Adam Kössler (1.roč mag) - Z lom atelier Ing.arch. Radka Suchánka, PhD., Ing.arch.Dott.Petra Janoše a Ing.arch. Vladimíra Baldy
Není to tak dávno, kdy se na dřínovské vodní nádrži pořádala regata, lidé z okolí sem jezdili odpočívat a v okolních mokřadech a slatích žila hejna ptáků. V roce 1981 nejen toto jezero, ale i železniční trať, obec Dřínov a některé další obce musely ustoupit těžbě uhlí. Asi těžko by člověk hledal místo, které prošlo fatálnější proměnou a mělo tak pohnutou historii. Jedná se o oblast, kterou před třiceti lety pohltil hnědouhelný důl ČSA rozprostírající se pod Horním Jiřetínem. Ztenčující se uhelné zásoby ve zmíněném dole způsobily, že se toto území v poslední době dostalo do hledáčku politiků a médií. Hojně diskutované téma, mě zaujalo a přimělo položit si otázku, jak s dolem po ukončení těžby naložit. Při svých následných rešerších jsem narazil na projekt technické rekultivace dotčené krajiny. To, že tyto „maskující“ koncepce moc dobře nefungují, jsem měl příležitost vidět na již zrekultivovaných plochách v okolí dolu. Častokrát vágně řešené územní plány se totiž mohou stát živnou půdou pro nevhodné developerské projekty. Domnívám se, že pro oblast s tak výrazným rozvojovým potenciálem je zapotřebí značné obezřetnosti. Při řešení svého projektu jsem zvolil jiný přístup. Pro zachování autenticity a energie, kterou tato krajina má, ji ponechávám přírodní sukcesi. Přistupuji k ní jako k jasně definovanému útvaru se surovým charakterem, jako k industriální stopě. Počítám zde s přirozeným postupným zaplavením celého dolu, čímž vznikne rozsáhlá vodní plocha. Svůj projekt situuji na rozhraní budoucího jezera a obcí Černice a Horní Jiřetín. Navrhuji zde přírodní rezervaci, přičemž se snažím akcentovat subtilní prvky krajiny, o něž tato postupně přišla. Myslím tím zejména obnovit přírodní struktury jako jsou mokřady, rákosové porosty a zejména přirozená hnízdiště vodního ptactva, které byly pro tuto oblast typické. Tyto struktury ohrazuje a vytváří pro ně nosnou platformu ortogonální rastr dřevěných lávek. Rastr definují tři hlavní osy, které jsou spojnicemi stávajících a zaniklých obcí. Je navržen jako „rostoucí“ struktura, tudíž se může rozšířit a tím přizpůsobit přírodě i novým potřebám. Dále podél hlavní osy umísťuji tři věže s různým využitím, jimiž definuji měřítko eventuálních pozdějších zásahů. Objekty mají přímý vztah k rozvoji dané lokality. První věž s přilehlou loděnicí je určena pro vodácký oddíl, druhá věž slouží vědeckým účelům jako stanice biologů, třetí věž mohou využívat turisté jako rozhlednu a útulnu. Touto svojí vizí jsem nechtěl vytvářet repliky zaniklého, mělo jít spíše o reminiscenci původního rázu a charakteru krajiny.