Rekonstrukce a úprava rodného domu Josefa Hoffmanna

Cílem návrhu bylo jednak uvést budovu do stavu, který by se blížil podobě domu po provedení úprav Josefem Hoffmannem v roce 1911, a dále objekt upravit pro funkci kulturního centra města Brtnice, tzn. jako památník Josefa Hoffmanna a současně jako veřejnou knihovnu a informační, výstavní a přednáškové centrum.
Rekonstrukce stavu z roku 1911 byla provedena u zachovalých částí hlavní budovy - barokní střecha zničená ve 30. letech požárem ani zděná pavlač severní strany zahradního průčelí stržená v 70. letech nebyly obnoveny. Rekonstrukce znamenala současně obnovu barokní podoby čelní fasády, která byla v 70. letech pod dohledem památkové péče zničena výměnou oken v obou podlažích. Nejvýraznější prvek rekonstrukce představují výmalby interiérů prvního patra, kde byla pod novějšími nátěry objevena, odkryta a zrestaurována výmalba podle Hoffmannova návrhu.
V těchto prostorách má být v budoucnu instalována stálá expozice Josefa Hoffmanna. Provoz budovy byl zahájen výstavou Josef Hoffmann - Nadčasový design, která prezentuje stále vyráběné kusy nábytku a předmětů užitého umění podle původních Hoffmannových návrhů. Veřejná knihovna (před rekonstrukcí v patře) byla nově umístěna v hospodářském křídle stavby, jež bylo pro tyto účely zásadně upraveno, a v části přízemí. Součástí stavby byla také úprava dílu zahrady. Pro celkovou důstojnou a smysluplnou rehabilitaci rodného domu Josefa Hoffmanna v Brtnici zbývá odstranit brutálně vestavěnou opravárenskou halu v neupravené části zahrady a dokončit její obnovu, a také zrekonstruovat původní stodolu a Hoffmannem navržený dřevěný zahradní altán, což je projekčně připraveno.

---

Druhý život Josefa Hoffmanna

Josef Hoffmann (1870-1956), rakouský architekt, klíčová postava první generace modernismu, se vždy rád vracel do svého rodného města Pirnitz - Brtnice u Jihlavy. Morava byla pro něj od počátku zdrojem folkloristické inspirace coby "... zasněná země pohádek, věčná vlast pro nás prese všechna násilí, strasti a utrpení", ale nakonec i zemí, která mu poskytla příležitosti rozvinout jeho pojetí typu villa suburbana poté, co rakouské centrum přestalo o podobné stavby jevit zájem. Barokní dům na brtnickém náměstí, v němž žila rodina Hoffmannů po několik generací, architekt upravil v letech 1907-1911 (tedy v době, kdy dokončoval bruselský Stocklettův palác) pro letní pobyty své rodiny a sester. V přízemí si zařídil soukromý pokoj, každou z místností prvního patra dotvořil odlišnou šablonovou výmalbou a jejich starší zařízení doplnil předměty z produkce Wiener Werkstatte, v jižní části domu navrhl pavlač, seník přestavěl na zahradní altán. Po roce 1945 se však už do rodného domu nevrátil.

REKONSTRUKCE, PŘESTAVBA
Brtnická Společnost Josefa Hoffmanna získala zdroje programu Sapard i města Brtnice a určila si za cíl v tomto domě vybudovat památník a stálou expozici umělcova díla a navíc jej rehabilitovat coby veřejnou knihovnu. Projekt vypracoval tým Petr Hrůša - Petr Pelčák. U zachovaných částí domu jim šlo o návrat k umělecky nejhodnotnější fázi, tedy stavu těsně po Hoffmannových úpravách. Museli tak obnovit i barokní fasádu, kterou Mistr svého času jen pietně opravil, ale která byla později poškozena. Díky tomu, že jeho zásahy byly záhy po dokončení publikovány (v časopise Das Interieur), bylo možné rekonstruovat i jejich nedochované části. Stavba však byla také zdařile přizpůsobena další, nepůvodní funkci. Sídlo oblastní knihovny autoři nově umístili do hospodářského křídla. Přestavba sálu s vnitřním ochozem respektovala jeho původní objem a přejala dřevěnou konstrukci a s ní i senzuální kvality materiálu - skvěle voní. Ale teprve vysoká okna, která se zevnitř zdají probíhat přes celou výšku někdejší patrové konírny, potvrzují novou náplň objektu: vytvářejí z něj důstojnou knihovní halu. V přízemí hlavní budovy navíc našlo místo dětské oddělení s vtipným průhledem do klenutého sklepa, podařilo se také vést vstupy do nových částí celého komplexu přímo z domovního průjezdu. Autoři se při rekonstrukci brtnického domu nevyhnuli řadě rozhodnutí, podepřených úvahami nad původností jednotlivých prvků, a tím nesmírně posílili vyznění budoucího muzea Bohužel byla v loňském roce Společnost Josefa Hoffmanna nedostatkem prostředků nucena práce přerušit. Mistrův vlastní pokoj se stal se zbytkem původního vybavení památníkem svého druhu, otevření stálé expozice bylo ale odloženo na rok 2005.

EXPOZICE
V této situaci oslovila předsedkyně Společností Josefa Hoffmanna Eliška Nosálová ředitele Rakouského kulturního fóra Waltera Persché s myšlenkou prezentovat umělcovo dílo výrobky rakouských firem, jež jeho návrhy dodnes užívají k výrobě nebo je odkoupily z pozůstalosti. S jeho podporou a ve spolupráci s Dr. Dagmar Koudelkovou vznikla letošní výstava. V úsporně řešené expozici, jejíž účinek postavil Petr Pelčák na kontrastu obnovených výmaleb, odkrytých starých podlah a jednoduchých vitrín na ocelových nohách, se tak sešly předměty, dokládající dnešní působivost (a prodejnost) Hoffmannových návrhů. Firma Backhausen, která od roku 1970 využívá svoji patrně vůbec největší sbírku původních textilních návrhů, pravidelně v brtnickém domě obměňuje expozici textilií vyráběných podle umělcových vzorů, a činí tak díky Petru Backhausenovi, který vytvořil ve Vídni firemní muzeum výrobků Wiener Werkstätte. Firma J. & L. Lobmeyr poskytla několik nápojových sestav, které vyrábí podle umělcových návrhů z let 1912-1918. Mladší Hoffmannovy servisy dnes produkuje nejstarší rakouská porcelánka Augarten. Wolfgang Karolinsky, zakladatel firmy WOKA LAMPS®, která vytváří precizní repliky svítidel od předních tvůrců moderny, poskytl několik Hoffmannových lamp. Vystavena je i mistrovská práce ze sklářského ateliéru Petra Ratha, provedená podle autorova nerealizovaného návrhu. Nejpodstatnější pro vyznění expozice je ovšem přínos DK Heinze F. Hofer-Wittmanna, který v šedesátých letech zakoupil pro rodinnou firmu většinu Hoffmannových návrhů nábytku včetně konstrukčních skic a vyrábí je v řadě s názvem REKREACION HOFFMANN. Designéři, spolupracující s firmou Wittmann, jako jsou Paolo Piva nebo Adolf Krischanitz, ve svých pracích dále rozvíjejí Hoffmannův styl.

HOFFMANN DNES
Dnešní výroba Hoffmannova nábytku odhaluje jistý paradox. Nadšení architektova mládí pro Ruskinovy a Morrisovy ideály zušlechtění lidstva ušlechtilými předměty jej vedlo k tomu, že až do konce života trval na malosériové řemeslné výrobě svých návrhů, což mělo patrně za následek i úpadek Wiener Werkstätte. Hoffmann by se nikdy neztotožnil s výroky spolužáka z brněnského gymnázia Adolfa Loose o tom, že "dobrá kopie je stejně dobrá jako originál". Modernisté nakonec dali za pravdu Loosovi, když roku 1913 ve kruciálním sporu o výuku návrhářství zvítězil Behrens nad Van de Veldem a umělecké řemeslo v ohnisku zájmu architektů postupně nahradil průmyslový design. Hoffmann se stal pro mnohé dekoratérem exkluzivních interiérů a i dnes se často zapomíná, že se od dvacátých let zabýval problémem sociálního bydlení a pro Vídeň navrhl roku 1928 Kunsthalle blížící se stylu Miese van der Rohe. Jeho polohovací křeslo Sitzmaschine z roku 1905 se stalo předlohou funkcionalistického nábytku a jako další Hoffmannovy návrhy také předmětem jedné z prvních strojových produkcí nábytku firmy J. & J. Kohn, konkurentů slavnějšího Thoneta. Strohost umělcova geometrického období desátých let byla vedena estetickou potřebou nového stylu, nebyla tedy založena eticky jako u Loose. Svou kypící tvořivost a zaujetí pro dekor dokázal Hoffmann vždy krotit přirozeným smyslem pro praktičnost a pohodlí - tak dosahoval rovnováhy, jaká je vlastní každému nadčasovému designu, a vlastně tak umožnil svým návrhům "druhý život" v dnešní výrobě. Instituci muzea zakládá pojem nenahraditelného originálu - budoucí Hoffmannovo muzeum v Brtnici si nemohlo své příští návštěvníky připravit lépe než výstavou, která nabízí vedle seznámení s dokonalým stylem Josefa Hoffmanna také úvahy o autenticitě, originálu a jeho dnešním smyslu.