Světová výstava uspořádaná v roce 1905 ve valonském Lutychu byla od otevření Křišťálového paláce (Londýn, 1851) v pořadí patnáctou událostí, která měla kromě kulturního a průmyslového pokroku v tomto případě také oslavovat tři čtvrtě století belgické nezávislosti. Půlroční výstavu tří desítek zemí ve dvacetihektarovém Parc de la Boverie tehdy zhlédlo sedm milionů návštěvníků. Po skončení velkolepé události byla většina pavilonů zbourána. V roce 1930 se světová výstava do Lutychu znovu vrátila, ale do parku La Boverie (odkazujícího se svým názvem na místo původních pastvin skotu) se vešla pouze malá část a hlavní expozice byla umístěna na průmyslovém předměstí.
Jednou z mála dochovaných budov v parku na jižním cípu ostrova uprostřed řeky Mázy byl historizující palác výtvarných umění (Palais de Beaux Arts), který byl po skončení světové výstavy předán městu a dodnes slouží jako muzeum současného umění (Musee d'Art Moderne et d'Art Contemporaine).
Před šesti lety zvítězil francouzský specialista na muzejní stavby Rudy Ricciotti společně s bruselským ateliérem p.HD v soutěži na rekonstrukci historické budovy a její rozšíření o východní křídlo. Architektovým záměrem bylo muzeum “znovu povznést, obnovit energii a navrátit jeho kvality“. Přistavěné křídlo tvoří dvě železobetonové desky vznášející se na 26 betonových sloupech. Osm metrů vysoká prosklená přístavba nabízí 1200 m² výstavních ploch a současně propojuje galerii s okolním parkem. Rozšiřující se betonové sloupy svým profilem připomínají vzrostlé kmeny navazují na stromořadí lemující nábřeží.