Další realizace a projekty
Radnice, Zlín, 1920-23
Obytné čtvrti zaměstnanců závodů Baťa, Zlín, 1923
Situační plán Baťových závodů, Zlín, 1925
některé tovární budovy závodů Baťa, Zlín
školy ve Vracově (1923), Čejči (1924), Loučce u Lipníka n. Bečvou (1926)
Kostel, Miškovice, 1926
Kaple, Kudlov u Zlína, 1927
Zlínská nemocnice, 1927-30
Obchodní dům Baťa, Zlín, 1929-32
Masarykovy školy ve Zlíně, 1928, budova odstraněna v r. 1989
Vila dr. Sázela, Piaristická 15, Trenčín, Slovensko, 1929-30
Kino pro 2500 diváků, Zlín, 1931-32
Budova Čs. Červeného kříže, Nitra, Slovensko, 1931
Busta a náhrobek Tomáše Bati na lesním hřbitově ve Zlíně, 1932
Domovy mládeže a učňovské školy, Zlín, 1933-38
územní plán Velkého Zlína, 1930-34 a regionální plány zlínského okresu
zastavovací plány továren a obytných kolonií Baťa, Chelmek (Polsko), Ottmuth (Německo) a Vukovar (Jugoslávie)
Pomník J. A. Komenského, Zlín
Základní škola, Bánov u Uherského Brodu, 1946-51
Publikace
Estetika architektury, 1943
odborné články v časopisech Stavba, Stavitel, Volné směry aj.
Dne 15. 9. 1958 zemřel po delší nemoci gottwaldovský architekt F. Gahura. Jeho celá životní činnost byla spjatá se zlínským krajem a zvláště s počátky meteorického vzrůstu Zlína, kolem r. 1930. Ačkoliv strávil největší část svého života v průmyslovém prostředí, které uznávalo jen racionálně hodnoty ekonomie, produktivity a zisku, zůstával vždy architektem s vysloveně uměleckými sklony. Jeho široký zájem o výtvarné plastické hodnoty vedl ho i k tomu, že se věnoval s úspěchem též sochařské práci. Ovšem tempo zlínského života a úkoly na něm vyžadované způsobily, že se nemohl tomuto oblíbenému sochařskému povolání dostatečně věnovat. Že by i zde dovedl stvořit pozoruhodná díla, svědčí několik výrazně charakterisovaných portrétů a sochařských skic. Jeho atelier pod střechou zlínské radnice byl kombinací sochařské dílny a projekční kanceláře a v některých dobách byl jediným koutem, kde se skryla ve Zlíně výtvarná kultura a zájem o umění, kde přijímal a hostil své přátele, výtvarníky a literáty, s kterými dovedl vést dlouhé a vášnivé rozhovory, protože k jeho talentům patřil i dar slova. Mluvil čistou a krásnou češtinou, s nepatrným podbarvením nářečí svého rodného valašského kraje.
Narodil se jako syn kudlovského zedníka, sám byl vyučený zedník a štukatér a protože se už velmi záhy ukazovalo jeho sochařské nadání, pomohli mu někteří příznivci na umělecko-průmyslovou školu v Praze, kde však brzy ze sochařství přesedlal na architekturu. Dostal se do atelieru profesora Kotěry a tam patřil k mimořádně nadaným žákům. Jeho práce ze školní doby jsou vysloveně výtvarnické a skoro divadelně nereálné, a v značném rozporu s tím, co tvořil později v praktickém a technickém prostředí Zlína. Uvádím zde např. školní práci: rekonstrukce pohanského staroslovanského sídla. Měl štěstí, že poslední jeho státnicová práce, návrh nové radnice ve Zlíně, byl ihned realizován. Vykazuje zde už značnou projekční vyspělost, ale pochopitelně i silný vliv svého učitele prof. Kotěry. Vlivem zlínského prostředí však brzy arch. Gahura našel svůj vlastní výraz, oproštěný od jakéhokoliv dekorativizmu, krajně jasných a jednoduchých půdorysů, tak jak si to ostatně vynucoval kategorický zlínský požadavek minimálních stavebních nákladů při maximálním plnění funkce. Tím se stal vlastně v období před třicátými lety jedním z významných průkopníků funkcionalistických směrů v naší architektuře. V této době vytvořil prvé obytné dvojdomky, ony známé ekonomické krychličky, s rovnými střechami, s lehkou a jednoduchou konstrukcí, a přitom s poměrně vysokým bytovým standardem. V roce 1929 realizoval jednu ze svých nejvýznamnějších staveb, budovu občanské školy s dvěma rozbíhavými křídly učeben, spojenými ve středu zasklenou halou. Použil zde pro veřejnou budovu po prvé standardní železobetonové kostry, určené původně pro tovární budovy, a dovedl tuto čistě utilitární konstrukci převtělit do uměleckého díla. V stejné době vznikl ensemble zlínské nemocnice, z přízemních pavilonů pro jednotlivá oddělení, s centrální patrovou budovou.
V r. 1931 bylo postaveno podle jeho návrhu zlínské Velké kino, pro 2000 diváků, které i po stránce konstruktivní je určitým historickým mezníkem, je to totiž prvá pozemní stavba v Československé republice se svařovanou železnou konstrukcí na velké rozpětí. Z dalších jeho staveb uvádím desetiposchoďový obchodní dům, studijní ústavy a budovu památníku, jehož krajně oproštěný, ale přitom působivý interiér byl bohužel později ne úplně zdařilým způsobem zadaptovaný. Tyto budovy jsou seskupené kolem zeleného pásu mezi internáty, který je jedním z nejzajímavějších urbanistických koncepcí u nás.
V dalších letech, kdy kapitalistický režim ve Zlíně vybičoval tempo výstavby, při němž nejen stavby, ale i projekty se vyráběly masově a sériově, stávalo se toto ovzduší proniknuté honbou za ziskem, nesnesitelným pro citlivou a umělecky založenou Gahurovu povahu. Odpoutal se úplně od továrny a přenesl celou svoji činnost na zlínskou radnici, kde dlouho působil jako městský architekt. Tím se též stalo, že od r. 1933 realizuje jen málo staveb, ale zato přebírá na sebe velké urbanistické úlohy, vytvořit územní plán Zlína. Od prvního zlínského plánu, na kterém ještě spolupracoval s Kotěrou, zpracovával postupně další stadia, protože se ukazovalo, že skutečnost obyčejně předběhla i velmi odvážné a velkorysé koncepce. Nevyhnutelně bylo potřebné, aby se zabýval i regionálním plánem celého kraje. Zde vznikl jeden z prvních regionálních plánů v naší republice, zpracovaný podle moderních zásad, (spoluautorem mu byl prof. B. Fuchs z Brna).
Tato jeho činnost zabírala celý jeho pracovní čas v posledních letech, byla velmi rozsáhlá a záslužná a jeho zásahům a velkorysým koncepcím vděčí z největší části Zlín za svůj zcela osobitý charakter města v zeleni, s širokými a volnými prostory, přímo svázanými se stráněmi a lesy, jej obklopujícími. A za tuto u nás tak neobvyklou představu města můžeme být Gahurovi vděčni.
Vladimír Karfík