Budova muzea, postavená v roce 1883. byla krátce po svém dokončení rozšířena. Toto zhruba zdvojnásobení původního objemu lze jen těžko rozeznat na fasádách, je však okamžitě zřejmé v interiéru, v charakteru hlavní ústřední dvorany, jejíž bohatá dekoracese stala jen obtížně čitelná bez denního světla, které bylo přístavbou ztraceno.
Rekonstrukce vrací do tohoto prostoru světlo nově otevřeným světlíkem, procházejícím celou budovou a uzavřeným skleněnou střechnou. Navozuje tak situaci, která byla charakteristická pro původní koncepci. Z provozních důvodů bylo při rekonstrukci vloženo na jedné straně symetricky k hlavní ose nové schodiště, na druhé straně výtah.
Důsledkem rozříznutí budovy po celé její délce bylo naopak nutné spojení obou částí dvojicí lávek ve všech podlažích.
Budova se za léta provozu proměnila prakticky v jeden velký depozitář. Rekonstrukcí se uvolnila pro výstavní účely. Nový depozitář je vybudován v podzemí, pod atriem.
Z formálního hlediska nevidíme problém v dotyku původního slohu se soudobými konstrukcemi. Původní fragmenty a tvarosloví jsou restaurovány, nové prvky nesou charakter své doby. Návštěvník není klamán falešnými replikami a kopiemi.
Základní myšlenka rekonstrukce by měla být čitelná a srozumitlná. Obtížné bylo udržet množství prvků rozsáhlé stavby uvnitř hranic, které jsme si určili. Usilovali jsme o to, aby každý detail měl svoji hodnotu, ale zároveň jsme si uvědomovali, že teprve dohromady tvoří síť vzájemných vztahů, která může být základem jedinečnosti celku. Jedinečnosti, spočívající v zdánlivé samozřejmosti a jednoduchosti, která ale není jednoduchá.
V rámci projektu interiéru jsme připravili ideový návrh stálé expozice v sedmi sálech druhého patra, který jsme doprovodili úvahami o jeho působení v širších muzeologických souvislostech. Návrh zůstal v úrovní studií a modelů, před jeho dokončení se investor rozhodl zadat tuto práci jiným autorům. Nově vznikající expozice nemá s původní koncepcí nic společného a v některých ohledech jde proti duchu vlastní budovy.