnosti. Průměrná architektonická kvalita realizací je pak pro veřejnost legitimizována prostřednictvím některé z pseudosoutěží o nejlepší stavbu.

Neměla by však zejména architektonická soutěž pod dohledem profesní organizace být transparentním prostředím, chráněným před tendenčními vlivy?

Vyhlášení soutěže na KKVC, soutěžní podmínky

      Je známým problémem, že soutěže se u nás vyhlašují stále s nedostatečnou popularizací, v tomto případě v naprosto nedostatečném předstihu, nemluvě o kolizi termínu s prázdninami a dovolenými. Jako by vyhlašovatel, přes vlastní investované náklady, ani neměl zájem o širokou účast a diskuzi. Že se nakonec zúčastnila řada kvalitních ateliérů, je jen díky velké míře nadšení pro věc. Pilotní soutěž pro světově unikátní areál bývalé Baťovy továrny měla být automaticky vypsána jako mezinárodní. Vypisovatel zůstal na půli cesty, soutěž sice umožňuje účast evropským architektům, není ovšem ani zlomkově zaštítěna mezinárodními odbornými autoritami z oblasti současné architektury, historie či ochrany památek. Pokud má soutěž ambici být mezinárodní, měla by mít také mezinárodní porotu.
      Tradičně rozsáhlé zadávací podmínky byly zpracovány způsobem kompilujícím bez jasné struktury požadavky jednotlivých zainteresovaných stran. Tyto ponechávají vneoponované podobě a alibisticky negují celé zadání tvrzením, že má pouze doporučující charakter. Soutěžní podmínky, ve kterých není jasně stanoveno, co je doporučené, co požadované, a co dovoleno není, dávají porotě neadekvátní prostor pro vlastní interpretaci priorit. Porota se tak dostává do pozice absolutního arbitra, v jehož pravomoci je odmítnutí toho či jiného návrhu na základě nesouměřitelných hodnotících přístupů. Nejsme zastánci nepřekročitelných podmínek, ale zcela volná interpretace zadání během hodnocení znehodnocuje seriózní snahu soutěžících po jeho naplnění. Pokud vypisovatel stál o volnou interpretaci zadání, měl tuto skutečnost dát jasně najevo soutěžícím a vypsat soutěž ideovou.

Lze v praxi zavést princip otevřeného připomínkování zadání a cílů soutěže (moderovaný komorou architektů), se zpětnou vazbou v odborné diskuzi a zapracování relevantních připomínek do definitivního zadání?

Složení poroty

      Pro nepředpojatý výsledek architektonických soutěží je zcela zásadní složení poroty. Ta by samozřejmě měla být sestavena s důrazem na odbornou erudici jejích členů, ovšem se stejnou vahou by měl výběr porotců usilovat o maximální šíři úhlu pohledu. Důležitost vyvážení poroty je o to větší v kontextu, kdy účastníkům soutěže není umožněno její sestavení jakkoli komentovat. V principu jde o velmi citlivou otázku, protože soutěžící vstupují do soutěže zejména kvůli jejímu tématu a sestavení poroty předjímající výsledek (jakkoli doufáme, že jde většinou o předsudek) může vést k rozhodnutí soutěže se nezúčastnit.
      V souvislosti se soutěží, která proběhla ve Zlíně, nepovažujeme za vhodnou vazbu mezi zadavatelem soutěže (Zlínský Kraj), soutěžní porotou a zpracovatelem podmínek. Tato byla vytvořena během dlouhodobé úzké spolupráce na rekonstrukci zlínské 21. budovy, pro kterou byla jistě podstatnou podmínkou úspěchu. Přenesením do soutěže ovšem automaticky deformuje pohled na řešenou problematiku (lhostejno zda vědomě nebo bezděčně). Pro vysvětlení uvádíme, že předseda poroty na KKVC pan prof. Miroslav Masák působil během rekonstrukce "zlínského mrakodrapu" ve funkci vedoucího týmu památkářů, pan arch. Petr Všetečka (zpracovatel soutěžních podmínek a katalogu soutěže) jako hlavní architekt restaurování objektu, a zplnomocněný zástupce vyhlašovatele soutěže (a závislý porotce) pan Libor Lukáš jako statutární zástupce zadavatele. Lze v takovémto případě považovat předsedu poroty za nezávislého? Nevznikla tak souvislosti s nominací prof. Masáka v porotě disproporce 4:5 v neprospěch nezávislých porotců?
      Pokud se podíváme do soutěžního protokolu na kompletní účast při jednání poroty včetně přizvaných znalců, je situace ještě mnohem horší (skóre 5:11). Přičemž zúčastnění se na jednání kromě hlasování aktivně podílejí. Je jistě možné přizvat odborníky dlouhodobě se podílející na řešeném tématu jako znalce, nicméně je též vhodné zachovat proporciální rozložení mezi účastníky posuzování, a nenadsazovat stranu zainteresovanou v dlouhodobém řešení problematiky a tudíž závislou. V opačném případě riskujeme jednostranný pohled na řešené téma. Mechanickou aplikací postupů etablovaných na "jednadvacítce" dojde namísto navázání na architektonické kvality Zlína kjeho sterilizaci.

Považujeme za podstatné vytvořit mechanismus, na jehož základě by nominace soutěžních porot vznikala pluralitnějším způsobem.

Ke způsobu hodnocení poroty

      Velmi se podivujeme tomu, že v situaci, kdy je tak podrobně provedené zadání soutěže, jsou porotou preferovány návrhy mající takovou nutnou míru dopracování. Při hledání důvodu rozhodnutí poroty jsme odkázáni na stručná zhodnocení jednotlivých návrhů obsažená v Protokolu o práci poroty. Krátká hodnocení ovšem vykazují výrazný nepoměr v popisech jednotlivých projektů. U oceněných návrhů nejsou komentovány zjevně problematické aspekty řešení, naopak u neumístěných návrhů jsou často vyzdvihovány marginální nedostatky a celý text tak budí dojem zpětné obhajoby iracionálního rozhodnutí poroty. Nejsou prezentovány připomínky přezkušovatele soutěžních návrhů, které by nedostatky projektů ve vztahu k zadání měly obsahovat.
      K takovému hodnocení neexistuje žádná zpětná vazba, jakákoliv originalita je snadno odmítnuta a porota naopak odměňuje návrhy, které prošly sítem hlasování vzhledem ke své "nekonfliktnosti". Má tedy smysl uvádět v zadání rozhodující požadavky zadavatele, když je porota následně bez komentáře ignoruje? (u všech oceněných návrhů nepropojení budov, u vítězného návrhu kapacita parkování, umístění skladů knih do suterénu, atd.)
      Způsob hodnocení založený na postupném hlasování ano, ne, zdržel se, vylučuje diskuzi a devalvuje rozhodování na hlasování, které nivelizuje názory porotců. Tento způsob hlasování včetně postupu, při kterém došlo k rozdělení poroty na "pracovní skupiny" zaměřené na jednotlivé aspekty řešení, neodpovídá počtu odevzdaných návrhů (36). Vhled všech porotců do tématiky by měl být kompletní, všichni hlasující by měli být obeznámeni s jednotlivými aspekty návrhů.

Lze dosáhnout vyrovnaného poměru závislých a nezávislých nejen v rámci hlasující poroty, ale i ostatních členů zúčastněných v zasedání?

K faktické nemožnosti podání protestu

      Soutěže zadané a ohodnocené podobným způsobem jako ve Zlíně reálně neumožňují soutěžícím podat protest. Námitky lze podat pouze do 15 dnů od vyhlášení výsledků, přičemž účastník soutěže není dostatečně obeznámen s výsledky soutěže a je odkázán pouze na velmi stručný komentář v soutěžním protokolu bez grafické dokumentace. Nastudovat soutěžní návrhy je takřka nemožné a výstava (a její katalog) konaná dlouho po termínu možného podání námitek vtom obsahově nijak nepomůže (viz popis výstavy KKVC níže).
      Podmínky k účasti v rozhodčím řízení (druhé podmínkami stanovené možnosti podání protestu) vzhledem ke své zastrašující povaze reprezentované složením kauce ve výši 5% z první ceny (v tomto případě 55.000 Kč) snad ani nestojí za komentář.

Je nutné zavést skutečný opravný prostředek a možnost protestu s uskutečnitelnou lhůtou podání.

K presentaci výsledků soutěže

      Veškeré publikace výsledků soutěže jsou nekompletní, včetně uveřejnění na stránkách ČKA. Na soutěžním řádem předepsané výstavě nelze získat komplexní názor na jednotlivé návrhy. Jsou vystaveny 3 panely z 10 dle výběru vypisovatele (ne vždy obsahově stejné u jednotlivých návrhů), chybí textové zprávy k projektům, hodnocení poroty i jakékoliv uvedení do řešené problematiky (tj. -historie, důvod vypsání, náplň, kritéria hodnocení apod.). Prezentace návrhů je orientována na vizuální podobu řešení, je vynechána dokumentace řešící vazby na urbanismus daného místa (tovární komplex, autobusové nádraží, Vavrečkova ulice atd.). Odevzdání všech grafických částí návrhů bylo předepsáno na výstavních panelech, je tedy s podivem, že toho nebylo na výstavě využito. Prostorové parametry výstavní síně by zveřejnění kompletních návrhů umožnilo.
      Přestože výstava mohla být s výhodou přímé vazby k tématu a snadné návštěvnické dostupnosti situována do jedné z řešených budov (prázdná podlaží budovy č. 15.), je umístěna vjednom z nejhůře topograficky dostupných prostor ve Zlíně - Domě umění. Tento prostor (vzniklý devastující přestavbou Baťova památníku) se sama galerie snaží prostřednictvím soutěže na KKVC opustit a dlouhodobě nízká návštěvnost je toho jedním z důvodů.
      Zpracování katalogu je na české zvyklosti provedeno velmi slušně. To samé se ovšem nedá říci o obsahové stránce katalogu. V úvodním seznámení se záměrem a podmínkami soutěže je záměrně změněno znění zadání tak, aby zpětně obhájilo oceněné soutěžní návrhy nenaplňující předpoklad propojení budov vstupními prostory a prostory pro návštěvnický servis (viz "předpokládané rozmístění funkcí"). Ve všech tabulkách a článcích soutěžního zadání jsou vstupní prostory propojující obě stávající budovy uvedeny jako jedno z hlavních témat zadání. Pokud se porota rozhodla bez komentáře rezignovat na tuto zásadní součást zadání, proč to není explicitně vysloveno a zpětně se manipuluje veřejné mínění dezinterpretací zadání v katalogu? Ovšem, celé zadání je v soutěžních podmínkách negováno jako doporučující, ale jeho manipulace katalogem je dle našeho názoru zarážející.
      Návrhy v katalogu opět nejsou prezentovány v dostatečné míře (zlomkovitost dokumentace, nečitelnost výkresů, orientace na vizuální vyznění, absence výkresů urbanistického zapojení). Například o "hologramech", graficky dominujících vítěznému návrhu, není u projektu ani zmínka a nebýt úvodního slova L. Lukáše, nevíme o tomto zjevně těžko realizovatelném prvku zhola nic.
      Obvyklá námitka směřující k nedostatečnosti finančních prostředků na kvalitní zpracování prezentace není při rozdělovaných cenách na místě. Přerozdělení finančních prostředků v rozpočtu soutěže s rezervou na její propagaci by při výši cen bylo velmi snadné.

Prezentace a výstava výsledků soutěže musí být obsahově kompletní, maximálně nízkoprahová a bezplatně přístupná veřejnosti.

Polemika s oceněnými návrhy

      Soutěž byla vypsána jako projektová, nicméně hodnocení čitelně nese znaky soutěže ideové, některé návrhy jsou hodnoceny v projektovém detailu, jiné jsou benevolentně vyzdviženy za ideový přínos a bez komentáře k rozpracování v projektových aspektech.
Z důvodu zaujatosti se jako účastníci soutěže nechceme přímo vyjadřovat k oceněným návrhům, nicméně pro pochopení výše uvedených výtek k průběhu soutěže a způsobu výběru jsme nuceni uvést alespoň základní komentář.
      U vítězného návrhu chybí propojení budov, garáže kapacitně neodpovídají zadání (nahrazení povrchovým parkováním je jasnou urbanistickou chybou), prostupnost mezi budovami přes zvýšenou podnož je diskutabilní, atd. Hodnocením vyzdvihované napojení na ulici Vavrečkovu je v různých podobách obsaženo ve většině návrhů. Návrh vyvažuje absenci identifikačního znaku v architektonickém řešení umístěním zavěšených projekčních ploch (?) vzákresech, jejichž skutečné vyznění a realizovatelnost je značně diskutabilní. Míra nutného dopracování návrhu a změny vyplývající ze zapracování nedostatků (absence parkování, propojení budov) ovlivní výsledné řešení natolik, že výsledná podoba realizace bude pravděpodobně velmi výrazně jiná než soutěžní návrh. Při aplikaci podobného přístupu lze doplněním nebo redukcí vybraných částí projektu dosáhnout obdobného výsledku u třetiny odevzdaných návrhů.
      Ani jeden z oceněných návrhů nenaplňuje ambici zadání upozornit výrazným architektonickým řešením na důležitost instituce, která zde bude sídlit. V kontextu současné světové architektury a řady příkladů zdařilých konverzí industriálního dědictví nenabízí výsledky soutěže adekvátní výsledek.
      Pokud je výsledek soutěže reprezentovaný vítězným návrhem v souladu s představami vypisovatele, je dosti s podivem, že byla architektonická soutěž vůbec vypisována. Domníváme se, že obdobného výsledku bylo možné dosáhnout bez náročného sestavování soutěžních podmínek, definování požadavků propojení tří institucí umístěných v navrhovaném areálu a dalších subtémat zadání. Lze předpokládat, že intenzivní práce na projektu konzultovaná průběžně se zúčastněnými stranami, by přinesla mnohem komplexnější a přesvědčivější návrh. Tato fáze přijde na řadu nyní, a je velmi pravděpodobné, že na jejím konci vítězný návrh nepoznáme.

Jak transparentně definovat diskuzi navazující na výsledky soutěže a vazbu mezi vítězným návrhem a realizací?

Resumé

      Jako praktikujícím architektům zúčastňujícím se poměrně často architektonických a výtvarných soutěží, nám velmi záleží na vytvoření otevřeného prostředí, ve kterém lze s úspěchem dosáhnout výsledků adekvátních zadání. Náš komentář si neklade za cíl nabídnout přímá východiska z aktuální situace. Ta by měla být výsledkem širší diskuze. Je zřejmě nutné zúčastnit se procesu zevnitř, vstoupit do stávající struktury a prostřednictvím dialogu se pokusit ovlivnit současné neutěšené prostředí českých architektonických soutěží. Pokusíme se jít dále a stát se skrze běžný formální proces ČKA porotci, nicméně pokud se má situace opravdu změnit, bude nutné, aby se v porotách reprezentantů mladších architektonických generací objevilo co nejvíce. Rádi bychom tudíž, aby tento komentář posloužil i jako výzva kolegům k účasti tímto směrem, ať už motivací bude souhlas či nesouhlas s výše uvedeným.

Jak v soutěžích, tak v realizacích jejich výsledků, jde přece především o kvalitu prostředí, ve kterém se budeme pohybovat...


Petr Janda, Michal Pešák, Pavel Martinek, Jan Lapčík,
autorizovaní architekti ČKA, účastníci soutěže

kontakty:
MgA. Ing. arch. Petr Janda (info@petrjanda.com)
Ing. arch. Michal Pešák (m.pesak@email.cz)
Ing. arch. Pavel Martinek (architekt@pavelmartinek.com)
Ing. arch. Jan Lapčík (jan@lapcik.com)