„Lineární čas je výtvorem Západu; čas není lineární, je to podivuhodná spleť, v níž lze v každém okamžiku volit body a vymýšlet řešení bez začátku a konce.“ Lina Bo Bardi V prvních desetiletích 20. století navrhl architekt Le Corbusier, aby byl dům "strojem na bydlení". O těchto prostorách se však uvažovalo z mužského, západního, buržoazního, heterosexuálního a nepostiženého pohledu, který zapomínal na vše, co do této nomenklatury nezapadalo. Ženy a feministické hnutí tak urazily dlouhou cestu trvající několik desetiletí, aby získaly feministický prostor v architektuře a urbanismu a daly přednost jiným způsobům budování našeho světa. Na konci 50. let 20. století začala brazilská architektka Lina Bo Bardi pracovat na různých projektech. Na základě výše citované věty „Bez začátku a bez konce“ výstava zdůrazňuje myšlenku, že architektura a feminismus jsou dvě oblasti pro udržitelnější, rovnostářštější a spravedlivější obývání prostoru. Představeny jsou zde návrhy architektonických ateliérů, které s touto oblastí pracují a díla výtvarných umělců, kteří se zamýšlejí nad prostory jako více či méně přátelskými místy a nad tím, jak budovat prostory jiné. Přiblížení se k něčemu tak každodennímu, jako jsou architektonické prostory zohledňující pohled těch, které byly tradičně ignorovány, a navrhující rovnostářštější alternativy.