Rekonstrukce Edisonovy transformační stanice

Edisonova transformační stanice v Jeruzalémské ulici, navržená architektem F. A. Librou v roce 1926, patří k prvním větším realizacím funkcionalistické architektury v centru Prahy. Stavba sloužila původní funkci do 90. let, kdy se rozhodlo o přesunutí technologie trafostanice do suterénu za účelem uvolnění a rekonstrukce nadzemních podlaží pro komerční účely.

Projekt rekonstrukce byl zpracován na univerzální objekt s pronajímatelnými prostory pro obchod, administrativu v jednotlivých podlažích původní stavby a bydlení v nástavbě. Během stavby byl objekt prodán společnosti WPB, s.r.o., která se rozhodla v něm vybudovat svoji centrálu a přízemí poskytnout družstevní spořitelně WPB Capital. Stavba byla dočasně zastavena a projekt včetně návrhu interiéru upraven pro potřeby nového majitele.

Stavba má pro raný funkcionalismus i svoji funkci nezvykle složitě komponovanou hmotu, žádné nadzemní podlaží nemá stejnou plochu. Kaskádovitě ustupující fasáda dodává stavbě ojedinělou dynamiku, která zřejmě měla pomoci rozhýbat jinak mohutnou a trochu těžkopádnou budovu trafostanice. Boční fasádě dominuje třípodlažní železobetonová předsazená stěna s výraznými pásy horizontálních ocelových oken. Konstrukce bočního průčelí řadí stavbu mezi první budovy s předsazenou fasádou, jejíž funkcí bylo větrání a chlazení vnitřních prostor.

Stropy trafostanice, nesené vysokými železobetonovými trámy, osazenými v nezvykle hustém rastru, dávají prostoru charakteristickou atmosféru. Stropní desky jsou totiž velmi složitě tvarovány v příčném profilu, vytvářely kanály pro vedení kabelů. Vodorovná nosná konstrukce nástavby navazuje na trámové konstrukce spodních podlaží, ale konstrukce obvodových stěn je na rozdíl od stávající stavby řešena jako otevřená prosklená rámová struktura, která bude zastíněna vnějšími žaluziemi z patinované mědi. Při formování nástavby jsme nechtěli zasahovat do stávající složité kompozice stavby, proto jsme ji umístěním, materiálem, abstraktností a členěním fasády záměrně odlišili od stávající stavby.

Projekt respektuje charakteristické hodnoty stavby. Snažili jsme se uchovat velkorysé měřítko volného vnitřního prostoru hlavního traktu zastropeného mohutnými trámy. Složitě tvarovaný strop je modelován jemnými odstíny omítkových směsí, na trámech je velmi jemný kletovaný štuk, na stropních deskách hrubší štuk. V nástavbě byly ponechány stropní trámy v pohledovém betonu, sloupy a stěny jsou opatřeny kletovanou šedou cementovou omítkou.

Na svých stavbách klademe velký důraz na kvalitu provedení omítek, používáme běžný sortiment omítkových směsí, které po vykletování a zakonzervování hydrofobním nátěrem nebo voskem vytváří velmi hladký, případně i omyvatelný povrch v jemných přírodních odstínech bílé, okrové a šedé barvy, dle použitého štuku.

Snažili jsme se zachovat autenticitu původních prvků stavby. Použili jsme všechna dochovaná okna, dveře, zábradlí atd. Zachováním jednoduše zasklených oken se subtilními ocelovými rámy jsme chtěli uchovat původní, pro obdobné stavby charakteristický rys fasády. Stávající okna byla repasována a za ně byla vsazena nová okna, vyhovující současným technickým požadavkům. Na boční fasádě přízemí byla ponechána původní kovová vrata a za nimi umístěny prosklené portály. Obdobně jsme chtěli zachovat i původní vnější omítky, devastované v 70. letech nástřikem z umělé omítky, ale po odstranění novodobých vrstev se projevilo vysoké narušení starých omítek. Vnější přírodní omítky jsou provedeny v patině, připomínající poměrně věrně původní vzhled fasády.

Tříramenné železobetonové schodiště v ose uliční fasády jsme prodloužili o jedno podlaží do spodní úrovně nástavby. Původní i nové železobetonové schody a podlahy chodeb, vestibulu i hygienického zázemí jsou provedeny z jemnozrnného litého teraca, včetně litých soklů s požlábky. Technologie teraca byla použita při kompletní obnově vnějšího soklu stavby z pemrlované omítky nazývané "umělý kámen".

Snahou investora i architektů zůstává obnovení unikátní světelné plastiky sochaře Zdeňka Pešánka, osazené původně na trafostanici, která svým způsobem v abstraktní poloze vyjadřovala ducha stavby i tehdejší společnosti. S odstupem času ji můžeme chápat jako maják avantgardních výtvarných a společenských tendencí i souvisejících progresivních technologií té doby.

Rekonverze nefunkční trafostanice na administrativní budovu, s pobočkou družstevní spořitelny v přízemí a bytovými studii vedení firmy v nástavbě, přispělo nejen k oživení stavby, ale i jejího okolí.